jiilinda: " Ale je zajímavý na tý dceři pozorovat, že co se píše v psychologických učebnicích vůbec neplatí "

Asi autoři potřebovali rychlou čárku za publikační činnost

To Tercila: Soukromy zivot nekterych osobnosti fakt vyda na roman (treba Edith Piaf) ... Myslim tim pribeh, bez ohledu na "detnost".

Blossom napsal(a):

jilinda napsal(a):

Ještě k tomu, co psala Klubko, Helena a další...
Mě moji rodiče pořád neuvěřitelně vyčítají, ze začátku to bylo opravdu ošklivým způsobem, že jsem s Verčou nepřestala všechny svoje aktivity a nezavřela se s ní v bytě... Že s ní jezdím na hory, na brusle, beru ji na konference, i do ciziny, beru ji do práce... A že občas někam chci jít i bez ní... Ze začátku se opravdu mohli po... nejčastější reakce, když jsem řekla, že beru kočár a jedu do Stromovky na brusle, byla "no z toho to dítě je určitě nadšené". Nedalo se jim vysvětlit to, že Verče to nevadí, ani to, že nehodlám celou mateřskou nutně dělat jen to, z čeho bude moje dítě 100% nadšené. Teď už si zvykají. Vidí, že Verča je spokojená, má ráda kolektiv, nové prostředí, na všechny se usmívá, je šikovná a hodná. Ono totiž podle mě platí spokojená matka - spokojené dítě.

Jilindo, myslím, že to děláš dobře, a rodičům to nezazlívej, jen si nějak nestihli všimnout, že je jiná doba...
Ano, za "našich mladých let" to opravdu tak bývalo, že ženská až zbytečně moc se upnula na dítě a na všechny své koníčky a radosti rezignovala...
Já když teď vidím ty mladé rodinky, jak všichni společně i s mimčem jezdí na bruslích (tedy mimčo přitom v kočárku), na kolech (mimčo v boudičce za kolem) nebo prostě cokoli podobného, já tomu hrozně fandím, a vlastně vám mladým závidím, protože "to za našich mladých let tedy nebývalo"

A moc  se těším, jak budu jezdit na kolečkových bruslích s vnoučaty v kočárku fakt budu (tedy když budou ta vnoučata 

ˇ
Tusím ďalšia, čo už robí účet bez hostinského! Deti už vedia, že majú pracovať na vnúčatách?

Upravil(a) Selima (30. 5. 2009 16:21)

Selima napsal(a):

Blossom napsal(a):

jilinda napsal(a):

Ještě k tomu, co psala Klubko, Helena a další...
Mě moji rodiče pořád neuvěřitelně vyčítají, ze začátku to bylo opravdu ošklivým způsobem, že jsem s Verčou nepřestala všechny svoje aktivity a nezavřela se s ní v bytě... Že s ní jezdím na hory, na brusle, beru ji na konference, i do ciziny, beru ji do práce... A že občas někam chci jít i bez ní... Ze začátku se opravdu mohli po... nejčastější reakce, když jsem řekla, že beru kočár a jedu do Stromovky na brusle, byla "no z toho to dítě je určitě nadšené". Nedalo se jim vysvětlit to, že Verče to nevadí, ani to, že nehodlám celou mateřskou nutně dělat jen to, z čeho bude moje dítě 100% nadšené. Teď už si zvykají. Vidí, že Verča je spokojená, má ráda kolektiv, nové prostředí, na všechny se usmívá, je šikovná a hodná. Ono totiž podle mě platí spokojená matka - spokojené dítě.

Jilindo, myslím, že to děláš dobře, a rodičům to nezazlívej, jen si nějak nestihli všimnout, že je jiná doba...
Ano, za "našich mladých let" to opravdu tak bývalo, že ženská až zbytečně moc se upnula na dítě a na všechny své koníčky a radosti rezignovala...
Já když teď vidím ty mladé rodinky, jak všichni společně i s mimčem jezdí na bruslích (tedy mimčo přitom v kočárku), na kolech (mimčo v boudičce za kolem) nebo prostě cokoli podobného, já tomu hrozně fandím, a vlastně vám mladým závidím, protože "to za našich mladých let tedy nebývalo"

A moc  se těším, jak budu jezdit na kolečkových bruslích s vnoučaty v kočárku fakt budu (tedy když budou ta vnoučata 

ˇ
Tusím ďalšia, čo už robí účet bez hostinského! Deti už vedia, že majú pracovať na vnúčatách?

A na to, že mé děti majú pracovat na vnúčatách jsi přišla jak? To neumíš ani dočíst větu?

Upravil(a) Blossom (30. 5. 2009 19:18)

Selima napsal(a):

Blossom napsal(a):

Ještě jeden postřeh... nebo vlastně příběh, inspirovaný tím, co napsala jilinda v konci svého příspěvku  č.215:

Můj 73 letý táta má spolužáka, který udělal opravdu kariéru hodnou uznání: Byl ředitelem velkého muzea, napsal řadu odborných i popularizujících článků, býval a je zván dodnes, aby promluvil na všelijakých vernisážích známých umělců, napsal několik knih z nichž zvlášť jedna  se stala takovou legendou, skoro biblí svého oboru.
Tento pán byl bezdětný a svobodný po celý život, na ženské víceméně po nějakém zklamání v mládí vlastně rezignoval.

No a právě on se na srazech skoro vždycky připije, a pak začne plakat (opravdu, ne jen v přeneseném slova smyslu) a říká: Vy všichni jste to aspoň zkusili. Někdo s dobrým výsledkem, někdo se špatným (co se manželství týče), ale všichni máte kolem sebe nějaké děti a vnoučata. A co mám já? Nic, absolutní nic....
(Na to, že je uznávaným odborníkem ve svém oboru, neslyší a mává nad tím rukou...)

Ja zasa poznám matku troch detí, z nich dve sa jej rozleteli po svete, tretie sa zdarne prepíja na druhý svet, a tá plače, že dve vnúčatá vída 2x do roka, keď priletia z uSA lebo ona letí za nimi, a dve VOBEC, lebo nevesta po rozvode s ožranom odstrihla celú exovu rodinu. (A to nespomínam, že jednej dcére diagnostikovali mozgový tumor...) Našťastie je to skvelá žena, po ovdovení 2.krát vydatá a má svoj život, ale pri slove "deti" alebo "vnúčatá" sa vždy doslova, nielen symoblicky rozplače. A čo? Treba byť na základe tohto príbehu bezdetný? Asi nie...

Nechápu, jestli z tohohle příběhu má plynout ponaučení, že ta paní lituje, že měla děti? Mně z toho akorát plyne, že lituje, že málo vidí vnoučata.  Takže ne, skutečně není třeba být na základě tohoto příběhu bezdětný.
Chápu, že chceš říct, že jeden příběh se nedá zobecnit...
Významný prycholog Erikson k tomu říká: V dospělosti je jedinec zaměřen na plození a vedení příští generace. ... dospělý člověk potřebuje, aby byl užitečný někomu jinému, zralost potřebuje vedení a povzbuzování od toho, co bylo zplozeno a oč musí být pečováno. Jsou jedinci, kteří nemají děti, ale přesto v sobě pocit generativity (plození) rozvíjejí tvořivou činností, zatímco jiní tu selhávají s přetrvávajícím pronikavým pocitem stagnace a osobního ochuzení.

Selima: "Len proste- je to indi-vindi."

ANO

Ale úvahy Anais.de chápu, ona popisuje prachobyčejný strach z možných komplikací... To je naprosto pochopitelné a myslím, že to podobně prožívá hodně "budoucích mamin".
Denně ráno při cestě do práce potkávám maminku s postiženou dcerou a opravdu ji obdivuji. Vždycky se mi ty moje pracovní "problémy" zdají hned nicotné.

Proč se vyjadruješ k tak starým příspěvkům, které už léta nejsou aktuální a autor je už třeba úplně někde jinde?

Bramborko, prostě se mi chtělo to napsat.
Stejně, jako se zase tobě chtělo napsat. A jako se chtělo napsat žábě a já se jí zeptala, proč. Tak to je.