Já bych neřešila míru odlišnosti, ale míru odlišnosti priorit. Pokud je pro toho druhého skutečně nezbytné mít sportovního partnera, tak přes to vlak nejede a vadit mu to bude... a může to být i důvod k rozchodu. Je to prostě individuální.

mary.one napsal(a):

On dost sportuje, já jsem naopak spíš nesportovní typ. Já jsem na ty procházky, jednou za čas delší túry, projet se na kole, ale ne moc dlouho a rozhodně ne do kopce

Máme ale podobné povahy, máme si stále o čem povídat, cítím se s ním v naprosté většině případů báječně...

Jenom přemýšlím, jak to udělat, aby nám to i přes tu odlišnost vydrželo.

Co si myslíte, že je takové nezbytné minimum, které by měli mít lidé v páru společného, aby je to ještě drželo pohromadě?

Když vyjedeš do kopce, tak potom pojedeš taky z kopce . Je to podobné jako v tom vztahu.
Píšeš, že se s ním cítíš báječně, ale nepíšeš, jak se cítí on. Odlišnost ve vztahu není překážkou, vše se dá skloubit, otázkou je, zda budou časem kompromisy oboustranné, nebo zda se po nějaké době nebudeš ve vztahu dusit nebo trápit.

L_aura napsal(a):

Já bych neřešila míru odlišnosti, ale míru odlišnosti priorit. Pokud je pro toho druhého skutečně nezbytné mít sportovního partnera, tak přes to vlak nejede a vadit mu to bude... a může to být i důvod k rozchodu. Je to prostě individuální.

S tím jsem se setkala u několika známých. Chlap, sportovec, co se musí denně sportem zničit a má manželku, která jen leží doma u bazénu. Ona fňukala, že není doma s ní, on si stěžoval, že s ním nejezdí.
Nechápu, proč se ti dva vůbec vzali pže po xx letech jim to hodně vadilo oběma. Kdyby na začátku mluvili o tom, jak to chtějí...

Myslím, že je to o snaze akceptovat a tolerovat partnera, kterého mám ráda a naopak.

Já bych řekla, že u kvalitního vztahu je jedno kolik spolu stráví volného (koníčkového) času, bude-li systém vyhovovat oběma.

Určitě bych se vyvarovala partnera bez zálib a koníčků ( a přátel). Ten je vyloženě suspektní.
Fungují i stejné zájmy i odlišné - když chtějí oba.

Příklad náš:
Já jsem s přítelem víceméně soubor protikladů. Víkendy věnuje svému letitému sezonnímu koníčku. Vůbec mi to nevadí, naopak jsem ráda, že si můžu jít a jet po svých..Dovolené trávíme spolu a s dětmi -tam se shodujeme. program domlouváme, nečeho se on třeba neúčastní (opalování), nečeho já (noční pařba se sousedy) atd...Je to spíš dovolená s přihlédnutím k věkovému průměru.. My si vezeme mraky knih(shoda) a každý se dokáže zabavit i sám (hledám, lovím, potápím se se zájemci (děti) třeba 3hodiny). Nikoho k tomu nepotřebuju. Partner např. spí , jí, nebo dělá jiné užitečné věci..

Myslím tedy, že nepůjde o tu samotnou odlišnost, ale o toleranci a nesobectví zúčastněných

Podle mě nezáleží na rozdílech, ale na tom, co lidi spojuje. Pokud je hodně toho, co je drží pohromadě, může být i hodně odlišností. navíc "odlišnosti" často znamenají doplňování, obohacování.

V každém vztahu působí čtyři síly: Člověka drží uvnitř něco, co vychází z něj (on sám chce v tom vztahu být, protože mu to dává tohleto a támhleto), a taky ho tam, pokud už je vztah navázaný, drží určitá míra vnějších okolností (třeba i ten proklínaný "zvyk" - to znamená, že se mu nechce z toho vztahu odcházet, z různých důvodů).

Dvojího rázu jsou i odstředivé síly - člověka táhne ven něco, co vychází z něj (rád bych měl partnera, se kterým můžu trávit čas tímto způsobem), a taky se může stát, že ho to potáhne za něčím, že bude mít lákadlo zvenčí.

Pokud v celkovém součtu převáží odstředivé síly nad dostředivými, je vymalováno. Nikdy nestačí prostě jenom to, že "Karel se mnou chodí do divadla a ty ne", dokonce ani "s Karlem je to lepší v posteli". Proto je mimochodem pitomé říkat o někom, že "odlákal/a muže/ženu od rodiny".

Jinak je podle mě dobré, když ty jednotlivé síly pracují a jsou v pohybu, dává to vztahu dynamiku a člověk neusíná na vavřínech.

Upravil(a) Judita (12. 6. 2009 12:54)

Judita napsal(a):

Ještě chci podotknout, že lidi nemusí spojovat jenom koníčky, může to být i stejné vnitřní naladění, podobné vidění světa...

Určitě. U někoho je to může být i stejný politický náhled

Wiki napsal(a):

Myslím, že je to o snaze akceptovat a tolerovat partnera, kterého mám ráda a naopak.
Příklad náš:
..... Partner např. spí , jí, nebo dělá jiné užitečné věci..
Myslím tedy, že nepůjde o tu samotnou odlišnost, ale o toleranci a nesobectví zúčastněných

To je nejlepší přístup, jaký tady kdy zazněl!!!!

Jinak si myslím, že otázka je položená mylně a je úplně zavádějící.
Jak říká Klubko, je důležité, když mají společné něco - nějaký zájem (něco, čeho se mohou účastnit oba a oba je to vcelku zajímá).

Pak je dobré, když mají i něco odlišného. To proto, aby měli vlastní prostor a mohli si o tom popovídat. A nebo na to naopak lamentovat. Důležitá je diskuse o tom, že partner má něco vlastního. Inspirace i lamentace (jéé, to je ale zajímavé, jak si vystřihuješ obrázky plísní a hub. A naopak: no jo, je zase pátek večer a jdeš s kamarády na fotbal a pak do hospody na 15 piv a 9 rumů!!) má svou pozitivní stránku.

A do třetice je dobré, když mají společnou představu či alespoň rámec této představy o budoucnosti (např. nejdříve cestování, pak kariéra, pak liposukce, pak dítě. Nebo žít ve městě a pařit a pak cestovat, pak pracovat v Afghanistanu a založit rodinu v Indii).

A jako poslední bych uvedl, že se mají rádi. To není moc důležité, ale hodí se to :-) Resp. není to vlastně nějaký signál toho, že vztah může či nemůže fungovat.

Dá se to shrnout do krátkého aforismu, který se mi kdysi líbil a už si ho přesně žel nevybavím : "Ve vztahu je důležité být natolik odlišní, abychom se milovali a natolik stejní, abychom si rozumněli." A pak už je to o toleranci, kompromisech a naplněných představách.
Fascinovali mě mí rodiče od dětství, jak byli totálně odlišní a jak si velmi nerozumněli celý život, ačkoliv spolu setrvali do dneška. Spíš to bylo o tom, že matka byla extrovertně akční, společenská, ráda obdivovaná s emocemi až lehce do hysterie a tatík byl introvertně uzavřený, mlčenlivý, pesimistický a neakční. matinka se ho celý život (asi v souladu se svým povoláním učitelky na ZŠ)   snažila změnit k obrazu svému a samozřejmě to byla značně neúspěšná, marná aktivita.  Toleranci neuznávala, protože měla představu, že ona se chová dobře, kdežto on je poněkud pomýlený a "nesnaží se". No, dětství jsem měla "kouzelné"...díky povahovým disproporcím svých rodičů a totální neschopnosti snahy o kompromisy...
Díky tomuto odstrašujícímu příkladu bych se klonila spíš k podobnosti partnerů. I když by byli totiž (a to snad většina tolerantnější), přece jen je to o  určité rezignaci na ideální představy.

Pardon Tak jsem si uvedomila, že Nicolas a jeho chlapci tu zastupují určitou část mužské populace, kterou já naštěstí moc nepotkávám.

hmm, Nicolasi, pocházíš z jistého prostředí, nebudu víc komentovat

pokud však odpovídám na otázku v nadpisu vlákna,  osobně bych jako první věc při posuzování míry odlišnosti dala jak je důležité zda se mají rádi (nemluvím o zamilovanosti)
pak ty odlišnosti jsou brány dost jinak než u těch co si hrají na to, že se mají rádi, kde je to víceméně jen o vlastnění.
specifikum toho, že máš někoho opravdu rád je také to, že ho necháš růst
i velké odlišnosti v názorech pak ve vztahu mohou sloužit k inspiraci toho druhého.
I naprosto stejné názory, postupy a zvyklosti nezmůžou nic tam kde jsou lidé sobci

Upravil(a) poletucha (12. 6. 2009 15:57)

Klubko napsal(a):

Judita napsal(a):

Ještě chci podotknout, že lidi nemusí spojovat jenom koníčky, může to být i stejné vnitřní naladění, podobné vidění světa...

Určitě. U někoho je to může být i stejný politický náhled

Myslím, že není nutný úplně stejný politický náhled, ale hlavně nesmí být zcela odlišný politický náhled.
V mém případě - skalní komunista, případně příznivec dělnické strany či jiný extrémista by byl pro mě nepřijatelný, i kdyby to jinak byl chlap jak víno....

Kukačka napsal(a):

L_aura napsal(a):

Já bych neřešila míru odlišnosti, ale míru odlišnosti priorit. Pokud je pro toho druhého skutečně nezbytné mít sportovního partnera, tak přes to vlak nejede a vadit mu to bude... a může to být i důvod k rozchodu. Je to prostě individuální.

S tím jsem se setkala u několika známých. Chlap, sportovec, co se musí denně sportem zničit a má manželku, která jen leží doma u bazénu. Ona fňukala, že není doma s ní, on si stěžoval, že s ním nejezdí.
Nechápu, proč se ti dva vůbec vzali pže po xx letech jim to hodně vadilo oběma. Kdyby na začátku mluvili o tom, jak to chtějí...

Myslim, ze jeste dulezitejsi nez odlisne zajmy je stejny temperament viz aktivni sportovec x lezak u TV. My mame zajme hodne odlisne , ale jsme oba spise lenosi , takze se to da skloubit.