potvurkapodivna:tak to si napsala naprosto presne:)

A co je pro vás tím výstražným majákem, kdy začnete mít pocit, že se něco děje? A jakým způsobem vaše ventuální prověřování probíhá? Uchýlíte se k přímému rozhovoru, kdy se v podstatě na 50% doberete k závěru, který chcete slyšet nebo využijete nečestného způsobu lustrování partnerových věcí?  Mému současnému příteli chodí během dne celkem dost sms. Musím se přiznat, že mi hlavou kolikrát běží, kdo mu asi tak pořád může psát a když vidím jeho telefon položený na stole, tak mi sice bleskne hlavou, že bych se mohla jen tak mrknout, ale vždy mě zastaví myšlenka, zda opravdu jsem připravena na eventualitu, že bych tam našla "něco", co by třeba ani nemuselo nic znamenat, ale určitě by to spustilo proud mé fantazie a byl by to začátek konce. Na druhou stranu telefon přede mnou neschovává ani ho nevypíná, takže za a.) tam není nic špatného a za b.) věří mi natolik, že bych se k tomu nesnížila. Po zkušenosti, kdy jsem toto jednou udělala svému ex a opravdu tam našla věci, které toto všechno potvrdily bych se bála nyní toho, že se to bude opakovat. Vždy se uklidňuju, že mne má rád, chová se ke mě hezky, ale na druhou stranu trochu znám jeho minulost a vím, že to rozhodně nikdy nebyl žádný svatoušek.

Zbraně?  No, já se snažím používat zdravý rozum, ale občas se mi taky lehce zatemní....nikdo nejsme dokonalý. Ale když je to fajn, proč nedůvěřovat? Na nedůvěru je vždycky času dost...někdy.   Vlastně jsem zbraně nepoužila žádné, ale přítel svým chováním prostě tak nějak ukzoval a ukazuje, na kom a na čem mu záleží. To mne ukonejšilo

Podla mna je to porekadlo o tom, ze sa nema doverovat slepo, toto vse. :-)))) Osobne tiez budem radsej trochu nedoveriva, ako parohata ako desatorak.....

faf napsal(a):

Podla mna je to porekadlo o tom, ze sa nema doverovat slepo, toto vse. :-)))) Osobne tiez budem radsej trochu nedoveriva, ako parohata ako desatorak.....

Samozřejmě, každá myslím máme oči otevřené tak nějak podvědomě Ale zase vše s mírou, tedy jakási  obezřetnost, s tou souhlasím, ale třeba bych si nedovolila číst partnerovi zprávy v telefonu, nikdy bych ho nesledovala, neprohledávala mu věci a podobně. Zkrátka nic, co bych nerada zažila od kohokoli, natož od něj.

Já jsem bývalému věřila slepě přes 10 let. Na jeho věrnost bych vsadila naprosto cokoliv, i svůj život. Nejhorší bylo, když mi sám přiznal, že si našel jinou, že se zamiloval. Nato, že jsem mu takovou dlouhou dobu věřila naprosto všechno, tohle jsem mu nevěřila a ještě se mu smála, že si ze mě dělá legraci. Nedělal. Od té doby už na 100% nevěřím nikomu. Stačilo mi jednou, že jsem se strašlivě spletla a od té doby ne že jsem prohledávala kapsy a mobil, to ne, ale stačily prostě změny v chování, a už jsem věděla, že se něco děje. Už prostě nedokážu nikomu slepě důvěřovat. Snažím se, ale prověřuji. To znamená, že prostě kombinuji ze všech stran a musí to prostě všechno do sebe zapadat. Nikde nešmejdím, neprohledávám. Jednou jsem četla bývalému SMS v mobilu, jen jednou a lituji toho. Už nikdy víc jsem nechtěla vědět, co si píše s jinou. Od té doby jsem nebyla schopna mu ten mobil třeba jen podržet nebo podat, prostě ho vzít do ruky. Chtěla jsem si jen ověřit, že to její číslo vymazal, že se s ní nestýká. Kdybych to číslo tam nenašla, byla bych klidná a už nikdy víc bych to neudělala. To číslo tam bylo, i ta jedna SMS. Lhal mi. Já prostě potřebuji k životu nějakou jistotu, i když prostě vím, že jediná jistota v životě je, že jednou umřu.