ahoj Katias, úplně chápu, jak ti je. U nás to bylo úplně stejné. Mimochodem, když čtu to, co napsala Konstance, tak to je, jako bych to psala já, úplně stejné. Těžko říct, co ty maminy naše trápí, ta moje též těžko snáší jakékoli projevy náklonnosti. Musím říct, že jsem tím vždycky strašně trpěla a v podstatě pořád trpím, i když už mi je 28 a jsem maminka 3leté holčičky. Ale je to tak jak ti radí, prostě vnucovat, se nemá cenu, pak je to akorát horší a to nejen pro tu matku, ale i pro tebe jako pro dceru. Víš kolikrát jsem měla vztek, proč tohle mám snášet, vždyť já za to nemůžu, já jsem její dcera, tak proč bych to měla odnášet:-(, jenže to tak nejde brát, nevím. Mashanka to přesně vystihla s tou konkurencí. Ale přiznávám, že tohle by tak být nemělo, ano, pokud možno by to aspoň ta matka neměla dávat najevo. Moje matka mě brala jako konkurenci a často mě i shazovala, třeba když jsem někam šla, tak měla takové jedovaté poznámky...a podobně. Prostě taková nevyzrálá osobnost. Nikdy jsem jí to ale nevyčítala, prostě jsem ji tak brala, i když mě to stoprocentně poznamenalo. Dnes se na to dívám samozřejmě jinak. Dětství pravděpodobně neměla jednoduché, brzy se vdala, měla tři děti a prd zažila. Dřív to prostě tak bylo, přišly tak ale o kus mládí a neměly takové možnosti jako máme my dnes. Já jsem třeba dost cestovala, dá se říct, že jsem si to mládí užila a tak přiznávám, že i tohle jí musí být líto. Takže nám nezbyde nic jiného, než to brát jako fakt, smířit se s tím a ty dveře nechat otevřené.....i když trápit mě to nikdy nepřestane a přiznávám, že závidím dcerám, které s matkou mají skvělý vztah