to já spíš mám problém s tím, že nedokážu plakat. nějak mi to pořád nejde.jedna z věcí, která mi vadí, že "díky" dědovi jsem ztatila kus života, protože tam mám bloky ve smyslu ztráty paměti. psycholožka říkala , že je to normální reakce, přesto mě to mrzí. když máma se segrou někdy mluví o té době, tak mě připadá, že já tam nebyla....pusto, prázdno.

Tulipánka napsal(a):

Natálie,
tak to je mi fakt moc líto, že jsi s dcerkou zůstala sama. Je jen o málo mladší než Davídek, viď?

Já ti bohužel asi nedám zatím žádné povzbuzení, že ostatní jsou na tom ještě hůře. On totiž každý nese ten svůj problém jako nejhorší, dokud se neobjeví ještě horší. Takže pro někoho může být tragédie to, že ho šikanují v práci a může se trápit úplně stejně jako člověk, kterému zemřel tragicky partner s dítětem.

A mé nejhorší mezníky? Když jsem dostala dětskou cukrovku v 9 letech, pak dobrovolné mučení na VŠ, kdy se mě všichni snažili celkem bez skrupulí vyhodit a já tvrdě vzdorovala a naposledy jsem brečela v pátek, kdy jsem zjistila, že manžela donutili podepsat výpověď v práci, manžel zatím nové zaměstnání nemá, já jsem na rodičovské, máme hypotéku a žádné úspory, protože nám zkrachovala firma, co stavěla dům a my do něho museli dát vše, co jsme měli, aby se dostavěl.

S dcerkou jsem už rok sama, takže jsem se tím už docela srovnala. Možná mě to dostalo proto, že jsem s tím vůbec nepočítala, že se to může stát zrovna mně, ale zároveň jsem si podvědomě vybrala takového partnera, od kterého jsem vlastně ani nic jiného nemohla čekat... Potřebovala jsem tuto lekci jako sůl, ale to si uvědomuji až teď. Co jsem zde přečetla, tak někteří lidé zde to měli o hodně těžší, protože některé věci nejdou moc ovlivnit.Nezaložila jsem toto vlákno proto, abych se přesvědčila, že někdo je na tom třeba hůře, ale přečíst si osudy od jiných lidí, že každý je zodpovědný za své konání a jak se třeba jiní lidé vyrovnávají s nějakým životním údělem. Našli v sobě vnitřní sílu, která je popohnala dál a stali se méně zranitelnějšími.

Javeno,děkuju.a přeju ať ti to vydrží.Měj pohodu.

Upravil(a) Liška (20. 7. 2009 11:00)

Tvrdé životní lekce jsou mým největším přínosem v mém životě. Pomohly mi, stejně tak i všichni spoluúčinkující (i ve vedlejších rolích) a dostalo mě to tam, kam bych se sama dobrovolně nevydala.

Ničeho nelituju, děkuju za to a a jsem doslova vděčná...

Myslím, že mě extratragedie nepostihly.
Zemřeli mi rodiče (otec ve 14ti, máma ve 22letech),  stěhování,nepodařené soužití s manželem,  můj kladný vztah k alkoholu, rozvod, totální propad - bez rodiny, koruny, sebevědomí. Nula. A tam teprve začal můj život jít do plusových hodnot.

Někdo jde statečně pěkně sám, někdo potřebuje popostrčit, no a někdo musí být  nakopnut...

Kdepak nedělňátko. Narodila jsem se ve středu. Nevím jaký tohle mělo vliv, ale spíš mě ovlivnilo, co jsem viděla kolem sebe. Takže nevěra, dluhy mého manžela a rozvod mě nějak jako katastrofa nepřišly. Ne, že by to bylo lehký, ale kolem je spousta lidí, kteří to mají opravdu těžší.
Jsou věci, které ovlivníme (peníze, vztahy...) a ty, které neovlivníme (třeba nemoci ...). A i když to vím už dávno, když jsem to tu četla, zase jsem si to uvědomila... A to je dobře, tohle si zase uvědomit. Je spousta věcí, který  zvládnu a pak jsou ty, co by mě srazily na kolena - na tohle by člověk neměl zapomínat. Vědět, že nejsem já ta hvězda, co všechno zvládla, ale vidět ty ostatní, co něco zvládli - a těch si vážit a z jejich příběhů se poučit.
Tak takhle to má "středňátko".
Fakt se holky držte.

Myslím, že tvrdé životní lekce přicházejí, když neslyšíme a nedokážeme reagovat na "jemné" životní lekce... tj. když neděláme to, co po nás život chce... jdeme "proti proudu" života.
Problém je, že hodně lidí "neslyší", "nevidí", kudy ten jejich životní proud plyne a snaží se plavat proti němu. Pak přijde ta životní lekce, která má říct "hele, nevidíš, že plaveš špatným směrem? Otoč to" ...
A když to nepochopí, znovu plavou proti proudu... tak přijde další lekce...
Aspoň tak to chápu.

Martinka1 napsal(a):

Myslím, že tvrdé životní lekce přicházejí, když neslyšíme a nedokážeme reagovat na "jemné" životní lekce... tj. když neděláme to, co po nás život chce... jdeme "proti proudu" života.
Problém je, že hodně lidí "neslyší", "nevidí", kudy ten jejich životní proud plyne a snaží se plavat proti němu. Pak přijde ta životní lekce, která má říct "hele, nevidíš, že plaveš špatným směrem? Otoč to" ...
A když to nepochopí, znovu plavou proti proudu... tak přijde další lekce...
Aspoň tak to chápu.

to by mě zajímalo v čem jsem jako 11letá plavala proti proudu.

Klubko a Martinko, hezky jste to napsaly.

Moje lekce byly už od dětství - narodila jsem se do nesprávné rodiny - hodní rodiče si přáli selku, která jim přivede domů sedláka a katolíka, ale já jsem byla pravý opak - studijní typ, oni vzdělání nijak neuznávali, ale byli hodní a nechali mne vystudovat, když jsem je tím nijak neobtěžovala. No ale to nedorozumnění je tam dodnes.

Dál mne partner opustil těsně po narození druhého dítěte a ještě na mne psal dluhy, nikdo mi nikdy s dětmi nepomohl, léta jsem žila jen ze sociálních dávek - taky tvrdá lekce, když byly mladší dceři 3 roky, tak mého tatínka zabilo auto - moje auto, když ho opravoval, maminka se z toho zhroutila a statek byl najednou bez hospodáře - tak jsem se dívala na zkázu všeho, co rodiče léta budovali, to auto mi pak za půl roku ukradli, pak jsem zjistila, že obě dcery jsou vážně nemocné, ta mladší dokonce těžce zdravotně postižená.

Martinko, určitě souhlasím, že život nemusí být jen koupel v peličce  a relax,ale pořádné zanoření kraulem mezi žraloky:))) A že jsou "plavci" držáci a pak jen "plavci" močáci a v obou případech je to tak správně.

Amely, já jsem už přesvědčna, že se vždy narodíme dobře a do té rodiny, do které jsme se narodit měli. Ne že je to blbě. Prostě někdo má start lehčí,ale zase nevíme, co ho potká dál. Někdo má start komplikovanější, při běhu životem, potřebuje více občerstvovaček,ale cílem zase proběhne jako vítěz. A ten jasný favorit na startu, doběhne jako outsider.

Martinka1 napsal(a):

mashanka napsal(a):

Pak přijde ta životní lekce, která má říct "hele, nevidíš, že plaveš špatným směrem? Otoč to" ...

no, jasně - a proto mu na přechodu pro chodce nějakej debil přejede dítě - neměl plavat obráceně, žéé

To může mít spoustu různých příčin... Nedávno jsem četla knížku, ve které psali u duších a o tom, jak to funguje, když zrovna nejsme inkarnovaní... - a tam psali (těžko ověřit, že) že duše si dopředu vybírají svůj "úděl" a mnohdy i to, kdy a jak umřou... - tak je možný, že duše toho dítěte si vybrala, že umře jako mladá při autonehodě.

Můžeš věřit, nemusíš, tohle se nedá nijak ověřit a předávám dál tak, jak jsem to četla.

Možná úkolem té matky je, tohle přijmout... - a to "odmítání" reality je právě tím plaváním proti proudu?

Narozením zapomínáme, co jsme měli jako duše za úkol, a ono je to dobře, asi by moc lidí neuneslo, kdyby vědělo, jaké "ťafky" jim osud přichystal - resp. co si sami před inkarnací vybrali.

No, na tomhle možná něco je, ale pak nechápu, jak může někdo plavat špatně - ta duše přece ví, kam tě má směřovat a kam už je předem je rozhodnuto, že máš plavat, takže ať budeš dělat cokoli, stejně je předem jasné, jak dopadneš - číst nestačí - je potřeba při tom také myslet

amely napsal(a):

Klubko a Martinko, hezky jste to napsaly.

Moje lekce byly už od dětství - narodila jsem se do nesprávné rodiny - hodní rodiče si přáli selku, která jim přivede domů sedláka a katolíka, ale já jsem byla pravý opak - studijní typ, oni vzdělání nijak neuznávali, ale byli hodní a nechali mne vystudovat, když jsem je tím nijak neobtěžovala. No ale to nedorozumnění je tam dodnes.

Dál mne partner opustil těsně po narození druhého dítěte a ještě na mne psal dluhy, nikdo mi nikdy s dětmi nepomohl, léta jsem žila jen ze sociálních dávek - taky tvrdá lekce, když byly mladší dceři 3 roky, tak mého tatínka zabilo auto - moje auto, když ho opravoval, maminka se z toho zhroutila a statek byl najednou bez hospodáře - tak jsem se dívala na zkázu všeho, co rodiče léta budovali, to auto mi pak za půl roku ukradli, pak jsem zjistila, že obě dcery jsou vážně nemocné, ta mladší dokonce těžce zdravotně postižená.

Vidíš, a já si třeba myslím, že PRÁVĚ to je ono, že jsi se narodila do SPRÁVNÉ rodiny (k prvnímu odstavci).
Myslím, že nemůže a nepůjde vše pěkně hladce..že loď nemá kotvit v přástavu. Má jet na moře a ty vlny rozrážet nebo splývat po proudu..jak je třeba....

mashanka napsal(a):

No, na tomhle možná něco je, ale pak nechápu, jak může někdo plavat špatně - ta duše přece ví, kam tě má směřovat a kam už je předem je rozhodnuto, že máš plavat, takže ať budeš dělat cokoli, stejně je předem jasné, jak dopadneš - číst nestačí - je potřeba při tom také myslet

Duše Tě může směřovat, ale Ty (resp. Tvůj rozum) to může kazit. Pak plaveš proti proudu, protože nechceš plnit to, co pro Tebe ten osud přichystal, co si duše vybrala. Pak přijde nemoc jako ten "pošťák" se zprávou. Pochopíš zprávu - zařídíš se podle ní, a zase jedeš podle "plánu".
Nepochopíš... pokud dlouho nepochopíš, tak Tě ta nemoc může zabít.

Duši je jedno, jestli ten úkol splníš v tomhle životě nebo za 20 životů... má nekonečně času...

amely napsal(a):

Klubko a Martinko, hezky jste to napsaly.

Moje lekce byly už od dětství - narodila jsem se do nesprávné rodiny - hodní rodiče si přáli selku, která jim přivede domů sedláka a katolíka, ale já jsem byla pravý opak - studijní typ, oni vzdělání nijak neuznávali, ale byli hodní a nechali mne vystudovat, když jsem je tím nijak neobtěžovala. No ale to nedorozumnění je tam dodnes.

Dál mne partner opustil těsně po narození druhého dítěte a ještě na mne psal dluhy, nikdo mi nikdy s dětmi nepomohl, léta jsem žila jen ze sociálních dávek - taky tvrdá lekce, když byly mladší dceři 3 roky, tak mého tatínka zabilo auto - moje auto, když ho opravoval, maminka se z toho zhroutila a statek byl najednou bez hospodáře - tak jsem se dívala na zkázu všeho, co rodiče léta budovali, to auto mi pak za půl roku ukradli, pak jsem zjistila, že obě dcery jsou vážně nemocné, ta mladší dokonce těžce zdravotně postižená.

Vidíš, a já si třeba myslím, že PRÁVĚ to je ono, že jsi se narodila do SPRÁVNÉ rodiny (k prvnímu odstavci).
Myslím, že nemůže a nepůjde vše pěkně hladce..že loď nemá kotvit v přástavu. Má jet na moře a ty vlny rozrážet nebo splývat po proudu..jak je třeba....