Akorát jsem trochu zrozpačitěla, když jsem zabrouzdala po stránkách Karmelitánského vydavatelství - mají třeba knihy o tom, "jak vyhnat ze srdce smyslnost" - uff, to mi moc dobře nezní, ale kdoví jak je to myšleno.

Já jsem vždycky měla problém s koncepcemi, které zdůrazňovaly, jak se má člověk dívat na to pozitivní a všechno ostatní zmizí. Takové to echt pozitivní myšlení, jaké pro mě reprezentuje třeba Luisa Hay, Peale nebo Jampolsky. Podle mě stíny dodávají obrazům hloubku a ani bych je nutně vždycky všechny neprosvětlovala. Některé stránky lidské duše je podle mě potřeba spíš respektovat než vyhánět.

Já včera kamarádce koupila Svět bez hranic od Vitaleho a už ji mám skoro přečtenou. Pomalu mi všechno začíná krásně zapadat do sebe, a to, co jsem kdysi dávno prožívala, když jsem si začínala uvědomovat některé věci a pomalu meditovat, se mi vlastně dnes ukazuje jako to nejjednodušší a správné. Nějak se mi všechno zrychluje - nejčastěji do jednoho dne mi život přihrává opačné póly. Jeden den se mi nelíbí něco u kamarádky a druhý den totéž někdo vysloví o mně, jeden den požádám nahoru o radu a druhý den se něco stane, co mi ukáže cestu... je to krásné a dost poučné. Občas to bolí, to když si naryju kokos.

Jinak bych Judit řekla, že vyhánět asi není ten nejlepší termín a tak to asi žádný autor nemyslel. Řekněme spíš kultivovat, čistit, vylaďovat...... co?

Tak člověk si musí vybrat, do čeho se chce začíst, vyhánění smyslnosti nebrat Je to teda trochu "jiná kategorie", ale nedávno jsem si koupila knížku od mladého kněze Marka Orko Váchy Poslední země a nadchla mě. M. Vácha kromě teologie vystudoval i molekulární biologii a genetiku a ta kniha je o Antarktidě, jeho pobytu na ní, zvířectvu, soužití lidí v těchto podmínkách, samozřejmě i o vnímání světa Jako malá jsem ráda četla o objevitelských cestách a díky této knížce jsem si na to hezky zavzpomínala

No, díky L. Hay jsem přišla na to, že se fakt, ale fakt můžu mít ráda, jen jsem k tomu díky ní nedokázala dospět(ale netvrdím, že je závada u Hay ). Když se teď dívám i na stíny a začínám s nimi pracovat, tak se mi to snad daří.

Včera jsem po tom listování v L. Viilma chvilku cestovala a viděla jsem se nejdříve jako arabská tanečnice v tom krásném zvonivém barevném vlnícím se oblečení a tancovala jsem jedna báseň, pak jsem se viděla na pozadí pyramid jako energií sršící Arabka, pak jako indián, který štve koně préií a za ním sedí zachumlaná indiánka a nakonec jako mořská víla.. do té doby bylo vše nádherně barevné, azurová, modrá a všude spousta energie a jako ta mořská víla jsem najednou nemohla dýchat a k hladině šly jenom bublinky.. a pak jsem najednou vyskočila z vody a vzlétla na skálu nad mořem a tam byla jako nějaká slovanská Živa. No, nakonec jsem viděla všechny ty tváře okolo dítěte, které mělo na hlavě slavnostní čepici z fialové a zlaté barvy( to dítě jsem možná byla já..)
Tak tohle se mnou dělá Luule Viilma, čímž všechny varuju

Jó, Hani, já se obávám, že klidně myslel Ale je blbej: vyženeš ze srdce a usadí se ti - ty víš kde
Holky, neblbněte, nelákejte! Já nemám čas číst (nebo možná spíš klid)
Ale aspoň se do nich mrknu, až budu v Praze u Dobry - ono se to vystříbří, žejo....
Tak to se mi taky líbí, Judito, to o těch příbězích - však mě znáte Naprosto souhlasím s Ruth Randallovou, že "svět není vystavěn z atomů, ale z příběhů". Mmch,holky, všimly jste si, kolik bab píše detektivky? A jak dobrejch? Tuhle jsem narazila na jden z nejlepších českých příběhů poslední doby: napsala ho žena, invalidní, jestli jsem dobře pochopila těch pár strohých poznámek na netu - a je to detektivka. Už jak se to jmenuje: Pes a boží mlýny

Však to bylo varování k zasmání

Lupi, jestli myslel, tak za čas přijde, že to tak není. Navíc - ony jsou knihy, s kterými nesouhlasíme, taky k lecčemu dobré.

Se mi teď dějí tak krásné věci - včera jsem úplně bezmyšlenkovitě vzala v knihkupectví Poznání do ruky kámen a když jsem si ho uvědomila, už jsem se s ním nedokázala rozloučit. Od té doby mi zavolala kamarádka, kterou jsem dvacet let neviděla, že by se se mnou chtěla moc sejít, pak jsem zase já volala holce, kterou jsem viděla jednou v životě a měly jsme si moc co říct a spousta dalšího. Když ten kámen držím v ruce, je za chvíli úplně rozžhavenej. Je zelenej a jmenuje se nějak na A, ale to je jedno...

Koblihy? Koblihy mě.........tak jako přitlučou....moc je nemůžu, leda by byly z krámku naproti hřbitovu v Jaroměřicích nad Rokytnou Teda - jestli je tam ještě smažej tak dobrý.
Hani, já mám takhle podobně turmalín ze Smolných Pecí na karlovarsku (dobrý, co?) Což mi připomíná, že jsem ho dlouho nečistila

Rovnováha, to je to.. oč tu běží! Jdu pro koblihy, přeji krásný den

To snad stačí, ale lepší je naložit je do soli, nebo aspoň slaný vody, nechat tam 24 hodin a tu sůl pak opatrně vylejt. A dle přání můžeš nechat pár dnů na sluníčk, případně na měsíčku, dle toho, jakou energii mu potřebuješ dodat.
Nech si chutnat, Dí!

No dyť se budeš šnorchlit v Indickým nebo jakým oceánu, ne?

Čtu to Radikální odpuštění a hodně mi to zapadá třeba s příběhem o malinké duši -

Tradiční odpuštění (to, které je v lidských silách) vychází z předpokladu, že se stalo něco špatného, že někdo někomu ublížil. Máme viníka a oběť.

Radikální odpuštění pracuje s předpokladem, že není co odpouštět, protože svou realitu si vytváříme sami (přitahujeme do svého života lidi a události) a druhá duše pouze odpověděla na naše volání a umožnila nám zažít situaci, kterou právě teď potřebujeme pro svůj růst (neposlal jsem ti nikoho než anděly)

Radikální odpuštění není otázkou úsilí, ale je otázkou ochoty jej zažít (vzdát se role oběti a hodit všchno ke zdroji, který si s tím poradí).

Bingo.

Ještě píše, že lidský a duchovní svět existují zároveň a my si uvědomujeme jeden nebo druhý podle úrovně svých vibrací (meditace, dechová cvičení, jóga - podle mě i umění nebo prostě jen ochota vnímat věci jinak). A uznává, že v akutním traumatu člověk těžko bude děkovat tomu, kdo ho opustil nebo znásilnil - ale pokud jsme se s opuštěním či znásilněním nevyrovnali ani za pět, deset, padesát let, ubližujeme tím nadále jen a jen sami sobě.

Jo, taky tak....máš totiž traumata rodová, opakovaná po staletí a tudíž už prakticky zakódovaná v genech
Hergot, já jsem dneska nějaká nenaložená - neděje se něco venku? Turbulence, slunce, hvězdy....abych to měla na co svést?

lupina montana napsal(a):

Jo, taky tak....máš totiž traumata rodová, opakovaná po staletí a tudíž už prakticky zakódovaná v genech
Hergot, já jsem dneska nějaká nenaložená - neděje se něco venku? Turbulence, slunce, hvězdy....abych to měla na co svést?

prý nějaká výrazná vyjímečná sluneční aktivita je, ale nic bližšího tom nevím...
taky jsem nějak unavená a nechce mi ... ničehož nic... (ale u mě nic nového pod sluncem )

Upravil(a) Somaia (12. 7. 2009 13:40)