Bety napsal(a):

mary.one napsal(a):

a dotazovat se nás, kdy bude svatba, jestli už nechceme dítě atd.,

na tohle odpověz "to záleží na Příteli" nebo "to se budete muset zeptat Přítele" případně "dítě porodím až mému manželovi" nebo "až mě Přítel požádá o ruku" apod. Ohledně strkání dětí - zkus si sednout tak, aby mezi vámi byla nějaká překážka, pak je to dost blbé cpát někomu na klín dítě, ale většinou jsem se nesetkala s tím, že někdo cpe dítě na klín. Nějakým otázkám se určitě nevyhneš, to musíš překousnout, zase lepší když se zeptají na rovinu než aby sháněli informace typu "jedna paní povídala". Švagrové, kdyby něco o hlídání dětí naznačovala, řekni rovnou že to dělat nebudeš, možná se bude xichtit ale zato si v budoucnosti nebude tak troufat a budeš mít pokoj. A když budeš chtít jít domů? Tak to dobře znám, ať jsem kdekoliv, u určitém okamžiku cítím nepřekonatelnou potřebu jít domů a vyřešila jsem to tak, že to řeknu tak jak to je - nezlobte se, jsem už unavená, já moc dlouho nevydržím a musím už jít domů, mějte se hezky a ahojte.

Bety, ty jsi zlatá! takovýhle konkrétní tipy jsem přesně potřebovala slyšet Díky moc, určitě využiju, ta překážka mezi švagrovou a mnou, to by mě nenapadlo,a le mohlo by to zafungovat, plus ta věta na ukončení mé účasti - jednoduchá, slušná, účinná. Ještě jednou moc děkuju Já tam snad i fakt půjdu, už se bojím o trochu míň

Upravil(a) mary.one (16. 5. 2009 16:49)

mary.one: "... takové přesilovky se docela bojím, jestli to nebude třeba několikahodinovej křížovej výslech a tak."

Mary, aspoň budeš vědět, do jaké rodiny se nemáš vdávat

Mary.one: "(a já třeba budu už chtít domů, ale nebudu vědět, jak se slušně vykroutit)"

Tak na tohle Ti ze svých zkušeností řeknu jen tohle, vlastně podobně jako Bety: žádný vykrucování; vstaneš s poděkováním za pozvání a s omluvou, že už prostě JEDEŠ. Nejsi povinna vysvětlovat, proč už chceš odjet.
Jestliže si od začátku známosti s nimi "prosadíš", že co chceš, taky i uděláš, budou Tě tak brát. Když Tě z nějakých důvodů rádi mít nebudou, stejně Ti žádné vykrucování a přizpůsobování se nepomůže.
Drž se.

Upravil(a) Tercila (16. 5. 2009 17:25)

Prvni setkani s BM matkou bylo to,ze jsme spolecne s ni jeli na pout Domazlic.Jeho matka prvni co bylo chtela po me pujcit 50 kcs ,ze pry mel ject i jeji pritel a ona nema sebou zadne penize.Za tech 50 kcs se tam opila a celou cestu si zpivala lide se po nas otaceli.Ta zenska se me zprotivila hned prvni den.
Ted mam pritele prvni setkani s nimi bylo prijemne,byli to prijemny lide hned od pocatku.Nebylo ani zadne vyslychani.Kdyz byl pritel pronesl vetu v nasim rozhovoru "to nebudu resit" prvni co bylo jeho otec hned na me proc si to od nej necham libit takove chovani.Myslim,ze hodne stoji pri me a jemu porad rikaji,ze by se ani nedivili,kdybych se na pritele vykaslala pro jeho chovani.

Já se bojím setkání s manželovou rodinou ještě teď, po několika letech. Pokaždé, když tam mám jet mám žaludeční potíže

Ja taky rodinna setkani odkladam, jak jen to jde... a zda se mi, ze nejlepsi prvni setkani byvaji s nejakym ucelem, casove omezena - napr. odvoz odnekud nekam, navsteva nejake kulturni akce, ne nekonecne vysedavani na navsteve. Neprotahne se to tak na dlouho a vsichni zucastneni si pak pekne v klidu setkani stravi.
Ale ty uz mas navstevu naplanovanou... a co treba mit v zaloze nejakou neodkladnou zalezitost, na kterou je nutne odejit tak hodinu po zacatku navstevy? Teda, nebylo by slusne prchnout, pokud by se zrovna zacal podavat obed, ze.
Na druhou stranu, nebude to jen ty proti rodicum, aby na tebe civeli pres konferencni stolek, bude tam zivo, deti, tak uplne stredem pozornosti nebudes, neboj. Dobry dojem dela - a krom toho ti pomuze vyvlict se z otazek a nucene konverzace! - zvednout se a jit pomoct hostitelce, pak se na nejakou chvili omezi rec na "ale prosim vas, to nic neni", "vemte si jeste chlebicek, pane Josefe", "muzu ten salek odnest?", proste neutralni temata, a z tech se pak tezko rychle vraci k rejpani do soukromi.

Mno já teda nevím, ale taky se dá napřed potkat s rodiči, pak se sourozenci a nakonec s celou širokou rodinou, když je teda člověk trémista...

Mě teda tahaj ženský do rodiny maximálně po dvou měsících, v extrému po týdnu

Venuse, ja taky pres dva roky osobne jeho rodice nepoznala. Psali jsme si a nekdy telefonovali, ale osobne ne. Bydleli jsme od sebe daleko a vidali se tak malo, ze kdyz jsem nahodou byla "u nej", asi tak 10 dnu v roce, meli jsme jiny program nez rodinne dychanky, a rodice to neudivovalo.
Na druhou stranu moje rodina naprosto nevyzaduje, abych jim vodila svoje partnery, ktere vlastne, pokud vztah netrva aspon rok, povazuje za nahodne milence, nehodne jejich pozornosti.

Ja se take nikdy s rodinou mych pritelicku nejak planovane nestykala. Prislo to vetsinou nejak samo - spontanne.
Pokud bydli rodina daleko, je to pochopitelne, ale i tak se mi zda dva roky dost dlouha doba....

Vzpomínám si na některé mé návštěvy u rodiny přítelkyň.
Pak jsem tam chodil vlastně za zábavou. Dělal jsem si legraci. A jelikož mám rád černý humor a jsem trochu sociální pako, tak jsem občas lidi i urazil.
Jsem taky z velmi malé rodiny a tak jsem trénoval velké rodiny nejdříve u kamarádů a kamarádek.

Oblíbené otázky:
1. Kdy se vezmete?
Až budeme oba chtít.
A vy nechcete?
Mně se zatím nechce, ale v budoucnu o tom uvažuji.
Kdy v budoucnu?
Některé pondělí po neděli.

2. Kdy budete mít děti?
Až dá pánbůh. Zatím máme čas.

3. Chce se ti domů
- viz. Bety
Nebo, bylo to u vás báječné. Ale už musím jet domů. Mám nějakou neodkladnou práci, kterou musím stihnout.
Pokud člověk je závislý na příteli a jeho autu nebo na vlakovém spoji, tak je dobré se na chvilku vyvětrat, že potřebuješ na vzduch se projít.

4. Nenapadá tě nic do diskuse a někdo se zeptá, proč mlčíš.
- Dříve jsem plácala, co mi na jazyk přišlo, někdy samé blbosti. Teď se učím spíše naslouchat.
Nejlepší je záměrně mlčet a když tě to fakt nebaví, tak nechat vydusit ostatní tím, že se do hovoru nezapojuješ. Když tam bude více lidí než 3, tak oni si vystačí sami.

5. Už opravdu musíte jet?
- Ano musíme (úsměv), miláčku, zvedáme se a jedeme.

6. Přichystali jsme vám vajíčka, husu, krůtu a půl prasete
- jste moc laskaví, ale opravdu si to nevezmeme.
Ale my už to máme nachystané.
- je mi to opravdu moc líto, ale to byla oznamovací věta, že si nic nevezmeme. Nicméně opakuji, že si toho opravdu vážím.
Ale tím nás urazíte, když si to od nás nevezmete!
- tak to mi je moc líto. Nicméně je to od vás velmi laskavé, že nám něco chcete dát. Jestli to ovšem ještě jednou zopakujete, tak urazíte svým neustálým nátlakem mě.

PS: tohle jsou příklady z Moravy, převážně vesnické katolické rodiny.
Ono to vlastně bude (a asi nutně musí být) jinak v každé rodině. I když jistě existuje sada standardních "nepříjemných" otázek.

Nicméně je jasné, že je nutné si zjednat přiměřený respekt a úctu a zároveň přiměřený respekt a úctu věnovat i rodičům a rodině svého partnera.

Tak ja netvrdim jit ke skopku myt pekace nebo sypat slepicim. Ale sebrat treba na stole nadobi a nachystat ho na kraj stolu, kdyby melo byt nevhodne se hrnout do kuchyne, nebo se chopit dopraveneho podnosu a obejit strejcky... takova zastupna cinnost. A ty deti taky muzou poslouzit, jestli se s nimi uz "da mluvit", sednes si s nima a budes neco placat, nechas si ukazat hracky, z toho te snad nebudou vytrhovat dotazy na planovane rodicovstvi. Ja proste nez sedet a potit se, radeji neco delam.

Ad Nicolasovy vesnicke otazky:
Prateticka pres 2 kolena: "A kdy se vezmete?"
Daniela: "Ale my vam, teticko, ani nevime, nam se libi konkubinat."

Je fakt, ze v doslechu nebyli dalsi pribuzni a mela jsem pocit, ze mi to projde.

Já jsem zažil minimálně 3 rodiny, kde by slabší povahy opravdu měly nahnáno a kde by to nemuselo být vůbec příjemné.
A jednou mi vyprávěla přítelkyně, jak její hrubiánský otec rozbrečel momentálního přítele.

Obávám se, že rozbalit šarm naplno jde jen u lidí, kteří nějaký šarm (pokud možno viditelný a dostatečně silný) vůbec nějaký mají. Tím chci říct, že být sama sebou je u mladých dívek někdy těžší než by se dospělým a sebevědomým ženám mohlo zdát. Resp. u lidí, kteří si nejsou jisti příliš sami sebou.

Je pravda, že naučit se odpovědi jako na divadle asi velký smysl nemá - v celkovém konceptu života. Ale má smysl si modelévé odpovědi promyslet. Celá asertivita a některé formulace nejsou zrovna autentické a přirozené, ale tak na 80% fungují velmi dobře. A právě i v situacích, kdy by slabší jedinec nebyl schopen vypravit ze sebe ani slovo.