Viktorko, te´d to napíšu velmi upřímně a možná to bdue znít tvrdě, ale mám pocit, že ti tu něco uniká.

To není eugenika. To je o tom, aby sis jako budoucí matka dokázala sama v sobě srovnat, jestli jsi schopná se postarat o dítě s nějakým syndromem (a nemluvím jen o mentální retardaci), které se možná ani dospělosti nedožije, bude mít trvalé bolesti, bude třeba slepé, apod. a život pro ně bude v podstatě jen přežíváním na přístrojích... Zda by si se třeba i dokázala smířit s tím, že teď ve 12 tt tvé miminko žije, ale může třeba později během těhotenství umřít, můžeš je třeba porodit mrtvé... (dle české legislativy je možné podstoupit tzv. pozdní potrat z důvodu těžkého postižení plodu pouze do 24 tt, pak už je nutné plod donosit...)


Jistě, NT screening a triply (byť o jejich spolehlivosti se vedou debaty, proto se začíná upřednostňovat ten NT screening) ti dají jen jisté procento, podezření na něco. Ale amniocentéza a odběr choriových klků, což se obojí provádí na základě případných podezření, jsou - přesně jak píše PetaZ - genetické výzkumy. Ty nestanoví procento pravděpodobnosti, ale stanoví, zda tam ta vada JE anebo NENÍ.

Takže bych ti spíše doporučila zeptat se sebe samotný (a svého partnera), jestli máte na to tohle všechno risknout, jestli tak moc věříte přírodě, že zrovny vy budete ti šťastní... A pokud ne, tak jestli oba dva s partnerem budete schopni se o těžce fyzicky či mentálně postižené dítko postarat. Třeba vůbec nebude chodit, nebude soběstačné, třeba se vůbec nenarodí živé. Moc bych ti přála, abys byla ta šťastná a spokojená a těhotenstvím a porodem proplula jako nic a narodilo se zdravé krásné miminko, ale já sama za sebe bych si tohle bez vyšetření neriskla.

Jsou vady, které lze zvládnout, lze vyléčit nebo potlačit, ale jsou vady a nemoci, které tak lehce už zvládnout nejdou. Každý tu hranici zvládnutelnosti máme někde jinde. Zeptej se sama sebe, kde ji máš (a kde ji má partner) a podle toho se rozhodni

Viktorko, nepročetla jsem celou debatu, ale tak nějak z posledních příspěvků tuším, kam se to otočilo

k posledním dvěma příspěvkům od Def a Verannky bych jen dala osobní zkušenost mé známé... na NT i tripply šla a protože jim vyšly pozitivní, podstoupila i amniocentézu... vzhledem k tomu, že jsou věřící, nebylo to u nich kvůli otázce, zda si dítě nechat nebo ne, ale jak  se v případě potvrzení postižení na příchod "jiného" dítěte připravit, jak na to hlavně připravit okolí... v jejich případě se podezření potvrdilo a narodilo se jim dítě s Downovým syndromem... ale díky tomu, že měli čas se s tím v rámci možností srovnat, včas na to připravit okolí, zkontaktovat si rodiče s podobně postiženými dětmi v okolí atd., bylo to trochu jiné, než být v šoku po porodu s očekáváním zdravého dítěte, kdy Dr jen suše oznámí, že se mu něco nezdá a udělají dítěti testy...
v žádném případě netvrdím, že je to lehké a jsou teď happy a užívají si bezproblémový život, to ne, je to hodně náročné, příchod postiženého dítěte jim absolutně změnil život, pohled na život, žebříčky hodnot atd... ale zároveň jim to, podle jejich vlastních slov, hrozně moc dalo... a známá řekla, že kdyby byla ještě někdy těhotná (jakože už to neplánují), tak rozhodně podstoupí opět všechny testy, protože není nic horšího, než nejistota a pochybnosti...
nemusí s tímto názorem každý souhlasit, jak jsem psala v úvodu, předávám jen dál osobní zkušenost někoho druhého

záleží samozřejmě na Tobě, ale v případě, že odmítneš genetické testy, určitě by ses měla zamyslet pořádně nad otázkou, jestli jsi opravdu připravená přivést na svět i postižené dítě, jak se k tomu staví Tvůj partner (samozřejmě je něco jiného teoretizování co by, kdyby a něco jiného, když to nastane, což bych Ti teda v žádném případě nepřála) atd...

Já osobně bych na potrat nešla z žádného důvodu, tuto otázku jsme si vyřešili už v těhotenství, ale genetické testy jsem absolvovala všechny, protože jsem chtěla v případě postižení mít možnost se s tím smířit, připravit na to okolí (myslím, že reakce okolí na postižení dítěte bývají nejbolestivější) a jak psala Def, zjistit si všechny možnosti, jak dítě rozvíjet, zkontaktovat rodiče s dítětem se stejným postižením atd... no a mimoto genetické vyšetření byly vždycky nejhezčí, jezdili jsme na ně s manželem a moc se těšili, až našeho bobka uvidíme takže je to i dost o přístupu - když se budeš před vyšetřením klepat a čekat jobovku, asi si to neužiješ a budeš se celé těhot.užírat, ale pokud se pokusíš zůstat nad věcí a budeš se těšit na vyšetření jako na setkání s miminkem, bude to mnohem příjemnější...
další věc je to, že tyto testy jsou na nejčastější typy postižení a nikdo Ti nezaručí, že dítě nebude mít nějakou vývojovou vadu, kterou zrovna nejsou schopni takto určit, cokoliv se může stát během těhotenství, při porodu, po porodu... v podstatě kdykoliv během života se člověk může stát ze dne na den absolutně závislým na okolí... ale pokud mám možnost vyloučit aspoň ty nejčastější vady (případně je potvrdit a připravit se), rozhodně bych tuto možnost neodmítala

tak, snad jsem se do toho moc nezašmodrchala

Upravil(a) lenkaB (18. 6. 2009 0:08)

Markeeet, ale i vada srdce je vývojová vada a i tu já počítám mezi vady, které by pro mě nebyly důvodem nenarozené dítě usmrtit...
neber to prosím tak, že bych Tě soudila - to v žádném případě, je to Tvé (a manželovo) rozhodnutí, které určitě nebylo snadné a dodnes asi hodně bolí a v žádném případě nemám ani já ani nikdo jiný právo Tvé rozhodnutí jakkoliv soudit...
já osobně bych ani v takovém případě nešla na potrat... chtěla bych dát dítěti šanci na život a to, že nemůže žít "plnohodnotný" život podle našich měřítek neznamená, že svůj život nemůže naplnit jinak...
my jsme v podstatě až do porodu neměli jisté, zda dcera má správné křížení velkých cév (od 20tt, kdy jsme se to dověděli, až do 32tt jsme nevěděli, jestli nebudu muset rodit v Praze nebo Brně, aby mohla být okamžite operovaná, ve 32tt nám Dr řekla, že s největší pravděpodobností křížení je správně, ale nikdy to neřekl nikdo najisto, i když jsme věřili, že je to OK)... vím, že je to menší problém, v dnešní době docela dobře řešitelný... ale ani jednou mě nenapadlo, že bych měla jít na potrat... ani ve chvíli, kdy Dr vyšetřovala srdíčko, jestli tam není krom nepřítomnosti křížení cév nějaké další postižení...
tím chci říct, že to, že jsem ochotná přijmout i dítě s postižením a jakoukoliv vadou, není důvod proč odmítnout genetické testy... a to, že se vyhnu stresům v těhu je podle mě jen zdánlivé, protože ten strach, jestli je opravdu všechno v pořádku, je dle mého horší... ale netvrdím, že někdo jiný to může cítit jinak... je to hodně individuální, jen chci Viktorce naznačit i jiný způsob přístupu ke genetickým testům...
a stále mi možnost zjistit jakoukoliv vadu a připravit se na případné řešení (nebo i nemožnost řešení) přijde lepší, než nevědět....
a pokud se někdo rozhodne nechodit na UTZ atd., musí samozřejmě počítat i s nejhorším a to jak píšeš  - nejenom to, že dítě by mohlo mít DS nebo jinou VV, ale i to, že dítě může mít vadu neslučitelnou s životem... a v tom případě bych si pak asi hodně vyčítala, že jsem na UTZ nešla a neměla možnost to podchytit zavčasu a svobodně se potom rozhodnout...  pro mě potrat není řešením, ale pro někoho jiného je to možnost...
ještě jednou píšu, že Tě v žádném případě nesoudím ani nehodnotím - to mi nepřísluší a přeji hlavně co nejrychleji // a opravdu bezproblémové těhu se zdravým miminkem na konci

Ahoj:-)
Ráda bych věděla (ale prosím bez nějakých emocí a odsuzování, diskuzí o testech je zde dost), zda se najde některá maminka (budoucí maminka), která nešla na genetické testy. Ani na ty v I. trimestru.
Která nevychází z "nejistoty" a strachu po celé těhotenství, tomu se stejně žádná nevyhneme, ale prostě a jednoduše věří, že bude mít zdravé miminko a nechá to na přírodě, tak jak to bylo odjakživa, než přišla ta možnost genetických testů.
A samozřejmě z tohoto rozhodnutí musí očekávat a přijmout všechny možné (případné) následky.

clariceann, tady na Babinetu o nikom nevím, ale občas, když pročítám různě net, na nějaké maminky, které odmítnuly testy, narazím

Peti, ta známá, o které jsem psala, měla při narození postiženého dítka doma už 2 děti (10 let a 2 roky)... a je spousta rodin, kde mají i těžce postižené dítě (DS rozhodně nepatří mezi nejtěžší postižení, spousta dětí s DS je schopna sebeobslužných činností, někdy dokonce i samostatného bydlení v chráněných bytech apod.) a mimo to jedno, i víc dětí zdravých (mladších i starších)...
pro mě osobně je mnohem větším strašákem než DS a jiné vrozené vady, na které se dá připravit a s kterými se dá žít (nebo i nedá, ale mám možnost se na to připravit), to co se může stát nečekaně - komplikace u porodu, že se stane nehoda, dítě nebo manžel zůstane ležák, nebo se dcera jednou chytne party, dá se na drogy, přestane kvůli směšnému kultu krásy jíst a skončí jako má sestřenka, která měla anorexii v 20-ti letech a od té doby je v plném invalidním důchodu a rozhodně má míň kvalitní a šťastný život, než děti s DS......... a spousta dalšího
ale opět říkám, toto je můj náhled, takto to beru já a neznamená to, že se mnouostatní musí souhlasit... každý máme možnost se svobodně rozhodnout a ať už je rozhodnutí jakékoliv, nikdy není lehké.... a v žádném případě nechci vyvolat debatu, které rozhodnutí je nebo není správné... co je pro jednoho správné, je pro druhého absolutně špatné...  já jsem třeba člověk, který nemá rád překvapení ( i o dárcích na Vánoce vím raděj předem ), tak možná proto se k tomu stavím tak, jak se stavím....

Peti, mimochodem, nemělas dneska už náhodou rodit?

Upravil(a) lenkaB (18. 6. 2009 14:46)

clariceann, ja na testy nepujdu. Jdu na utz ve 12tem tydnu, ale neni to clasicky NT screening protoze mi nebudou brat krev (ziju v Irsku a zdravotnictvi tu funguje trochu jinak), takze zadne geneticke testy.

Chapu a respektuju ty, kdo se rozhodnou pro ukonceni tehotenstvi, pokud se zjisti nejaky zavazny problem, ale pro me to neni alternativa. 

To co se ma stat se stane, opravdu to nechavam na prirode, svem tele a spolecne s pritelem jsem rozhodnuti prijmout nase dite, s jakymkoli postizenim. Samozrejme doufam, ze vse bude v poradku, ale jsem pripravena i na variantu ze ne.

Lenko, jj, měla bych už rodit

Leni + mauska, děkuji za odpovědi, tak nějak zhruba to vidím já. Je tolik strachů a možností, co se může stát...tak trošku věřím na osud. Nechat věci plynout tak, jak přicházejí, protože pokud se něco má stát, tak se to stejně stane - a nebo se stane něco jiného.
Vědomě bych nikdy děťátku neublížila, mám dost "nastudováno" a chovám se zodpovědně, já i partner jsme zdraví jako řípy, a teď si prostě budu těhotenství užívat a chodit pouze na pravidelné prohlídky.
U porodu budu poslouchat především své tělo, porodní asistentka mi stejně řekne co mám dělat, budu dýchat jak mě příroda naučila, a všechno dobře dopadne:-)
Mějte se fajn a všem hodně štěstí!