Mary, předně moc gratuluju ke státnicím! A musím říct, že když jsem to tvoje povídání četla, tak jsem se úplně viděla. Ovšem s tím rozdílem, že já jsem ještě ani po měsíci nedovedla uklidit všechny ty papíry a knížky, co se válely po celým pokoji. Prostě jsem to všechno smetla na jednu hromadu a bylo. Ty tvoje pocity jsou naprosto normální. Proč by ses měla do něčeho nutit? V klidu odpočívej, nic nedělej, ona se ta chuť něco dělat dřív nebo později vrátí. Státnice jsou takový nápor na nervy, že člověku prostě chvíli trvá, než se z toho šoku vzpamatuje. A to, že se nedostaly pocity ohromujícího štěstí, to je pochopotelný. Člověk je tak vyčerpanej, že je rád, že vůbec dokáže potom nějak normálně fungovat. A s tím čtením, to jsem sï říkala taky, ale najednou, když mám číst něco oddychovýho, tak mi to přijde strašná ztráta času, mám pocit, že se nic nového nedozvim, že mi to nemůže nic dát. Asi ještě nenadešel čas, abych si s chutí přečetla i něco oddychového.
Takže odpočívej, chovej se tak, jak cítíš a ne jak někdo očekává. Ten, kdo někdy dělal státnice, to pochopí a ten, co je nedělal, chápat nemusí. Co třeba mě pomohlo - odjela jsem týden po státnicích na deset dní do egypta - úplně sama, prostě jsem se sebrala a vypadla. Tam jsem se seznámila s novýma lidma a hned byl ten pohled na svět optimističtější.

Já jsem se cítila stejně. Taky jsem to nechápala! Taky to trvalo díl, než došla ta radost, že už to mám za sebou. Alespoň jsem vyklidila papíry, bylo to 60 kg do sběru! Mne pomáhá vypadnout někam jinam, tedy nejraději do ciziny, kde nebudeš mít čas myslet na nic, jen vstřebávat nové zážitky a když se vrátiš domů, budeš mít jiný pohled.
Udělej si plán, teĎ poslední prázdniny...a pojedu tam a tam, udělám to a to anebo si budeš raději hledat práci? To chvíli taky trvá. Pak už budeš mít jen 20-max 25 dnů dovči za rok a zřejmě i to ne v kuse.
Nech vše volně plynout. Vše se znormalizuje, neboj.
Hele, když jsem odešla z domu bydlet sama v 19-ti, tak jsem 2 - DVA roky si neuvařila nic! z té otrávenosti, protože jsem od 15-ti musela každý třetí týden(celý týden. Byly jsme 3 holky a každá měla službu v kuchyni a domácnost na týden jako to dělají matky)  obstarat kompletně 5-ti člennou rodinu v podstatě dospělých lidí. To byl asi extrém, ale mohla jsem se k ničemu nenutit a třeba radějí nejíst...

Co cítíš když něco skončí? Když skončí film, životnost tvého oblíbeného předmětu, život?  Pravděpodobně smutek. Smutek za odchodem něčeho, co tě naplnovalo. Prožij si ho. Až odejde, možná se dostaví i radost z toho, co jsi zvládla.... šikulko...

Mary.one moc gratuluju! Já jsem udělala státnice loni, čekala jsem, jaká na mě přijde euforie a místo toho jsem byla tak vyčerpaná, že jsem si šla dát jedno víno a šla spát. Nejhezčí a snad jediný radostný okamžik byl, když mi spolubydlící na toaletník papír napsal Bc. Henrietta (podepisovali jsme si toaleťák na bytě). Byla jsem unavená, zklamaná že žádná euforie nepřišla, čekaly mě přijímačky na navazující a na ty už jsem se pak neučila ani minutu, protože už to prostě nešlo. Myslím, že tvé pocity zná spousta z nás. Nic si z toho nedělej a jen se raduj z toho, že máš teď pár dní jen pro sebe a nemusíš dělat nic.

Mary.one, já to měla úplně stejně, byla jsem vyřízená. Těšila jsem se jak budu odpočívat a konečně klidně a dlouho spát, ale realita byla taková, že jsem pak nemohla vůbec spát, převalovala jsem se v pelechu a v hlavě mi hučelo, jsou to prostě dozvuky přetažení. Srovnalo se to po pár dnech.

Tak ti přeju ať tě to taky rcyhle přejde a máš klid a radost

Také gratuluju! Měla jsem to stejně, akorát u mě asi ty následný depky pramenily né z toho, že bych byla přehlcená učením a písmenkama, ale z toho, že jsem právě došla do cíle a končí mi škola a přednášky ... a že mi končí to období na vejšce a normálně se mi stejskalo po spolužácích i po profesorech a vůbec po tom prostředí, protože nástup do práce byl pro mě maličko šok ... jsem dělala asistentku a člověk se musel chovat asertivně i k zákazníkům, o kterých si myslel, že jsou to namyšlení blbci atd.

Ahoj mary Tak nejdřív gratulace Ono je to podle mě tím, že končí jedna dost velká etapa a člověk tak nějak neví, jak se pustit do tý další plus to napětí posledních dní udělá taky svoje Já jsem skončila před měsícem a první týden jsem nedělala naprosto nic akorát jsem došla se psem a většinu času jsem spala, nebo koukala na přátelé potom se to tak nějak rozběhlo a teď už mám vcelku zajetý režim, začínám podnikat, připravuju hnízdo, stavíme barák....je zkrátka potřeba ze rozpohybovat ;)ale zas se o to nesnažit za každou cenu. Pokud nemáš kam spěchat, klidně i dej dva týdny pohov, nic neřeš a ono se to srovná samo

chápu tě..jaký máš nový cíl?

Mary.one, gratuluju ke státnicím!

Myslím, že dodělání školy je přelom srovnatelný s tím, když se ti narodí nebo naopak osamostatní děti, když si najdeš nebo naopak ztratíš životního partnera... Je to prostě velký skok. U mě ta únava přicházela postupně a pak kulminovala. A písmenka mi dlouho tryskaly snad i ušima 

To se usadí, neboj. Dala bych si rozhodně tak dva týdny, kdy bych nic neřešila (kromě toho, jak se přes hromadu knížek dostat k posteli), nezařizovala, neplánovala, necílila. Energetické křivky se nadají ošidit, dlouho jsi jela na max, tak musíš zvolnit, nebo si tělo zvolní bez tvého dovolení.

Ahoj, tak už jsem zpátky a znova jsem to já.... Přiznávám, že ten den, co jsem psala první příspěvek tohoto vlákna, jsem přečetla jenom tak prvních možná pět reakcí, zablažilo mě, že v tom nejsem sama a že stejnou zkušeností prošlo víc lidí, hodně mě to uklidnilo, ale stejně... nebyla jsem schopná dál diskusi číst, vlastně nic, co by mělo písmenka....

Pár dní jsem totálně prospala a prodepkovala, pořád jsem tomu nevěřila, říkala jsem si, že mě třeba jenom velmi velmi šetrně řekli, že jsem to neudělala a já si myslím, že jsem to udělala a že dělám velkej trapas, když celýmu okolí řeknu, že mám školu hotovou a ono je to třeba jinak. Prostě co jen slyším a nevidím to před sebou černý na bílým, tomu nevěřím. Byla jsem hrozně unavená, bez nálady, divím se, že se mnou přítel zůstal, protože jsem na něho fakt byla protivná. Taky jsem si několikrát pobrečela, bez důvodu, prostě se to stalo a nešlo přestat.

Celý to skončilo před pár dny, kdy mi začalo vyřizování s promocí, což už je trošku veselejší, a hlavně: musela bych něco vyřizovat, když bych to neudělala? Konečně tomu věřím...

Nechtěla jsem moc nikoho vidět, ale pak jsem se chtě nechtě musela setkat s pár přáteli, to taky pomohlo. Kamarádce jsem totiž musela vrátit poznámky a pak byla slíbena moje účast na svatbě kamarádů. Zaplaťpánbůh za to. Přivede to člověka zpátky k životu, já bych asi jinak ani nevyšla mezi lidi, nějak se mi ta škola pořád dokola nechtěla rozebírat.

No a důkaz že jsem ok? Předvčerejškem jsem se měla sejít s kamarádkou, ale přišla jsem nějak dost dřív, tak jsem se ještě zastavila narychlo v jednom knihkupectví a naprosto se zbláznila do jedné učebnice angličtiny... nekoupila jsem si ji teda, ale mám ji vyhlídnutou a strašně se těším, až si ji tento týden pořídím. Konečně mám čas dopilovat jazyky, to je prostě úžasný No a taky jsem si vypůjčila nějaký knížky v knihovně, naprosto nesouvisející s mým oborem, je to hrozně osvěžující.

A pak jsme taky začali plánovat s přítelem dovolenou, konečně mám opravdu pocit, že si ji fakt zasloužím Hned po promocích na ni jedem, moc se těším

Taky se přidávám ke gratulucím!
Já to měla taky nejednou.... Po maturitě jsem z toho nakonec dostala zápal plic. Jak někdo psal reakce organismu - potřebuješ oddech a tak nemáš na nic náladu, ani Ti asi nic nepřipadá tak důležité jako ty státnice....Já se tak těšila, že si po státnicích odpočinu a promoci si užiju a houbelec :-). To chce jak jistě už někdo napsal nový cíl. Jakoby jsi měla pocit, že jsi došla na konec a co teď?...
Časem se to jak sama vidíš spraví :-), tak hezké léto