Zřejmě jsem čekala, až se nám tu narodí poslední Jarňátko 2009, abych se dokopala k napsání slohovky.. už to fakt bylo ostuda .

O svých nezdarech v těhotenství se zmiňovat nebudu, snad jen krátce o tom, že celé tohle svoje páté těhotenství jsem žila v tom, že budu rodit císařem – teda né že bych si to zrovna přála, ale můj doktor se tak vyjádřil už v začátku, tak jsem to brala tak na 90 %, že to tak i bude – a jen pro ty, kdo neznají mou historii – v únoru 08 jsem prodělala celkem vážnou operaci mimoděložního těhotenství – s jizvou na děloze – a do toho jsem pak moc brzo otěhotněla..
Ale kdyby mi tehdy někdo řekl (kdy jsem byla dost na dně z toho všeho), že skoro do roka (a do dne, resp pár dnů) pak i porodím, tak bych mu nevěřila ani za nic!

Asi 10 dní před porodem jsem byla před jakousi „komisí“, kde mi dr. řekl, že to vypadá moc dobře, že miminko je správně otočené a nachystané a že by to viděl na normální porod – že mou anamnézu znají a i rizika, ale že by se toho nebál, že k SC se dá přistoupit vždycky. Měla jsem smíšené pocity, ale byla jaksi i ráda, že to tak bude – kdo z toho byl v šoku, byl můj manžel, který najednou hodně znervózněl, že budeme muset dnem i nocí čekat, kdy už… a že to nebude naplánované na den a hodinu..

O tom, že se něco chystá, jsem začala přemýšlet v pátek 27.2. v noci, kdy mi odešla hlenová zátka.. pak zas nic, jen v noci občas jak ms bolesti. V úterý 3.3. jsme na osmou hodinu ranní jeli na KTG do porodnice. Kontrakce nebyly nic moc a já ještě říkám sestřičce: „ Dneska je hezký datum, to by se mi líbilo, ale podle monitoru to nevypadá..“. A ona na to jen řekla, že do půlnoci je ještě daleko. Pak mi po vyšetření doktor řekl, že jsem dobře nachystaná a otevřená na 3 cm… prý „Vy máte půl porodu za sebou – Vám nic není??? - Tak jsem říkala, že fakt ne… ale protože to máme do porodky 35 km z domu, tak že už si mě tam nechají… v té chvíli mi došlo, že teď už to fakt bude – ten den nebo max zítra, že dýl mě trápit nenechají.
Donesli jsme věci z auta, manžel ještě zajel domů pro kameru a nějaké věci pro sebe. V 10:15 už jsem byla nachystaná, po klystýru a na porodním sále – pokoji. Podepsala jsem epidurál a na něj mi vzali vzorky krve, dala souhlas k odběru pupečníkové krve. V 10:45 mi píchli vodu, do kapačky Oxytocin a chodili kontrolovat, jak se otvírám. Začaly kontrakce, nejdřív po cca 10 min, zato pak se zkracovaly, dýchat jsem se snažila tak, aby se mi ulevilo (na žádném kursu jsem nebyla, ale šlo to poznat ). Ještěže tam byl se mnou manžel a povídali jsme si, při bolestech jsem mu tiskla ruku, že to muselo bolet. Žádný balon ani sprcha mě nezajímali – ležela jsem skrčená na jednom nebo druhém boku, či zádech, tak se mi to zvládalo nejlíp. Šlo to dobře a rychle, brzo jsem byl na 5-6 cm otevřená. To už byly bolesti hodně silné a sestra říkala, že epi je zbytečný, že to zvládám moc dobře.. Tak říkám ok, ale co když to nezvládnu?? Nabídla mi ještě Dolsin, ale ten jsem nechtěla, byla bych, jak ve snu a bolelo by to stejně – jen bych si to asi nepamatovala. Při kontrakcích po 1 minutě už to bylo drsnější a PA řekla, že můžu „potlačovat“.. no, nevěděla jsem moc co to je…. Za pár minut už mě zachránili, upravili postel, dali kyslíkovou masku a řeklo se – rodíme!!! Tlačte, maminko! Bylo nás tam celkově nakonec asi 8… Tlačila jsem, jak to šlo asi 3x, ale nedařilo se mi protlačit hlavičku, vždycky se vrátila… doktorka i PA mě moc povzbuzovaly a říkaly, že jsem šikovná, že už vidí vlasatou hlavičku… To mě povzbudilo, ale bohužel se mi jaksi zastavily kontrakce.. Byla jsem z toho špatná – ty vteřiny byly jako věčnost!! Měla jsem děsnej strach – pak mi řekli, že miminkovi se tam už nelíbí (začaly klesat ozvy a okamžitě volali ještě pediatra)… tak jsem si řekla – teď nebo nikdy, že to přece musím zvládnout! Jenže kontrakce zas nikde.. pak přišla, já zatlačila ze všech sil a ještě mi PA zatlačila na břicho, provedli nástřih a hlavička byla venku!!! Hrozně se mi ulevilo!! Pak ještě malé zatlačení a Tomášek byl venku celý!! Pár vteřin nic.. Byla jsem vyděšená, co se děje.. ale v tom Tomík začal kňourat, pak ho pediatr pohladil po chodidle (to mi až následně řekl manžel, který to všechno pozoroval a točil za mou hlavou a asi z toho byl taky mimo) a začal plakat!  Ten den podruhé se mi hroooooozně ulevilo, když 3.3.2009 v 13:58 řekli: „Máte zdravého chlapečka!!“ Tekly mi slzy štěstím když mi ho dali na břicho – byl to fakt nádhernej a nezapomenutelnej zážitek a já myslela na to, jak strašně ten řvoucí uzlíček miluju ! I když jsem byla nastřižená a i natržená, dlouhé šití se dalo celkem v pohodě vydržet – s pohledem na manžela, jak drží naši vysněnou malou vánočku (3630 g, 51 cm). Pak mi dvě hodiny bylo moc dobře, ale v noci to bylo horší. Když mi PA pak řekla, že kdybych ho nevytlačila, brali by už zvon, tak jsem se orosila strachy a byla vděčná, že to tak nedopadlo…
S porodním sálem, PA, doktory, ženskými i dětskými sestřičkami jsem byla moc spokojená!!! A patří jim velký dík za péči a starost! Rodila jsem v Olomouci, a opravdu si nemůžu stěžovat!  Ze začátku nám nešlo kojení, ale díky podpoře dětských sester a trpělivosti se nám to povedlo a zatím to pořád jde - mlíčka dost a malý roste jako z vody!

Největší poděkování ale patří manželovi , že tam byl se mnou, pomáhal mi a podporoval! Bez něj by to bylo mnohem horší a delší! A pak samozřejmě tady vám, protože jste mi držely tady na BB palce!

.. a ještě závěrem… opravdu se to dalo vydržet, bolest zapomenuta - jen z možných komplikací jsem samo byla vyděšená, ale určo do toho půjdu znovu.. pokud se teda někdy poštěstí!   a vlastně jsem i pyšná na to, že jsme to zvládli - a že jsem si prošla "normálním porodem". Ale na to video z porodu – byť točené „od hlavy“ zatím opravdu nemám sílu kouknout…

Omlouvám se za tak dlouhej výtvor… ale když už mi to tak dlouho trvalo, tak ať si počtete…

Upravil(a) Berka (10. 5. 2009 23:43)