ViktorkaLove napsal(a):

když žena toho svého "ženského principu" nemá dostatek, neumí "mužský princip" dostatečně rozpoznat, využít, a tim pádem ani ocenit

PavlaH napsal(a):

myslím, že trochu zaměňuješ mužský princim za mužskou roli v životě. Tu mužskou nebo ženskou roli nemusíme odkoukat pouze od rodičů, ale také jsou v okolí strýcové, tety, babičky a dědečkové. I tam lze hledat vzorce chování.

Pavlo, třeba v mém okolí nebylo jak okoukat ty ženské a mužské role v životě. Máma je vdova, její sestry jsou taky vdovy.. dost mi to vadí, to, že neznám fungující rodinu, ať už vlastní, nebo aspoň v blízkém příbuzenstvu. Dědu jsem taky žádnýho nepoznala... prostě bída. Chlapům opravdu nerozumím a mám problém je požádat o pomoc. Je ve mně zakořeněný, že bych to (cokoli) měla nějak udělat sama, bez číkoli pomoci. Anebo na to rezignovat a věnovat se něčemu jinému...

Nejsem křehotinka, neumím být za dámu... (ale učím se...) Naopak, když si jednou za čas vezmu podpatky a kabelku, v podpatcích trapně kulhám a do kabelky se mi snaží nacpat přítel ještě jeho věci...

No je přede mnou ještě dlouhá cesta.

Nejdřív jsem musela pochopit s doktorkou, že mám "vnitřní dítě". Pak jsem musela pochopit, že chce ode mne "kolíbat". Potom už to šlo lehce: nejdřív sama kolíbat (litovat se a řádně se vybrečet, vyvztekat a pod. - u mně to bylo tak...), pak donutit své okolí (netušili, že mám "dítě" - něco co si přeju jenom SAMA PRO SEBE), aby ho "pokolíbali"... i matce jsem řekla, že nejsem žádná onuce a nenechám si mluvit do svých přání, a co si o nich myslí, je mi lautr fuk (do té doby bylo všechno z mé strany stručně řečeno "špatně"...)..., mno, a pak jsem si to vyzkoušela na chlapech, nejdřív namátkou (ale zřejmě díky rostoucí vnitřní ženě jsem se ztrefila, alespoň do "pokolébání mého děťátka" z jeho strany... zbožňoval mě, což jsem do té doby nepoznala...) a později programovaně, věda, že I JÁ BYCH MĚLA zbožňovat toho, kdo zbožňuje mě...
To pofňukávání a fňukání je pak tůůůze roztomilé a příjemné...
Po tvrdém nácviku možu fňukat dokonce aj u matky... ona sice netuší, co to je stěžovat si na nedostatek něčeho (čehokoliv, páč se mi zdá, že ona od života už nic neočekává), ale naučila se na stará kolena (už dva dny je jí 80 let) mně nechat domluvit, vyslechnout a politovat, což předtim jaksi nedokázala a vždy odvedla řeč na někoho jiného, kdo podle ní byl mnohem lepší a šikovnější, než já... pfuj, já se snad rozbrečím i teď... uááá
Je to dostatečný rozbor? Další asik spíš do SZ...

Blossom napsal(a):

Přečetla jsem si tohle vlákno a můj názor je: Podle mě přílišné "nimrání se a umělé pitvání" v duši, nucené škatulkování tzv. mužského a ženského principu. Vytváření složitých definic na celkem jednoduché věci (např. "alternativní  formy mužství" )
Kdybych už přistoupila na toto škatulkování, vychází mi, že to snad mám uvnitř s mužským a ženským principem v souladu - např. nehysterčím, když mám vyhodit pavouka apod, cítím se dobře jako žena a mužské věci prakticky zvládám.

Ale zaujala mě otázka mary.one na ženy vychovávané matkou, zda nemají obraz světa navždy pochroumaný...
K tomu chci říct jen jedno - někdo to má dané "od boha", a nemusí to ani nikde odkoukávat: Můj báječný skorozeťák tátu nikdy nepoznal, vychovávala ho jen mamka. Neměl kde odkoukat mužské vzory, a přesto je to chlap, který si se vším umí poradit, postavil si dům skoro jen svépomocí (ač to nikdy nedělal), se vším si umí poradit, jak prakticky, tak jinak, prostě je to chlap s velkým CH, ačkoli otec v jeho výchově nebyl.

Takže se neděste vy z neúplných rodin, nejste z principu odepsané, pochroumané atd. Fakt nejste.

*****************
Ale vy si pořád pletete mužský práce s mužským principem .....to s tím vůbec nesouvisí.........žena muže být slabá a chovat se žensky a přitom umí cokoliv přidělat ......já jsem celý život víc muž a neumím přidělat nic...ve vztazích ovšem vládnu ...........můj táta doma rozhodoval a neuměl ani vyměnit žárovku , byl docent na VŠ.......to že někdo umí něco opravit , neznamená že se o něj můžete opřít ........o většinu chlapů se opřít nedá, když jde na lámání chleba........jsou to slaboši ......

ViktorkaLove napsal(a):

Po tvrdém nácviku možu fňukat dokonce aj u matky... ona sice netuší, co to je stěžovat si na nedostatek něčeho (čehokoliv, páč se mi zdá, že ona od života už nic neočekává), ale naučila se na stará kolena (už dva dny je jí 80 let) mně nechat domluvit, vyslechnout a politovat, což předtim jaksi nedokázala a vždy odvedla řeč na někoho jiného, kdo podle ní byl mnohem lepší a šikovnější, než já... pfuj, já se snad rozbrečím i teď... uááá
Je to dostatečný rozbor? Další asik spíš do SZ...

To je jako pohádka Gratuluji, to není jen tak

Lúthien napsal(a):

ViktorkaLove napsal(a):

Po tvrdém nácviku možu fňukat dokonce aj u matky...

To je jako pohádka Gratuluji, to není jen tak

No, to máš pravdu... a já musim "přiznat barvu", její
"bezmezné tvarování mé osobnosti" nebylo jediné, snažila se "přeonačovat" aj svá vnoučata a to dost drastickým a bolavým způsobem (budeš mít zelené gatě, ptz.ty co ti dala ta nerozumná máma, jsou nanic, A BASTA!... a pod. - to byl proslov prosím k 18ti leté vnučce, kt. si mimochodem své gatě vybírala podle svého vkusu už nejméně osm let... ale toto jsou všechno jenom střípky...), což vyústilo až jejím zhroucením, když už i poslední manipulovatelné děcko se postavilo na odpor a dalo jí jasně najevo, že sebou nenechá smýkat jak špinavým hadrem...
2 a půl měsíce pobyla v psychiatrické léčebně, odkud se vrátila fakt jak vyměněná... Pro mne je to záhada a neuvěřitelné cosi..., pláč, slzy, vztek, vzdor, odpor, neshody, trápení, odmítání... nic ji neodradilo od jejího způsobu jednání s námi, 30 let to trvalo..., až najednou... léky+odloučení od rodiny+pravděpodobně uviděla daleko "horší vjecy", než je její nezřízená dcera (=já) a neposlušné a nevděčné vnučky, které si drze dovolí mít jinačí názor než má ona...
Víš, takže doopravdy pohádka... a to pro mne nepochopena, zatím...