V Praze jsem několik let studovala a ubíjelo mě to tam. To jsme řešili už při seznamování, tenkrát jsem se s mužem rozešla, protože jsem se přestěhovat nechtěla a měla jsem dojem, že on Prahu nikdy neopustí. Nechtěl se rozejít a raděj se přestěhoval, s tím, že tam zatím bude dojíždět do práce, než si tady něco najde. Teď z práce odejít už nechce, ani není kam. Míst v jeho oboru je málo. A obávám se, že stěhování není na pořadu dne ani z hlediska financí, za bydlení tady dáme proti podnájmu v Praze pakatel.
Myslíš, že po přestěhování už by se s ní nekamarádil? Nebo že bychom to měli na výlety blíž? A bylo by rozumné se stěhovat za někým, komu přestáváš věřit? Nevím... Mám dojem, že v současné situaci bych si tím podkopávala jediné zázemí, co teď mám, známé, sousedy, příbuzné..

Terci, mě by zajímalo, jak konkrétně se v této situaci dá udělat pořádek: Miláčku, kamarádku ihned opusť a do Zoo a Drážďan budeš jezdit s nama - a když ne, tak nazdar?
Ani v nejmenším nechci hájit nahrazování si rodinného života v místě zaměstnání, pouze si neumim představit, jak by si asi Francesca mohla ověřit, když její choť odpoví: Máš pravdu, kamarádku víckrát nebudu obtěžovat a v Pze po večerech budu studovat hvězdnou oblohu či provozovat jinou cudnou činnost...

Francesco, manželovo chování se ti nelíbí - OK, na to máš právo, ale...  nějak nevidím, že bys pro změnu situace něco chtěla udělat i ty. Budu teď možná z tvého pohledu ošklivá, ale přesto, i když mám jen málo informací, ti řeknu, jak to vidím já.
Praha tě "ubíjela" natolik, že jsi volila rozchod. Možná, aniž bys to vyslovila, to bylo taková malá zkouška - Jestli mě má rád, udělá, co si přeju. Fajn, dostalas ho na vesnici, kde je dobře tobě, ale jemu už asi míň. O tolik míň, že je ochoten snášet nepohodlí skoro denního dojíždění. Ty odmítáš vytáhnout paty a malou používáš tak trochu jako výmluvu. Co vlastně podnikáte všichni dohromady? Jezdíte vůbec někam? Neměla bys hlídání, abyste třeba jeli do Drážďan nebo jinam bez dítěte?
Kamarádku zná o hodně déle, než tebe. Netroufám si odhadnout, jestli s ní má nebo nemá rekreační sex (možná je spíš něco jako ségra), ale jako "náhrada" za to, co spolu neděláte (a mohli byste) slouží evidentně dobře. Kromě toho ona asi není pořád "unavená, ospalá, protivná" a "neječí kvůli prkotinám". Aniž bych se ho zastávala - utahaný z cesty a práce se (zatím ještě!) těší domů... a tam, jak se hezky říká "nas.raná noční košile".
Připadáš si "uvázaná doma" - ale to byl tvůj výběr, na který ti manžel kývnul i za cenu toho, že určitým způsobem obětuje svoje pohodlí, volný čas atd. Řekni - kdyby našel místo někde u vás, byla bys ochotná přijmout případné snížení příjmů? Trávila bys s ním toho času víc? Nebo ti v podstatě vyhovuje, že jsi tam, kde máš "známé, sousedy, příbuzné" a jenom tě štve, že manžela nemáš denně ve tři doma a že si z toho mála času, který má, občas urve i něco pro svoji radost?

Helena - trefny prispevek!

Mikeš napsal(a):

Francesca napsal(a):

...po porodu jsem nezhubla, ale dost přibrala...
...Jsem často hodně unavená, ospalá, protivná...
...pořád na něho ječím kvůli prkotinám...
...Taky spolu skoro vůbec nespíme...

Sakra, co s tím? Jeho "kamarádka" mi vadí. Můžu mu jí zakázat?

To jistě můžeš, ale neměla bys radši udělat něco se sebou?

mě to něco připomíná

Francesca, halt nemůžeš mít všechno. Elán sice zpívá - kompromisy, to sú krysy, ale ve vztahu, jakkémkoliv, jsou někdy nezbytné.
Já na tvém místě bych dávno bydlela v Praze.

Francesco, mezi mužem a ženou může opravdu být jen přátelství. Mám kamaráda, je mi s ním hezky, můžu si s ním povykládat, chodíme spolu tančit...ale jsme jen kamarádi. Dokonce si píšeme "ahoj broučku, poklade" atd. On má přítelkyni a já přítele. Oba své partnery milujeme. A za sebe můžu na 100% říct, že jej opravdu mám ráda jen jako kamaráda a neměnila bych to.

S tímhle souhlasím, to je naprosto v pořádku, ale nesympatizuji s tím, že spolu kamarádi (opačného pohlaví!) jedou na výlet či na dovolenou místo, aby jeli s partnery. Francesca sice výlet odmítla, ale manžel měl zůstat doma - tohle mi na tom nehraje a to by mi taktéž vadilo!

dixina napsal(a):

S tímhle souhlasím, to je naprosto v pořádku, ale nesympatizuji s tím, že spolu kamarádi (opačného pohlaví!) jedou na výlet či na dovolenou místo, aby jeli s partnery. Francesca sice výlet odmítla, ale manžel měl zůstat doma - tohle mi na tom nehraje a to by mi taktéž vadilo!

Tak s tímhle já nesouhlasím. Si představ, že se manžel chce odreagovat, vymyslí plán na výlet a manželka ho zavrhne (možná jako pokaždé....to je jen domněnka). Tak jeho povinností je dřepět doma na zadku s ní?
Ne.

Tohle se stalo mi. U nás ve městě se hrál muzikál, který miluju. Moc jsem na něj chtěla jít a těšila se. Můj tehdejší přítel, když jsem za ním s tím zašla, si dělal ze mě srandu a vyšlo z toho, že nepůjde. Zkusila jsem to další den podruhé a stejný výsledek. Tak jsem měla zůstat doma? I když jsem se moc těšila a moc jsem to chtěla vidět?

No já se rozhodla, že půjdu s kamarádem. A jak to dopadlo. Můj přítel mi udělala takovou scénu a nakonec z něj vypadlo, že jsem se ho měla zeptat ještě jednou

dixina napsal(a):

Francesco, mezi mužem a ženou může opravdu být jen přátelství. Mám kamaráda, je mi s ním hezky, můžu si s ním povykládat, chodíme spolu tančit...ale jsme jen kamarádi. Dokonce si píšeme "ahoj broučku, poklade" atd. On má přítelkyni a já přítele. Oba své partnery milujeme. A za sebe můžu na 100% říct, že jej opravdu mám ráda jen jako kamaráda a neměnila bych to.

S tímhle souhlasím, to je naprosto v pořádku, ale nesympatizuji s tím, že spolu kamarádi (opačného pohlaví!) jedou na výlet či na dovolenou místo, aby jeli s partnery. Francesca sice výlet odmítla, ale manžel měl zůstat doma - tohle mi na tom nehraje a to by mi taktéž vadilo!

Můj přítel odmítá kamkoliv jezdit. A pro mě to má znamenat, že se teda nikam nepodívám? Jsem typ, co preferuje dobrodružnější dovolené (válení u moře mě fakt neba), jenže sama si netroufnu, takže mužský doprovod uvítám už jen kvůli své bezpečnosti. Tenhle rok jsem to vyřešila, že pojedu s tátou a kdyby nejel táta ale kamarád, tak prostě pojedu stejně. Příteli jsem samozřejmě nabídla, že může jet taky. Nechce, což respektuju ale jemu jsem řekla, že bude muset respektovat to, že nechci sedět doma na zadku.
U Francesky chápu, že má menší dítě, takže s ním těžko bude absolvovat vysokohorské túry ale nemyslím si, že výlet do Drážďan by byl problém.

Francesca napsal(a):

V Praze jsem několik let studovala a ubíjelo mě to tam. To jsme řešili už při seznamování, tenkrát jsem se s mužem rozešla, protože jsem se přestěhovat nechtěla a měla jsem dojem, že on Prahu nikdy neopustí. Nechtěl se rozejít a raděj se přestěhoval, s tím, že tam zatím bude dojíždět do práce, než si tady něco najde. Teď z práce odejít už nechce, ani není kam. Míst v jeho oboru je málo. A obávám se, že stěhování není na pořadu dne ani z hlediska financí, za bydlení tady dáme proti podnájmu v Praze pakatel.
Myslíš, že po přestěhování už by se s ní nekamarádil? Nebo že bychom to měli na výlety blíž? A bylo by rozumné se stěhovat za někým, komu přestáváš věřit? Nevím... Mám dojem, že v současné situaci bych si tím podkopávala jediné zázemí, co teď mám, známé, sousedy, příbuzné..

S tou důvěrou k němu to musíš zvážit. Když budeš odmítat jeho aktivity - když něco napláuje, tak potom spolu nebudete mít společné zážitky o čem si pak spolu povídat a na čem stavět? Pokus se plánovat výlety a společné akce Ty, aby vyhovovaly Tobě i dítěti. Pak nebude mít tolik času a prostoru pro kamarádku. Prostě ho musíš nenásilně zaměstnat a potom třeba zjistí , že chce ten volný čas co má trávit raději s rodinou.

Upravil(a) Ona (25. 6. 2009 10:48)

majkafa napsal(a):

Francesca, halt nemůžeš mít všechno. Elán sice zpívá - kompromisy, to sú krysy, ale ve vztahu, jakkémkoliv, jsou někdy nezbytné.
Já na tvém místě bych dávno bydlela v Praze.

Hlavně si myslím, že do té Prahy přímo nemusí. Co se přestěhovat jen trochu blíže Praze? Ono 100 kiláků je sto kiláků. Sama jsem to jeden čas absolvovala, abych se uživila ale dlouhodobě to je prostě záhul.