Avalonko, možná, že mě k tomuhle postoji "dohnal" právě ten můj. Jo, byly doby, kdy jsem do něj hučela horem dolem, občas i na ten fičák došlo, jenže po něm všechno steklo jak voda po huse. Tak jsem se časem dopracovala k tomu, že v rámci zachování svého duševního zdraví jsem ho prostě "odpojila" = uvařím, uklidím, vyperu, případně zařídím to, na co stačím a zbytek prostě neřeším. Dostane večeři - sní ji hned nebo ji nechá vystydnout nebo nesní vůbec - jeho věc; převlíkne se obden nebo za dva týdny - totéž; přijde ve čtyři nebo v devět - dtto. Pokud se na něco zeptá, odpovím mu, ale jinak hovor nevyhledávám - když potřebuju, pokecám si jinde, ale protože mám přes den lidí až nad hlavu, jsem i ráda, že moc mluvit nemusím. Možná to vypadá jako rezignace (a taky trochu je, co si budem povídat), ale mě to pomohlo. Nežeru se blbostma typu "on nepapal - nechutná mu, je mu něco?", nepanáčkuju za dveřma s pantoflema v zubech, prostě si čtu, pletu, vyšívám a je mi fajn. Kdyby odešel, možná bych to poznala jen podle toho, že by ubylo bince v bytě

No, ráda - spíš mám pocit, že když už ho jednou mám doborvolně doma, tak mu tu základní péči musím poskytnout. To máš skoro jako se psem - akorát že to zvíře má jednak radost, když mě vidí a jednak je výrazně roztomilejší

Odchází se blbě, zvlášť v mém věku, kdy jsem i ráda, že mám poměrně slušnou práci a tak dál (už jsem se někde zmiňovala) a vyhodit ho? Viz výše - psa taky nevykopnu na ulici, když už není milé štěňátko, ale nerudný dědek. Nakonec jsem si ho vzala dobrovolně a ráda (manžela - ale psa vlastně taky ) a i když s ním dneska už mám akorát společné bydlení a tři dospělé děti, tak si říkám "nepijie, nebije mě, za kočičkama nelítá" - jinde je hůř.

Regi, víš, možná lepší "nájemník", než se denně nervovat, co zas bude. A já už dneska vím (ale dalo to práci), že ta chyba není ve mně. Jasně, taky nemám svatozář , ale která z nás ji máme, že? Jenomže když ten druhý nemá zájem, pak je to na houby. Nakonec děti ho měly rády (a mají dodnes, i když už taky leccos vidí), tak proč jim rozdupat hnízdo jen proto, že nechce mě? Ne že bych se nesnažila - pokoušela jsem se zjistit proč, jestli něco nedělá blbě já a tak podobně, ale dočkala jsem se maximálně odpovědi, že on nemá čas, protože chodí do práce (haha - já taky + rodinu na plný úvazek), případně mě vyslechl a stejně se nic nezměnilo. No tak jsem se podle toho zařídila, no. Mám svoje zájmy, těším se na první vnoučátko, když děti přijdou na návštěvu, tak je tímhle neobtěžuju a hlavně doufám, že nezestárnu do stejné podoby jako on.

Avalonko, děkuju. Víš, s tím štěstím - každý ho chce, to je i normální, ale moc lidí si myslí, že červená knihovna, harlekýnky a romantické telenovely jsou ten pravý život - aneb chudá švadlenka přeze všechna protivenství ke štěstí (nejlépe s krásným milionářem) přijde. No a pak se ty švadlenky diví, že musí řešit starosti běžného života a ten milionář s náručí štěstí pořád nejde. Teda ono to platí i v opačném gardu, že.
Já jsem byla od asi 12 let porůznu z domova, takže co jsem nenasbírala do té doby (hlavně od babičky, která mě milovala a já ji taky), to jsem pak musela pracně hledat a učit se jinde a sama. Možná je tohle ten "základ", který mě naučil ne nechtít víc nebo se o to aspoň nesnažit, ale smířit se s tím, že mi nikdo nic nepřinese na zlatém tácu, ale o všechno se musím sakra zasloužit sama. Víš, je to možná příliš pesimistické, ale já říkám, že je lepší počítat vždycky s tou horší variantou a pak být příjemně překvapená, než se divit, že věci se neřídí podle mě a dávat to okolnímu světu patřičně "sežrat", protože je to jeho vina.
A s tím posledním odstavcem taky souhlasím - další mé oblíbené rčení je, že svět nefunguje na principu spravedlnosti, ale rovnováhy. Sice si tím občas vysloužím pochybnosti o mém zdravém rozumu, ale ono se to v realitě potvrzuje.

faf napsal(a):

No, Avalonka, ale na druhej strane predsa tvrdis, ze aku dlan zivotu nastavis, tolko od neho dostanes.
Tak neviem, ja si stastie predstavujem inak, ako zmierit sa s vecami, s ktorymi by sa dalo nieco robit.
Asi mam obrovsku dlanisko.  Vcera som sa celkom pobavila, ked priatel zrazu len tak povedal, ze ine baby by za takeho chlapa dali neviem co a ja stale s niecim nie som spokojna. Musela som sa smiat, lenze on ma asi fakt pravdu, minimalne si moje kamosky tukaju na celo, ked sa stazujem na nejaku blbost.
Hm, ze dokonalost v zivote nenajdem, to som si uz uvedomila, teraz sa s tym uz len zmierit. :-DDDD

Samozřejmě - za velkou dlaní si rozhodně stojím.

Však Helena má svou dlaň pořádnou - vejde se jí tam toho hodně, jen ten manžel tam zabírá málo místa, ale to zbylé místo vyplňují děti, vnouče, koníčky, optimismus...

Velká dlaň totiž není o tom "chtít úplně všechno". Je to o tom "chtít tolik, kolik můžu dostat a ani o krapítek míň". Protože dostat hodně můžeš, ale dostat všechno ne.

Pokud si někdo myslí, že bude mít na stoprocent lásky, zdraví, štěstí, peněz a slávy (a že takových lidí znám dost), tak bude do konce života nespokojený a protivný.

A to tedy Helenka není - pod vše, co napsala, se můžu 3x podepsat!

Avalonka, moja zlata, ale brat manzela ako psa???? Ze sa o neho staram a je to inventar??? Brrr, radsej sama do konca zivota ako toto. Bez urazky, Helenka. :-)))

Nikdy nic nie je na 100% to je mi dnes uz jasne, fakt. :-D A romanticke filmy + telenovely su naprd, aj tak tam vacsinou vsetko konci svadbou a zili stastne az kym nepomreli..ha ha, to by museli poriet hodne rychle...:-)))) Ale medzi telenovelami a zivotom VEDLA niekoho je este stale kopa priestoru....

Jéééé Pandorro - kdyby on se úžasně napravil, tak já zřejmě skončím v laskavé péči tichých osob v bílém a to fakt nejsou pánové, s nimiž bych si přála prožít zbytek života. Před bílým pláštěm preferuju bílého koně s princem v sedle, i když, obávám se, ten plášť je reálnější.
Jinak máš ovšem pravdu, že můj styl vyjadřování je spíš obrana. Abys mě taky neprokoukla . Ale přiznejme si mezi námi děvčaty - takové malinkaté zhrouceníčko, všichni tě obskakují, věci se řeší bez tvého přispění - nechtěla by sis aspoň někdy zkusit, jaké to vlastně je?

faf - jistě, je to věkem. Dřív jsem se taky víc snažila, ale možná jsem přece jen pohodlnější a taky už je to o strachu z budoucnosti. Když se tak koukám kolem, jsem ráda, že mám bydlení, práci a relativní klid.

Faf,

Zařídit si život od začátku tak, aby ti vyhovoval, to je sice moc krásná vize (kterou s tebou zčásti sdílím), jenže ono se nedá všechno naplánovat a odhadnout předem.

Kde bereš jistotu, že muž, který se ti teď jeví jako ideální, bude za pár let stejně prima? Nebo že floutek, kterýho bys nechtěla, nebude za 20 let naopak vyzrálý a zodpovědný muž?

Nikdy nevíš předem co se stane.

Helena si určitě nebrala za muže "psa". Brala si chlapa, který se halt změnil a zpohodlněl (to oni ti naši milánci "občasto" dělávají). A co teď s tím? Myslíš, že ho ona může změnit? Těžko.

Ona se může jen přizpůsobit situaci, což udělala dle mého s grácií a humorem. Co nejméně bolestně.

Co bys udělala ty? Vyhodila ho? Neustále mu nadávala a ztrácela tak zbytečně energii? Ono se jinak rozhoduje ve 20-30 a jinak třeba v 50. Ženská se zcela přirozeně bojí samoty a když vidí ty voly kolem sebe, řekne si "stejně bych to s jiným asi nevyhrála".

Samozřejmě, že je to tak trošíčku pohodlné (zbabělé?) ale chápu, když se v takové situaci někdo řídí heslem "není čas na hrdinství".

Ty jsi teď hrdinka, ale on až tě ten život trochu otluče ze všech stran a bude ti víc let, tak možná začneš dělat víc kompromisů.

Tím ovšem nemyslím kompromisů, které by mne zásadně nevyhovovaly. Takové nedělám ani já a dělat nebudu nikdy.

Tohle mi před chvílí přišlo a tak se s vámi musím podělit:

Nejsem žádná "inteligentní krasavice", ani bohatá "zelená vdova". Jsem úplně normální, ani ošklivá, ani chudá ženská a hledám k sobě taky "normálního"  chlapa. který nemá pošlapaný ego od svojí dominantní matky a nesnaží si ho  hojit na své partnerce, nechrápe a ráno netvrdí, že v noci vůbec nespal,nedrbe se neustále při hovoru na koulích, případně v řiti, splachuje po sobě záchod a umyje si ruce poté, co "ho ždímal" do mušle, netelefonuje s  kamarádama a neprobírá s nimi poslední fotbalový zápas celou cestu, zatímco jedeme ke tchýni na kafe zvaným "čulifrnda", nenutí mě uklízet každý víkend a nikdy nepronese nad natřískanou ledničkou větu "tady zase nejni nic k jídlu!", netůruje auto u čerstvě pověšenýho prádla a nedojíždí auta řízený "no jo ženskou" a nedělá pak na ní "fakáče", nebere mě na párty s jeho nadřízenejma s sebou jako "špendlík v kravatě" a nechce po mě, abych měla najednou 127 cm dlouhý nohy, čtyřky kozy a dlouhé blond vlasy, nenechává nespláchnuté oholené fousy a jiné porosty v umyvadle a roztahuje mokrý ručník aby nesmrděl, nekrká u stolu a neprdí při každém podřepu, když si sahá pro lahváče, neomračuje mě zážitkama z poslední pařby a obsah žaludku po pitce nevypradňuje do postele, nestříhá si nehty u jídla,nemá chuť na jahodové  knedlíky zrovna když jsem připravila chilli con carne, nenutí mě skákat padákem a bungee jumping a nekritizuje moje kamarádky z jógy,neříká mi, kde všude mám celulitidu a jak bych mohla vypadat, kdybych "něco se sebou dělala", neopravuje mojí angličtinu, když se snažím poradit zbloudilým cizincům, nezapomíná na moje narozeniny a při sexu nevykřikuje "Lído, dělej,přirážej!!!",když se jmenuju Alena, nedosoluje si každé jídlo, aniž by ho ochutnal,neptá se mě po sexu "tak co, jaký to bylo?" a "byla jsi?", nechodí doma nahej s ponožkama, nevyndavá si u televize holuby z nosu a  necvrnká je kolem sebe,nezapomíná mi vyřizovat důležíté vzkazy typu "tvůj táta je v nemocnici s infarktem", nepočítá s tím, že mám nadpřirozenou schopnost číst myšlenky,nechce společný sex ve třech s impotentním kamarádem Jardou "aby si taky čuchnul; kurňa", .... já vlastně ani nechci chlapa!

Helca, tak to je cool, fakt. :-))) A vazne som sa ta nechcela dotknut, nepredpokladam, ze by si si bola brala psa. :-)))
Avalonka, mozno som naozaj este malo pootlkana zivotom, to je asi fakt. Neviem, dnes som pri rozhovore s rodicmi skonstatovala, ze keby som nevidela ich sposob spoluzitia, tak sa asi vobec nikdy nevydam. Ale im to ide, stale ziju spolu a nie vedla seba, maju obaja 50 a su super cinorodi a stale niekam chodia, casto chodievame na rozne vylety este stale ako rodina ( lyzovat a tak podobne ). mam takmer 26 rokov, ale este som sa s nimi nikdy nenudila a myslim, ze ani oni spolu nie. Prekonali kopu problemov a stale sa maju radi. nenormalne ma tesi, ked ich vidim tulit sa k sebe vecer pri telke, alebo ked zahlasia, ze idu spolu do kina a tak. Ak to ide im, verim, ze to tak nejako dokazem aj ja. Najhorsou mojou nocnou morou je predstava, ze raz budem zit iba vedla niekoho, a len preto, lebo sa budem bat zostat sama. To radsej zit si sama pre seba  a podla seba.
Tak hadam to vyjde. :-)))