Blossom, jasné, že to nie sú ľahké rady, ale zasa úprimne: Mužsko-ženské vzťahy a túžba po deťoch je presne tá oblasť, kde prílišný tlak vyvoláva protitlak a je kontraproduktívny. Z mojej vlastnej skúsenosti...  Akýkoľvek kŕč(v oboch smeroch) je naho... nahouby.

Macíku a Selimo, obě máte pravdu.

Já jsem vlastně chtěla vyjádřit tak trochu to, že jsme každý jiný: někdo tuhle pravěkou touhu po rodině v sobě má, vychází to zevnitř a je to těžko rozumem ovlivnitelné, a jiný zas to vůbec takhle necítí a je mu dobře samotnému. Každý jsme prostě úplně jiný a někdy je těžké jinému porozumět a vcítit se do něj.
Kalma zjevně patří do té první skupiny. Já taky, tak mám silný pocit, že vím, o čem mluví a rozumím jí. Někteří další mám pocit naprosto neví, o čem Kalma mluví. Třeba Martinka - to bez vší ironie či urážky, ty jsi Martinko prostě jiná nátura, máš to v sobě nastavené jinak. Neříkám líp, neříkám hůř, prostě jinak.

Tohle téma tu probleskává i ostatními vlákny. Občas jsou ženské se silnou touhou po rodině a  partnerství těmi ostatními tázány "a to fakt nevydržíš bez chlapa? To nejsi schopná existovat spokojeně samostatně? To se fakt neumíš nějak smysluplně zabavit?"
Jen chci říct, že touha po rodině nemá nic společného se samostatností či nesamostatností, se schopností či neschopností, jak je někdy mylně prezentováno.

Blossom napsal(a):

Macíku a Selimo, obě máte pravdu.

Já jsem vlastně chtěla vyjádřit tak trochu to, že jsme každý jiný: někdo tuhle pravěkou touhu po rodině v sobě má, vychází to zevnitř a je to těžko rozumem ovlivnitelné, a jiný zas to vůbec takhle necítí a je mu dobře samotnému. Každý jsme prostě úplně jiný a někdy je těžké jinému porozumět a vcítit se do něj.
Kalma zjevně patří do té první skupiny. Já taky, tak mám silný pocit, že vím, o čem mluví a rozumím jí. Někteří další mám pocit naprosto neví, o čem Kalma mluví. Třeba Martinka - to bez vší ironie či urážky, ty jsi Martinko prostě jiná nátura, máš to v sobě nastavené jinak. Neříkám líp, neříkám hůř, prostě jinak.

Tohle téma tu probleskává i ostatními vlákny. Občas jsou ženské se silnou touhou po rodině a  partnerství těmi ostatními tázány "a to fakt nevydržíš bez chlapa? To nejsi schopná existovat spokojeně samostatně? To se fakt neumíš nějak smysluplně zabavit?"
Jen chci říct, že touha po rodině nemá nic společného se samostatností či nesamostatností, se schopností či neschopností, jak je někdy mylně prezentováno.

Ono je to i naopak - viz vedlejsi vlakno Simonas, kde se objevily nazory, ze bezdetna tricatnice musi nejspis doma v prazdnem byte kazdy vecer brecet do polstare. Ja napriklad patrim k tem, ktere to maji trochu jinak, spis se ted musim ucit zit s pritelem (byla jsem sice dlouho vdana, ale manzel-cizinec travil hodne casu v zahranici), takze jsem na samotu zvykla a vyhovuje mi. Ohromne me vytaci, kdyz mi nekdo predhazuje jaka jsem "chudinka" (nemyslim tim, Blossom, Tve prispevky, byli tam jini, kteri psali timto tonem).

To Kalma - rozesla jsem se s manzelem po 12 letech, bylo mi kratce po 30, deti jsme nemeli a taky me napadaly myslenky, tak, ted uz nikdy rodinu mit nebudu, chlapi primereni vekem jsou uz zadani nebo nestoji za nic. A vidis, uz planuji dalsi svatbu .

Když to tady čtu, taky jsem si vzpoměla na příběh jedné mé kamarádky (možná jsem ho tady už někdy psala):
Bylo jí "už" 33 a byla bezdětná, což tehdy za hlubokého totáče už bylo fakt bráno tak, že  jí ujel vlak, že už děti nestihne.
Pak se seznámila, dost fofrem přišla do jiného stavu, porodila chlapečka, a snad ještě v šestinedělí otěhotněla znovu... a byla to dvojčata, a narodila se jak už to bývá v sedmém měsíci.
Takže tahle má kamarádka pak měla tedy tři kluky během jednoho kalendářního roku...fakt mazec, jak nás ostatní "dohnala a předehnala  "    
Dnes jsou spokojená rodinka se třemi studenty, jen je to trochu záhul finanční, protože třeba kluci nic nemohli nosit po sobě, jako v ostatních rodinách, vše se muselo kupovat vždycky trojmo.

Anais.de: " viz vedlejsi vlakno Simonas, kde se objevily nazory, ze bezdetna tricatnice musi nejspis doma v prazdnem byte kazdy vecer brecet do polstare. "

Anais, to ale nejsou "názory", to jsou popisy faktických situací. Sama mám velmi mladé kamarádky, které mám opravdu ráda, záleží mi na nich, dost se svěřujeme....a je mi jich moc líto. Protože se sice vyžijí v práci, ale doma mají fakt pusto. Jedna má velmi zaměstnaného abnormálně úspěšného přítele, který si skoro nevšimne, když není doma - prostě bydlí "vedle sebe"; druhá má přítele, který žije desítky kilometrů daleko a při vší úctě podle jejích zážitků s ním, nemyslím si, že by měl jen ji. Přítel té třetí holky nesnese pocit, že ona je úspěšná - takže sice zábavu s ní - to jooo, ale společný každodenní život se všemi starostmi- to nééé.
Ty máš rozvedeného muže, který už má svoje děti; on asi uvažuje o společné domácnosti s Tebou poněkud jinak - byl už léta zvyklý na rodinu a společné bydlení... Prostě on uvažuje jinak, než tihle mladí kluci, kteří váhají s "prvním" založením rodiny. Přitom ty moje kámošky jsou velmi hezké, vtipné, chytré holky...

Kalmo, zkus  tu svoji situaci brát tak, že dnes je opravdu trend žít delší dobu single, není to žádná tragédie; jak psala Wiki, netlač na pilu, nech to plynout. Jednou je líp, jednou je hůř. Všecko zvládneš, uvidíš

Kalmo, Tvůj problém nespočívá v tom, že je Ti přes třicet a nemáš vážnou známost. Tvůj problém je ten, že si to moc bereš a koukáš na to ze špatného úhlu. Zkus se srovnat s uštvanou mámou ve Tvém věku, která má babičku na hlídání daleko, právě se rozvedla, z bývalého nemůže dostat alimenty a jako na potvoru přišla o práci. Když jsem byla na střední škole, byla jsem na tom podobně jako Ty. Trápila jsem se, proč nemám kolem sebe kupu kamarádek a houf ctitelů. Říkala jsem si, snad nejsem o tolik horší, než ostatní. Bylo to zbytečné, nebylo to počtem mých známých, ale nedostatečnou sebedůvěrou. No a když jsem najednou vážného ctitele a budoucího muže měla, začal ve mně hlodat pocit, zda jsem se neunáhlila. Zda by nebylo lépe nechat život plynout, zdokonalovat se a promyslet si, co vlastně vůbec je pro mě důležité a počkat si v pohodě, co přinese. Protože ty moje chytřejší vrstevnice šly studovat nebo se věnovaly svým koníčkům, případně pracovaly a stávaly se nezávislými, zatímco já měla mezi plenkami den jeden jako druhý a manžel mě a dítě za prioritu ani zdaleka nepovažoval. O tom, jak je podvědomí důležité, jsem se přesvědčila o mnoho let později. Došlo k tomu, čeho jsem se vlastně celé manželství obávala: zůstala jsem sama za nelehké zdravotní a finanční situace...Některá by se možná sesypala a zbylou energii věnovala chozením po doktorech a hledáním zázračné léčby, pochybným berličkám typu alkohol či věčným steskům u příbuzných a známých...Cítila jsem, že musím té situaci nějak čelit a pár nejhorších měsíců se pokoušela zklidnit, uvažovat, plánovat...co je v mých silách a co ne...oč se mohu pokusit a na co se radši vykašlat...Začalo se mi dařit ve všech směrech...Je to asi tím, že jsem si ujasnila priority a nepropadla panice a beznaději...Pak se stal malý soukromý zázrak: Když jsem to nejméně čekala...a snad nejvíce potřebovala, potkala jsem fajn "kluka". Ve srovnání s dlouhou dobou předtím bych měla litovat, že jsem si na někoho takového nepočkala..nebo si ho nenašla...ale je zbytečné to řešit. Je mi prima  na světě a věř mi nebo ne, dneska mám tu svou nezávislost, práce i koníčky mě baví, okruh mých známých je nesrovnatelně větší..mohla bych se trápit, že jsem nejlepší léta zahodila s člověkem, který za to pravděpodobně nestál, ale komu by to prospělo....A tak zatímco Ty by ses na mém místě asi týrala myšlenkami typu...ŽIVOT MI NĚJAK RYCHLE UTEKL TAK, JAK JSEM NECHTĚLA A NEZASLOUŽILA SI TO...já si říkám.....JE MI FAJN NA SVĚTĚ, PROTOŽE JDU, KAM CHCI JÁ SAMA A VŠECHNO, CO DĚLÁM, MĚ BAVÍ.
A tak Kalmo, když máš pocit, že Ti prší, nelamentuj, že si namočíš lodičky. Spíš si řekni, je to fajn, smyje se prach a zase bude svítit sluníčko...!

Tercila napsal(a):

Anais.de: " viz vedlejsi vlakno Simonas, kde se objevily nazory, ze bezdetna tricatnice musi nejspis doma v prazdnem byte kazdy vecer brecet do polstare. "

Anais, to ale nejsou "názory", to jsou popisy faktických situací. Sama mám velmi mladé kamarádky, které mám opravdu ráda, záleží mi na nich, dost se svěřujeme....a je mi jich moc líto. Protože se sice vyžijí v práci, ale doma mají fakt pusto. Jedna má velmi zaměstnaného abnormálně úspěšného přítele, který si skoro nevšimne, když není doma - prostě bydlí "vedle sebe"; druhá má přítele, který žije desítky kilometrů daleko a při vší úctě podle jejích zážitků s ním, nemyslím si, že by měl jen ji. Přítel té třetí holky nesnese pocit, že ona je úspěšná - takže sice zábavu s ní - to jooo, ale společný každodenní život se všemi starostmi- to nééé.
Ty máš rozvedeného muže, který už má svoje děti; on asi uvažuje o společné domácnosti s Tebou poněkud jinak - byl už léta zvyklý na rodinu a společné bydlení... Prostě on uvažuje jinak, než tihle mladí kluci, kteří váhají s "prvním" založením rodiny. Přitom ty moje kámošky jsou velmi hezké, vtipné, chytré holky...

Kalmo, zkus  tu svoji situaci brát tak, že dnes je opravdu trend žít delší dobu single, není to žádná tragédie; jak psala Wiki, netlač na pilu, nech to plynout. Jednou je líp, jednou je hůř. Všecko zvládneš, uvidíš

Promin, nejspis jsem byla zbytecne vztahovacna. Na tom, co jsi napsala neco je, muj manzel byl mladsi a po detech nijak netouzil, spis mu vyhovovalo, ze se to odsouvalo donekonecna (me to v te dobe netrapilo, taky jsem se do toho nehnala). Se soucasnym rozvedenym pritelem jsem mela trochu strach, ze uz rodinu ma a dalsi nebude chtit, jeho deti jsou odrostle (stredoskolaci), takze z nejhorsiho "vypiplane". A kdyz jsem o tom zacala mluvit, tak se jen zeptal : "kdy?"

Kalmo, nezoufej, tady v Nemecku rodi zeny v 35 a pozdeji uplne bezne (nekolik takovych znam osobne a denne vidam "starsi" maminky s kocarky na ulici). Zdravotni rizika tu jsou, ale nemusis je mit zrovna Ty. Na druhou stranu, problemy muze mit i 20leta obezni kuracka. Nejaky cas jeste mas. Hlavne se zbav (jak Ti jiz vyse radili ostatni) toho "zoufaleho" postoje. Je to spolehlivy repelent.

sugar napsal(a):

Martinka1 napsal(a):

kalmi - ale nemysli si, že všechny rodinky s kočárkem jsou ŠŤATNÝ... to že budeš mít chlapa a dítě Ti nezaručí, že budeš šťastná a spokojená!!!

Klidně  můžeš být NEŠŤASTNÁ A NESPOKOJENÁ MAMINKA S PŘÍTELEM SE KTERÝM SI NEROZUMÍŠ

Souhlasím s Martinkou, ikdyž je to snad prvně, od té doby, co jsem na babinetu. (promiň, Marti )

když bysme měli všichni stejný názory, tak by to byla nuda ne?

Já to měla takhle: taky mě v mládí neobletovali kluci, vždycky měli zájem o mé kamarádky a o mně ne, tak jsem si tak nějak řekla, když nemůže být kluk, nemůže být ani dítě a žila s myšlenkou, že prostě rodinu mít nebudu, protože mě nikdo nechce. Žilo se mi s tím celkem dobře, netrápila jsem se tím, že ostatní se žení a vdávají a mají děti. Prostě když nemám toho chlapa, tak nemůžu mít ani dítě, že? Byla jsem dlouhá léta s rozvedeným chlapem, taky jsem se tím netrápila, prostě to tak přislo do mého života, tak jsem to brala. Brala jsem to, co mi život přinesl. Taky jsem pak byla sama, pak jsem se seznámila s bezva chlapem (mimochodem taky oba dva docela náhodou na seznamce), zamilovala se hrozně moc a ve 40 se vdala a máme mimčo. Nikdy předtím bych si nepomyslela, že mě tohle v životě potká. CHce to prostě brát tak, co tě v životě potká. Předtím by mě ani nenapadlo chtít dítě, ale když jsi s tím pravým pro tebe...
Chci tím říct, můžeš být docela dobře šťastná sama bez manžela i třeba bez přítele, bez dítěte, ale taky nešťastná s manželem a dítětem. Dítě a manžel ti samo o sobě štěstí nepřinese, navíc, když to člověk urputně chce. Ber svůj život, takový jaký je, všechno má svůj smysl, co tě nezabije, to tě posílí. Bez rodiny není tvůj život o nic horší. Tvoje štěstí si tě také najde, vlastně najít si ho musíš ty, a to v jakékoliv životní situaci, která tě potká.
Netrap se a žij svůj život takový jaký je!

Ivana: "No já, jako 20 let vdaná, vám zavídím samostatnost a schopnost se o sebe postarat . určitě je to zajímavější život než s manželem a dětma. Já bych to vyměnila."

Nooo, Ivo, já Ti teda nevím - neměla by ses rouhat . Myslím, že se nutně tyto dvě "věci" - rodina a práce - nemusejí striktně dělit "buď a nebo".
Jsem vdaná přes 20 let a nikdy jsem si nepřipadala na manželovi závislá (kromě doby, kdy bylo dítko opravdu malé, protože babičky nefungovaly a cizímu člověku bych ji nesvěřila - když jí byly 2 roky, nabídku udělat doktorát jsem odmítla, chtěla jsem se věnovat jenom jí a samozřejmě nelituji, "vyplatilo" se to ), veškerá zaměstnání jsem si hledala sama, nikdy nic pracovního za mě manžel nevyřizoval, a protože pracuje v oboru, kde nikdy neexistovaly pouhé osmihodinovky a volné víkendy, neměla jsem při dítěti toho času vyloženě "pro sebe" - tedy pro studium a práci příliš, ale jednak mi stačí málo spánku, jednak jsem na sebe docela tvrdá v organizaci času, a jednak jsem byla od něj ve všech svých aktivitách a nápadech podporovaná až tak, že mi to kolegyňky "záviděly" (když jsem třeba měla před zkouškou v zimě, vstal dřív a odházel mi sníh z auta, když jsem měla na služebku odcestovat brzkým autobusem, odvezl mě i kolegyně k dalšímu spoji on naším autem; když mám před konferencí nebo před zkouškami, "zodpovědnost" za nádobí apod. přebírá on ... ). 
Já bych tedy neměnila. Myslím, že lze skloubit hodně věcí - když se chce.

Ja myslim, ze rodicovstvi se v nasi spolecnosti neumerne idealizuje a naopak singl zivot zbytecne demonizuje.

Ono je to vsechno krasne, kdyz vam vyjde manzelstvi (a tento faktor muzete ovlivnit jen z 50%), kdyz mate zdrave deti (muzete ovlivnit minimalne) a dostatek financi. Ale jaka cast populace to vse opravdu ma? Vubec nezavidim ustvane matce nekolika deti, ktera dre bidu s nouzi, protoze ji ten jeji hajzlik neplati alimenty, anebo zenske (ci chlapovi), kteri prezivaji ve vyhorelem vztahu bez lasky tzv. "kvuli detem". A ze vam to deti vynahradi? No, ne vzdycky. Nemalo lidi, kteri deti meli, nakonec na stari skoncili stejne sami (viz prispevek Selimy). A nemusi to byt vzdy dusledek chyby ve vychove.

A vubec nezavidim rodicum teto holcicky, priznam se, ze si nedovedu predstavit jak bych takovou situaci zvladala.

http://mimapa.blog.cz/0709/v-mekaci-jse … ejich-pult

Spousta rodin, ktere maji deti s handicapem, se rozpadne (a vetsinou pece o nemocne ci postizene dite zustane na zene).

Jinak, souhlasim s prispevky Martinky a Leri.

Upravil(a) anais.de (31. 5. 2009 9:20)

Ja vam zase nevim, kazdy touzi po necem, co nemuze mit.
Dost dlouho, do mych 28 let jsem nemela trvaly vztah. Pak jsem nekoho potkala, s kym jsem doposud.  Takze ja duverne dobre znam single/nesingle. A musim rict, ze byt single neni o moc lepsi/horsi, nez byt ve vztahu. Ted vzpominam na to, jake to bylo vynikajici byt sama, jooo! Zaroven je dobre byt ve vztahu, uz protoze pravidelny sex je vec velmi dobra ;-)))
Kdyz jsem byla sama, bylo mi velmi fajn, nikoho jsem vubec nehledala. On se nejak nasel sam.  Zaroven jsem rada, ze jsem ho potkala a ze ho mam. Zaroven si  uvedomuju, ze kdybych ho nemela, tak bych urcite dokazala byt sama a fungovat jako plnohodnotna jednotka. Zaroven jsem ale rada, ze ho mam ;-)))
No  kdo se v tom ma vyznat....