Slniečko napsal(a):

Vsem Vam moc dekuji,babicka se uz dnes neprobrala. Ceka me dlouha cesta,abych to prazdno a ten smutek v sobe ustala,ale je pravdou,ze mam dobry pocit, stacila jsem ji rict,ze ji mam hrozne moc rada  a videla i Matyaska,takze jsem se rozloucila a videla ji. I tak ten pocit prazdna je nepopsatelny....

Slniečko,
tak to má babička za sebou...
Přeji hodně sil. Plakej.

Mozna se na me budete divat jako na blazna,ale dnes v noci se se mnou byla babicka rozloucit, prisla kdyz uz byl davno manzel na nocni, najednou jsem se vzbudila na takovou divnou zimu a citila jsem ji vedle sebe, hladila me po tvari a po vlasech, tak jako kdysi,kdyz jsem byla mala. Bylo to strasidelne,ale kdyz jsem si uvedomila,ze je to ona,tak ze me spadl strach a vsechna bolest, usla jsem s usmevem na tvari, jsem stastna,ze prisla, myslim,ze i moje rozlouceni s ni zitra bude klidnejsi a vyrovnanejsi.

Upravil(a) Slniečko (5. 5. 2009 13:25)

Definitivne se s Vami rozloucim a uzavru vlakno, vcera jsem si pohreb "uzila" se vsim, co k nemu patri, byl opravdu nadherny a uz i vim,proc se babicka prisla rozloucit, ja jsem se s ni take dokazala rozloucit a jake bylo moje prekvapeni,kdyz jsem ji videla a ona se usmivala. Uvedomila jsem si,ze odchazela stastna a diky tomu mam v sobe klid a pohodu. Je mi hrozne smutno,ale uz to neboli, dala nam to,co mela, naucila nas spouste veci a ted je rada na nas. Vcera jsem to konecne pochopila. To rozlouceni bylo opravdu s gracii a urovni a bylo ji hodne. To prazdno v dusi asi zustane,ale v srdci ji mam stale a mit budu. Jsem v urcitem slova smyslu stastna, ten vcerejsek byl velmi dulezity a urcite nejen pro me. Jeste jednou Vam moc moc dekuji za podporu.

Upravil(a) Slniečko (8. 5. 2009 14:04)

Luminko, po mesici a pul je to prazdno cim dal tim vic citit, vraci se mi vsechny chvile,ktere jsem s ni prozila a vzhledem k tomu,ze k ni patrila i moje prvni laska,ktera boli dodnes,tak je to nekdy hodne nesnesitelna vnitrni bolest. Nekdy mam touhu usnout a rano se uz neprobudit a konecne na to vsechno,co se kdysi stalo a co mohlo byt ale neni,protoze jsem byla proste hloupa a naivni zapomenout,ale pak se podivam do postylky a ten maly tvorecek mi doda silu se rano opet probudit,vstat s postele a znovu se tomu trapeni postavit. Je to na , tolik si preji,aby to bylo uz za mnou,ale nedokazu se nad to nejak povznest. Ja toho cloveka, co jsem mela s babickou nejvic spojeneho nedokazu ani nenavidet ani byt nekde uvnitr vuci nemu lhostejna, dokazu ho jen milovat a to me asi jednou opravdu znici.

Pokud bratr bojuje a nevzdává to, tak třeba se stane zázrak, zázraky se přece dějí.... jen my je často nevidíme. Ale pokud Ty jsi jediná opora rodiny, hlavně se opatruj a pokus se spát, odpočinout si, kdyžtak si dojdi k doktorovi, ať Ti napíše nějaká lehčí antidepresiva, člověk se pak na ten problém dívá trochu s nadhledem a je schopen si to promyslet a normálně fungovat. Znám to , měla jsem doma 4 měsíce umírající manželovu maminku, je to hrůza, neměli by takhle odcházet

Twinho,
a doktoři ještě neví, jestli přežije?
To je šílená bezmoc, co píšeš, to chápu. Navíc, jde o mladého člověka, život před sebou, tohle jsou věci, se kterými se jen těžko smiřuje.
Pokud vás vnímá, buďte mu na blízku. Co nejvíc, co nejdýl.
Přeji hodně hodně síly a víry.

luminka napsal(a):

Ach bože, je to hrozivě blízko, babička leží po mrtvici, nehýbe se , nemluví. A do toho přicházím o práci, plíživě, mučivě, každý měsíc čekám výpověď a nevím kdy to bude. Jak se z tohohle nezbláznit?

No co k tomu říct, pevné nervy, posílám a

Kapku jsem to zvrzla, omlouvám se Sluníčku, já to vzala z jinýho konce. Přesto se zde řeší další, stejně smutný případ. Hplky, mě je vás tak líto, vím co prožíváte a vím, že potom to není o nic lepší, spíše naopak.
Vím co je to sedět u postele člověka, který dýchá a žije - zetím - jen pomocí přístrojů, znám tu hroznou bezneděj, bezmocnost a bolest.
Jediný co na to trochu funguje je zaměstnat mozek a ruce pracím jakoukoliv a myslet na ty, co nás potřebují a neobešli se bez nás.

Barbro,nic se nestalo. Take jsem si myslela,ze se to nikdy nezahoji, ze se clovek utrapi do uplneho konce. Dnes mam krasne vzpominky, nevyrovnala jsem se s tim,ze tu babicka neni uplne,ale naucila jsem se s tim zit. Kdyz prozivam a vidim neco uzasneho,tak ji v duchu volam,at se podiva, vzpominam na ni hrozne moc casto. Slzy jsou stale v ocich a zustanou, najednou jsem si uvedomila,ze jedna kapitola zivota je definitivne uzavrena,ale dalsi je plne otevrena a je potreba si ji vychutnat az do dna stejne jako tu predchozi. Kdyz jsme ted byli v Benatkach, tak jsem za babi zapalila svicku a byl to tak uzasny pocit, neda se to popsat, opet jsem ji videla a citila vedle sebe, byla tam se mnou,tim jsem si jista. To mi pripomina,ze ji musim odnest kousek pisku a muslicky na hrob.......

Barbro, neboj ono to časem přebolí nebo se to aspoň otupí, mě zemřela před 4 lety druhá máma (tchýně), dodnes na ni s láskou a trochu i smutkem vzpomínám stejně jako na druhého tátu (tchána), který šel po roce za ní. Chodím za nimi na hřbitov občas se mi zdá, že jsou tu se mnou a oni opravdu jsou, mám je ve vzpomínkách. Taky jsem si původně myslela, že takovéhle dvě rány za sebou nevydržím, ale čas je velký čaroděj a lékař. Myslím na Tebe a posílám

Maio, já měla něco podobného s tou mojí druhou mámou, měla jistý druh leukémie, pokud to šlo, měla jsem ji doma, rozlezlo se jí to po celém těle, ale bolesti neměla, užívala na to morphinové náplasti. Zkus se zeptat buď svého táty nebo mamčina lékaře jestli by jí nemohli taky něco takového napsat, aby zbytečně netrpěla, protože bolest při boji s rakovino moc nepomáhá. A Tobě držím všechny pěsti, abys to ustála, je to vyčerpávající, ale pokud maminka bojuje, tak to nesmíte vzdát ani vy. Kdyby něco napiš, klidně i na mail nebo do SZ, pokud budu vědět, ráda Ti poradím. Posílám a

luminka napsal(a):

Tak babička nás včera opustila. A bylo zrovna výročí smrti dědy.

Luminko, tak už to má za sebou.
Přejme jí to, už má klid.

Jak je Ti?
Máš někde u blízkých  podporu?

lumiko to mě mrzí, upřímnou soustrast a hodně sil to zvládnout (zemře mi v květnu děda a říkala jsem si to co ti píše Rosamunda - že je konečně s babičkou. n si to stejně už dlouho přál. Pomohlo mi to, on už na tom byl zle, ač je to blbý to tak říct, tak JEMU jsem to přála. Samozřejmě že jsem nechtěla aby umřel, ale jemu je už teď dobře)