Na vesnici to chodí tak, že je kuchyň, obývák a ložnice, kde spí všichni, nějaké dětské pokoje moc nefrčí. Já jsem takhle spala prakticky do mých 16 v ložnici s našima a se dvěma staršími bráchy. Nejstarší brácha už pak byl na vysoké a jezdil jednou za čas, ale mně osobně to poznamenalo dost negativně. když jsem pak měla vlastní pokoj, rok jsem vylézala jen do školy a na záchod . Byla jsem přesvědčená, že v životě nedokážu sdílet s někým ložnici, natož postel (to se naštěstí nepotvrdilo...). Přítel zažil situaci, kdy v panelákovém 3+1 žil v jednom pokoji on, ve druhém byla ségra s mimčem a rodiče spali v obýváku na zemi. Oba jsme si přinesli do společného soužití to, že jsme hodně teritoriální, hlídáme si "to svoje", a musíme si hodně hlídat, abychom si to uvědomovali a dokázali se přes to přenést.

Takže podobná zkušenost může zanechat velmi rozdílné následky.

Irenka21 napsal(a):

U nás na vesnici, máme 5+1 a každý dítě mí svůj pokoj, to je ale divné, že?

No vidíš, a já jsem s dvěma o hodně mladšími sourozenci měla společný dětský pokoj a rodiče spali ve druhém, který současně sloužil jako obývák - a to všechno ve velkoměstě.

Ber to jako plus, je zvyklej bydlet v jedný místnosti se ženskou, takže bude naučenej an spoustu věcí   Jinak já jsem bydlela v jednom pokoji se dvěma sourozenci až do svých 24 let a nijak mě to do života nepoznamenalo - teda kromě toho že jsem možná co by spolubydlící tolerantnější a snášenlivější :-)  holt to prostě u nás nešlo řešit jinak a nemůžu říct že by mi to moc vadilo, mám teď i díky tomu se ségrou a bráchou super vztahy