Přesně tak...ještě dodám, že i autority vědí, že dostat se do stavu "odpouštím všem a všemu" nemůžeš jen tak, prostě, že se rozhodneš K tomu se člověk musí propracovat.
Jedank skrze to stanovení hranic, jak říká Vanda, druhak přes to, že si uvědomíš, k čemu to bylo, to co tě ranilo: kam tě to posunulo, k čemu tě to přimělo? Dobrý je, zkusit si v duchu představit všechny možný varianty, který z toho stavu plynou a to včetně té nejukrutnější pomsty Když se ti poté trošku uleví, je to dobrá cesta; jestli ale tě to bude poňoukat a budeš mít chuť mstít se víc a víc, je to špatně a dala bych se hodně rychle jinudy

Myslím, že spravedlnost je právě ta rovnováha. A ta už se postará o to, aby každý dostal to, co si zaslouží. Každá zdánlivá křivda, nespravedlnost nám něco zrcadlí. Něco jsme zkrátka nezvládli nebo nepochopili a nepříjemné věci nás mají nakopnout. Když to máme zvládnuté, můžeme se "nespravedlnosti" bránit a nepřipustit si ji k tělu, právě proto, že už se nás netýká, nemá nám co říct Ale mstít se, nebo dělat někomu nepříjemnosti je nesmysl a sladkou odměnu za to taky nedostaneme
Úplné odpuštění všem a všemu už je podle mě záležitost opravdových borců. Kamarádce, která mi přebrala chlapa, se podle mě ještě odpustit dá, ale jak odpustit tyranovi, který zavraždil tisíce lidí včetně mé rodiny? - to je jen příklad

Tak a teď se do mě pusťte, třeba si udělám v dalších věcech jasno

Upravil(a) Lúthien (22. 5. 2009 9:10)

Míša Kulička napsal(a):

Lúthien napsal(a):

... ale jak odpustit tyranovi, který zavraždil tisíce lidí včetně mé rodiny?

V jednom dokumentu se dívá stará paní na fotku dozorce z Osvětimi a říká: "Je starý, nemocný, bezmocný, rodinu ani ztracená léta mi už nevrátí, tak co si na něm vezmu? Už mi ho neukazujte, nechci o něm slyšet, nechci si to připomínat, život jde dál ..."
To je asi tak maximum, k čemu lze v takovém případě dospět. Přestat se zabývat starými křivdami, přestat toužit po pomstě nebo se mstít ... a prostě žít dál. A jestli je to přímo odpuštění - jak se to vezme....

S tím souhlasím

A jak odpustit lidem, kteří ti ublížili? Řeneš si, že ty sama jsi sobě ublížila. Ne oni. Ty sama jsi sundala svůj ochranný štít a nechala se "bodnout" . Nikdo ti nedokáže ublížit, pokud ty mu to nedovolíš. Pokud přijmeš fakt, že ten druhý člověk není bez chyby a řekl nebo udělal něco špatného ne schválně, bude ti o mnoho volněji. Navíc pokud ty sama cítíš, že na tom, co ti druhý řekl, je alespoň malinko pravdy a stydíš se za to nebo to popíráš, tak odkládáš svůj štít a necháváš se dobrovolně zranit. Ten člověk prostě jen vytáhne napovrch zranění, které jsi způsobila sama sobě, že jsi nějakou skutečnost, něco špatného v sobě nepřijala a děláš, že to neexistuje. Ty se cítíš špatně, že ho vidí, i když se ho snažíš skrýt.

Mě jednou hodně ublížila jedna babinetka. Byla jsem zoufalá z mimča a žádala o radu. Cítila jsem se špatně, co jsem Davídkovi musela udělat, abycho měli oba dva v noci klid. Někde v hloubi duše jsem sama sebe odsuzovala, že jsem proto špatná matka. A pak to ta babinetka na mě vytáhla a já se z toho zhroutila.
Kdybych tomu někde v hloubi duše nevěřila a dokázala prostě přijmout fakt, že jsem udělala chybu, ale proto to neznamená, že jsem špatná matka, nemohla by mi ta babinetka ublížit.
Rozumíš? (prdík teď vyžaduje mou pozornost, šptně se mi soustředí )

poletucha napsal(a):

ahoj konstance.

Vaněk říká, že jsme tu jen kvůli jednomu důvodu a to je POCHOPENÍ dvou energií. Pozitivní a negativní.
Tím, že zažíváš co zažíváš ( a zažíváš, to co jsi si předem naplánovala zažít), získáváš prožitou zkušenost, docházíš k pochopení.
Ve chvíli, kdy máš strach, cítíš, hněv, nenávist.... produkuješ velké množství negativní energie, pokud to nedokážeš ovládnout, pravděpodobně vyvoláš další produkci negativní energie u jiného čl. a kolečko se roztočí.
...a ten, ten ten, kdo vypadne z kola ven, to je většinou ten kdo pochopil a vyšle zpět místo rány lásku, jediná ta je schopná přebít pocity nespravedlnosti a křivd.
a je to sakra těžké. nejsme tu od toho abychom byli dokonalý a stali se nudnými svatými přes noc. jsme tu od toho abychom krůček po krůčku postupovaly v prožívání, opravování se a postupném chápání, jak a co energie způsobuje.

Pěkné

konstance napsal(a):

nedokazu a ani nijak zvlast nechci odpoustet lidem, kteri mi ublizili, rikam si ze kdo ublizil jednou ublizi i podruhe, je to jako kdyz clovek dostane facku a chce se po nem aby nastavil druhou tvar, asi jako jezis. to byl asi uzasny clovek, jenze ja prave bych dost nerada dopadla jako on (omlouvam se pritomnym krestanum) ale ja si ho fakt neberu za priklad. vubec si nemyslim ze by clovek mel trpet za hrichy nekoho druheho. mozna je to trochu zmatene co pisu ale treba to nekdo pochopi, ja se s tim nejak nedokazu vyrovnat.

V tomhle ti docela rozumím, ještě nedávno jsem to měla taky takhle dokud jsem nezjistila, že si tím působím šílenou bolest, jak psychickou tak fyzickou. Hodím jsem jeden konkrétní příklad, protože jinak to lépe vysvětlit neumím.
Měla jsem kdysi velmi dobrou kamarádku za mého pobytu v zahraničí. Ta holka mi doslova zachránila život, protože jsem tam byla sama jak kůl v plotě a ještě jsem mluvila dost blbě, takže izolace obrovská.
Spřátelily jsme se, strávily jsem spolu spousta času a myslím, že se celkem i dobře poznaly. Jenže pak mě ta holčina  podrazila. Nebudu to vyprávět celé, bylo by to na dlouho. Tenkrát jsem se pohybovala od pocitů lístosti, vzteku, nenávist až k tomu se jí normálně podle pomstít (a že jsem měla příležitost). Pak mi ale došlo, že takhle to přeci nejde, že si akorát ubližuju. Ona je někde (možná) v pohodě vychechtaná a já trpím jako pes. Problém byl v tom, že jsem nevěděla, co s tím. A jak záchrana z nebe se mi zdal sen, kde jsem si to s ní poněkud barbarsky pořešila. Když jsem se probudila, tak jsem věděla, že všechen ten můj vztek a nenávist je pryč, že je to dobrý, úleva obrovská. A tenkrát jsem taky pochopila, že chci, aby se odpouštění druhým a hlavně sobě stalo součástí mého života, jinak se nepohnu kupředu a budu ve spirále sebelítosti a nenávisti.
Navíc teď už vím, že já jsem v tom podrazu (nebo domnělé křivdě, nespravedlnosti,je jedno, jak to nazýváš) taky sehrála svojí roli, že to nebylo jenom o ní.

konstance napsal(a):

... napadaji me taky klasicky krestanske myslenky, laska a odpusteni, ale je mi z nich spis na zvraceni. nedokazu a ani nijak zvlast nechci odpoustet lidem, kteri mi ublizili, rikam si ze kdo ublizil jednou ublizi i podruhe, je to jako kdyz clovek dostane facku a chce se po nem aby nastavil druhou tvar, asi jako jezis. to byl asi uzasny clovek, jenze ja prave bych dost nerada dopadla jako on (omlouvam se pritomnym krestanum) ale ja si ho fakt neberu za priklad. vubec si nemyslim ze by clovek mel trpet za hrichy nekoho druheho. mozna je to trochu zmatene co pisu ale treba to nekdo pochopi, ja se s tim nejak nedokazu vyrovnat.

Konstance,
z lásky a odpuštění ti je na zvracení? Nerozumím. Máš se ráda ty sama?
Máš nějakou představu co by se stalo, kdybys odpustila lidem, kteří ti ublížili?
A jak podle tebe dopadl Ježíš? Nejsem křesťan a že bych byla v minulym životě Ježíš, o tom taky pochybuju. Takže jak dopadl?
Ty trpíš za hříchy někoho jiného?
S čím se nedokážeš vyrovnat?

lupina montana napsal(a):

Přesně tak...ještě dodám, že i autority vědí, že dostat se do stavu "odpouštím všem a všemu" nemůžeš jen tak, prostě, že se rozhodneš K tomu se člověk musí propracovat.
Jedank skrze to stanovení hranic, jak říká Vanda, druhak přes to, že si uvědomíš, k čemu to bylo, to co tě ranilo: kam tě to posunulo, k čemu tě to přimělo? Dobrý je, zkusit si v duchu představit všechny možný varianty, který z toho stavu plynou a to včetně té nejukrutnější pomsty Když se ti poté trošku uleví, je to dobrá cesta; jestli ale tě to bude poňoukat a budeš mít chuť mstít se víc a víc, je to špatně a dala bych se hodně rychle jinudy

Já to cítím tak, že když se člověk dostane ke své podstatě (sám k sobě), která je bez jakýchkoliv nánosů, které vznikají na základě potřeb okolí, tak ty hranice sami vyplynou, ukážou se. Protože jsou tvojí součástí. Hranice jsou přeci mantinely mezi stavem je /není mi to příjemné.

mariposa napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Přesně tak...ještě dodám, že i autority vědí, že dostat se do stavu "odpouštím všem a všemu" nemůžeš jen tak, prostě, že se rozhodneš K tomu se člověk musí propracovat.
Jedank skrze to stanovení hranic, jak říká Vanda, druhak přes to, že si uvědomíš, k čemu to bylo, to co tě ranilo: kam tě to posunulo, k čemu tě to přimělo? Dobrý je, zkusit si v duchu představit všechny možný varianty, který z toho stavu plynou a to včetně té nejukrutnější pomsty Když se ti poté trošku uleví, je to dobrá cesta; jestli ale tě to bude poňoukat a budeš mít chuť mstít se víc a víc, je to špatně a dala bych se hodně rychle jinudy

Já to cítím tak, že když se člověk dostane ke své podstatě (sám k sobě), která je bez jakýchkoliv nánosů, které vznikají na základě potřeb okolí, tak ty hranice sami vyplynou, ukážou se. Protože jsou tvojí součástí. Hranice jsou přeci mantinely mezi stavem je /není mi to příjemné.

Tos řekla hezky Ale myslím, že můžou působit - a většinou tak fungujou - taky opačně: člověk, stanovuje si své hranice mezi tím, co je/není pro něj příjemné, pomalu se čistí od svých nánosů a spěje sám k sobě. ujasňuje si sám sebe.

lupina montana napsal(a):

Tos řekla hezky Ale myslím, že můžou působit - a většinou tak fungujou - taky opačně: člověk, stanovuje si své hranice mezi tím, co je/není pro něj příjemné, pomalu se čistí od svých nánosů a spěje sám k sobě. ujasňuje si sám sebe.

Souhlasím. Záleží na druhu cesty jakou člověk jde

Je to prostě děsně složité a zároveň jednoduché . Jako když se učíš lyžovat. A až se to naučíš, tak to bude táááák jednoduché

mate vsichni pravdu. napada me jedine predstava te babicky z osvetimi, ktera uz "to ma za sebou a nechce o tom slyset". od zacatku vim ze jednou - nejspis - dojdu k podobnemu nazoru, ale nez a jestli vubec k tomu dozraju tak uplyne dlouha doba, a prave ta DOBA me strasne s.e.r.e protoze bych chtela spravedlnost hned ted abych se mohla venovat necemu jinemu, a misto toho spotrebovavam bezucelne energii negativnima pocitama, kterym se snazim vyhnout ale nejde to.
mozna ze existujou bozi mlyny, ale nez uplyne ten cas, tak budu trpet, a vim to predem a ten cas mi nikdo nevrati. a s tim se prave nedokazu vyrovnat, ze ztracim cas trapenim se kvuli necemu co nemuzu nebo nedokazu zmenit ani popohnat, proste musim jenom cekat az to prejde, a pripada mi ze ziju ve vakuu, a misto toho bych mohla delat spoustu jinych veci. je to pakarna