Sorry, ale učiteľka je diagnóza, nie povolanie(viem, o čom hovorím, som z učiteľskej rodiny ) a učiteľky nie sú platené za porozumenie, ale za to, aby vzdorných ranatov niečo naučili, podľa možnosti aj proti ich vôli. Moja mama urobila v rodina XY pedagogických faux pas, hoci v škole bývala uznávaná a obľúbená... to nemusí spolu nijako súvisieť.

Selimo, já nesouhlasím, každý dobrý učitel, by  se měl snažit děti chápat a když už né ty cizí, tak alespoň vlastní. Pokud to tak není........., je špatný učitel a neměl by tu práci dělat.

Selimo, v tom máš jistě pravdu, ale takle by to teda rozhodně být nemělo, mě v zaměsntání jedna " kolegyně" řekla, že učitelka je poslání, né povolání, což asi vypovídá za vše.

no tak rozhodně bych nesrovnávala povahu herců a učení spolu s výchovou. Jnak bych si troufla tvrdit že dobří učitelé to naopak nevzdají, ano je jich málo, ale taky je jen tak nic neodradí, to naopak ti špatní odpadnou po jednom semestru. O penězích ani nemá cenu se bavit. A o tom kdo nám rozumí a nerozumí, je vcelku jasné, že pokud ze svého života rodiče programově vyřadím, a jaksi jim "zavřu dvěře", zatímco někomu jinému se otvírám, není na místě, aby mi rodiče rozuměli více. Nejsou telepati, že.

moneta napsal(a):

verynka napsal(a):

Selimo, v tom máš jistě pravdu, ale takle by to teda rozhodně být nemělo, mě v zaměsntání jedna " kolegyně" řekla, že učitelka je poslání, né povolání, což asi vypovídá za vše.

Má praktická lékařka je přesvědčená, že učitelka není povolání,ale diagnoza.

Sorry, čtu to pozpátku a až teď jsem četla Selimu , vidím, že nejsem jediná....

Tak když to vezmeš do důsledku, tak tohle můžu říct i o té lékařce a vůbec o každém povolání.   Které povolání tě nepoznemená?

Koukam ze tady se asi zaclo reist uplne neco jineho

Selimo - na to bych opravdu nepřišla. Jen jsem chtěla trošku vypíchnout to že pokud se nebudu chtít vracet domů z intru, pokud je mým cílem aby na mě rodiče nemluvil a nechali mě na pokoji, pokud se jim vyhýbám a hledám si porozumění jinde, tak se oni můžou klidně přeskočit a nepůjde to A to v tom právě bylo napsané. A k tomu že si člověk rozumí líp se radiči, ve chvíli kdy jsou obě strany starší - no, to je přece normální, ne? Konečně pochopíme že nelze mít pořád pravdu a že ty stokrát omíláné zákazy a moudra v sobě přeci jen něco nesou. Stejně tak jako to, že rodiče nám opravdu nechtějí kazit zábavu, i když to v určté fázi života přesně takhle cítíme.
(Pokud jsem tedy pohpila správně tvojí větu rozumění si s rodiči)

asimko, také si myslím, že bys to měla řešit především se svými rodiči. Možná se k tobě taky snaží najít cestu a nevědí, jak na to. Mám dvě dospělé děti. Taky jsme si tohle prožívali. I já jako teenager s mou maminkou. S odstupem času se na to člověk dívá jinak. Možná tvou maminku bolí, že sis našla náhradní mámu, které jsi dokonce říkala "maminko". Jen neví, co s tím. Stejně jako ty. Co kdybys zkusila udělat první krok ty?

Existuje takový "vtip", že v sedmnácti se divíme, jak my, tak chytří lidé, můžeme mít tak blbé rodiče.
Ve 22 se divíme, jak ti rodiče za těch pár let zmoudřeli.

Já si taky myslela, že u mě a mé maminky je to jinak. Ale léty člověk mnohé pochopí. Přinejmenším že dělali v danou chvíli to nejlepší, co v tu chvíli uměli. Stejně jako my všichni. A léty člověk odpustí, když měl pocit křivdy. Nevím, jestli se mi tohle už podařilo. Přinejmenším to už neřeším.
Btw taky jsem cítila v pubertě mé dcerky, jak jsme si tisíce světelných let vzdálené a nevěděla jsem, co s tím. Každý můj pokus vyzněl tak nešťastně, až už jsem nedělala vůbec nic.
Včera jsme měly s mou dcerkou tak hezkou chvilku na muzikálu Mamma Mia, který je ve skutečnosti hodně hlubokým dílem, i když to tak na první pohled nevypadá.
Lze tam najít hodně o vztahu matky a dcery.

Ale Asimka se trápí teď. Nevím, co přesně konkrétního jí poradit. Tohle jsou tak velmi křehké věci. Co pomůže v jednom vztahu, nefunguje v jiném, protože všichni jsme originály. Někdy, pokud jsme sami v dané situaci, je tak těžké, ba někdy nemožné mít nadhled.

Definitiv napsal(a):

Selimo - na to bych opravdu nepřišla. Jen jsem chtěla trošku vypíchnout to že pokud se nebudu chtít vracet domů z intru, pokud je mým cílem aby na mě rodiče nemluvil a nechali mě na pokoji, pokud se jim vyhýbám a hledám si porozumění jinde, tak se oni můžou klidně přeskočit a nepůjde to A to v tom právě bylo napsané. A k tomu že si člověk rozumí líp se radiči, ve chvíli kdy jsou obě strany starší - no, to je přece normální, ne? Konečně pochopíme že nelze mít pořád pravdu a že ty stokrát omíláné zákazy a moudra v sobě přeci jen něco nesou. Stejně tak jako to, že rodiče nám opravdu nechtějí kazit zábavu, i když to v určté fázi života přesně takhle cítíme.
(Pokud jsem tedy pohpila správně tvojí větu rozumění si s rodiči)

Nie, ono to skôr bolo tým, že starí rodičia mali viac času a trpezlivosti. Dnes viem, že to je logické, vtedy mi to prišlo ľúto. Jasné, že vekom človek na mnohé veci príde, ale ide práve o to, AKO prečkať tú najhrošiu fázu a nejako dožiť do chvíle, keď som už schopná rodičov pochopiť a otvoriť sa voči nim.

No kazdy pisete neco jineho a premyslim nad tim hodne ale je jiste ze vse je jen na me a jen ja s tim muzu neco udelat kazdopadne i tak si toho vazim a popremyslim nad tim : - )

Asimko - tady se ti určitě nikdo nesměje. Chodí sem spousta lidí, kteří prošli nebo stále procházejí v životě různým trápením a mají pochopení po trápení druhého.

Ve tvém věku je časté, že se na čas vztah s rodiči nezdá ideální, cizí lidi připadají člověku vstřícnější a chápavější a raději se jim člověk svěří, než vlastním rodičům. Také od nich cítí víc pochopení i u věcí, které by se vlastním rodičům třeba nelíbily - vtip je v tom, že kdybys, dejme tomu, dělala něco nevhodného, kašlala na učení, fetovala, ...... cokoliv........ oni (ti cizí) nebudou mít z toho ten pocit selhání, že tě špatně vychovali, zatímco rodiče ano. Ten cizí člověk nenese žádnou odpovědnost a následky za cokoli, co ty uděláš - vlastně mu to může být jedno - to se to potom všechno vyslechne a radí daleko líp.
Možná je to tím, že jak člověk dospívá, hledá a zkoumá i jiné modely, než ty, v nichž vyrostl. Zkoumá, jak žijí ostatní a jestli ten jejich život není lepší, než ten který znají oni, jaké jsou vlastně způsoby žití............... prostě se hledá.

S otcem nemáš dobrý vztah - dobře, i to se stává, ale myslím, že bys mohla zkusit se svěřit matce s tím, co cítíš. Určitě jí to není lhostejné. Možná má jen pocit, že když jsi v tom citlivém období, není dobré na tebe nějak naléhat, vyptávat se, abys to nepovažovala za vměšování, špiclování..........

Rozhodně na to ale nesváděj svůj špatný prospěch ve škole. Uvědom si, že studuješ pro to, abys TY něčím byla, abys TY si v budoucnu našla dobrou práci a TY si mohla s klidem založit šťastnou rodinu. Abys TY měla hezký život.

Brzy budeš dospělá a teď je doba, kdy se rozhoduje o tom, jak se ti bude žít. Pokud nejsou podmínky ideální, je to sice blbé, ale musíš se s tím poprat - děláš to pro svoji budoucnost.

Kdysi jsem měla podobné pocity a dokonce jsem si zapisovala, až budu rodič, co rozhodně dětem nebudu dělat, co jim rozhodně nebudu zakazovat a jak je budu vychovávat -  a co myslíš ?  Dnes, když si to v tom deníku  přečtu, musím se pousmát. Tím ovšem nechci tvůj problém nijak bagatelizovat. Ale je to prostě tak, že každý věk má svá specifika.

Upravil(a) mashanka (24. 5. 2009 8:26)