luminka napsal(a):

Ronja napsal(a):

April ti to řekla drsně, ale je to pravda.

Když tady pročítám tvoje vlákna, tak je mi jasné, že by se mi na kafe s tebou taky nechtělo: připadá mi totiž, že si v roli outsidera libuješ. Donekončna probíráš různé pseudo problémy, které nikdo jiný neřeší. Možná kdyby ses přestala pořád soustředit na to, proč tě nikdo nemá rád a litovat se, a začala místo toho mít ráda druhé a soustředit se na ně, měla bys kamarádek víc

Víš ony s těžký věci dějou každýmu, to není tak že jen ty máš na světě největší smůlu a nic s tím nemůžeš dělat. Je to jen v tvé hlavě. Ty se musíš srovant sama se sebou. Nikdo jiný za tebe tu práci neuděláš. A až budeš srovnaná sama se sebou, klid a sebevědomí, které se tebe bude vyzařovat, bude přitahovat ostatní lidi a nikoho ani nenapadně tě slovně či jinak šikanovat.

Do té doby jsi ale k roli outsidera odsouzena - odsoudila ses k ní sama a máš to na doživotí, pokud sama sobě neudělíš milost

A víš, že jsem si párkrát tu milost udělila, ano, měla jsem, světlé chvilky, kdy se mi žilo dobře. Ale jak tomu nenahrávají vnější okolnosti, tak toho schopna nejsem. Třeba ta doba, kdy jsme s manželem chodili, to jsem outsider nebyla, šlo mi, na co jsem sáhla, udělala řidičák i maturitu, jela občas i na služební cestu sama a nezabloudila. Ale to jsou skutečně jen krátká období. Teď jsem zase chtěla nebýt outsider, a ono se mi každý den něco stane. Dneska trapas v jídelně. Trapasy mám zásadně dvojité, něco se mi stane a já to svým chováním ještě více po.....

To je přesně ono! Přesně to úskalí pozitivního myšlení - tobě se daří a místo toho, abys se v tom stavu udržela, hned při prvním nezdaru si místo toho, abys to hodila za hlavu a usmála se, řekneš: a je to tady, jsem outsider ať dělám, co dělám....ještě to svm chováním zdvojíš.... To je teda program na raz dva tři

Nejsou to "vnější okolnosti", jsi to ty sama. Neumíš si udělit milost a ani to nedokážeš, protože si někde hluboko uvnitř myslíš, že si takovýhle život zasloužíš....
Zjisti nejprve, PROČ si to myslíš....

luminka napsal(a):

Ronja napsal(a):

April ti to řekla drsně, ale je to pravda.

Když tady pročítám tvoje vlákna, tak je mi jasné, že by se mi na kafe s tebou taky nechtělo: připadá mi totiž, že si v roli outsidera libuješ. Donekončna probíráš různé pseudo problémy, které nikdo jiný neřeší. Možná kdyby ses přestala pořád soustředit na to, proč tě nikdo nemá rád a litovat se, a začala místo toho mít ráda druhé a soustředit se na ně, měla bys kamarádek víc

Víš ony s těžký věci dějou každýmu, to není tak že jen ty máš na světě největší smůlu a nic s tím nemůžeš dělat. Je to jen v tvé hlavě. Ty se musíš srovant sama se sebou. Nikdo jiný za tebe tu práci neuděláš. A až budeš srovnaná sama se sebou, klid a sebevědomí, které se tebe bude vyzařovat, bude přitahovat ostatní lidi a nikoho ani nenapadně tě slovně či jinak šikanovat.

Do té doby jsi ale k roli outsidera odsouzena - odsoudila ses k ní sama a máš to na doživotí, pokud sama sobě neudělíš milost

A víš, že jsem si párkrát tu milost udělila, ano, měla jsem, světlé chvilky, kdy se mi žilo dobře. Ale jak tomu nenahrávají vnější okolnosti, tak toho schopna nejsem. Třeba ta doba, kdy jsme s manželem chodili, to jsem outsider nebyla, šlo mi, na co jsem sáhla, udělala řidičák i maturitu, jela občas i na služební cestu sama a nezabloudila. Ale to jsou skutečně jen krátká období. Teď jsem zase chtěla nebýt outsider, a ono se mi každý den něco stane. Dneska trapas v jídelně. Trapasy mám zásadně dvojité, něco se mi stane a já to svým chováním ještě více po.....

Ježiš, to keby som ja prežívala sovje trapasy... Včera som sa po x-tý krát pokydala pri jedle, a to prosím mastnou šťavou zo slimákov(dúfam, že to pôjde von ) rovno na bradavke trička. V mojej obľúbenej reštaurácii. Samozrejme, že som sa to pokúsila vyprať, a samozrejme, že som vyzerala(kór pri mojich rozmeroch), ako keby mi pretekalo mlieko. No a????

Selima napsal(a):

Ja som naposledy na rodinných konštleáciách riešila, prečo ma tak baví ľutovať sa a maľovať si negatívne a katastrofické scenáre... rozvíjať ich donekonečna. Je to niečo so zanedbaným a zanedbávaným vnútorným dieťaťom - aspoň u mňa. Lebo pochvaly ani pozitívne afirmácie nefungovali, ale na poľutovanie sa vždy niekto našiel.

No to stopercentne aj u mňa. Dodnes si niesom istá, či som si to vlastne neužívala, lebo som to v detstve mala veľmi prísne zakázané - nik a za nič ma ľutovať nesmel

Hir - já vím, že člověk nemůže být bez emocí, nicméně informace přece ano - respektive pokud tam nějaká emoce je, pak zanedbatelné množství

Outsideři ... já tomu řikám lůzři, to je kapitola sama pro sebe Se taky za lůzra považuju, u mě to pramení z nějakýho divně opožděnýho vývoje, co prožívaj lidi dejme tomu ve dvacet, tak na to já přicházím ve třiceti Proč mám takový "zpoždění" nevim, jenom vim, že jsem xkrát řešila rodinu, dětství, proč máme oba s bráchou tak nízký sebevědomí ... tím jsem se snad už prokousala, že vim, že to je jenom na mně, že se nemám ve svým věku na koho vymlouvat. Ale nikdy mi nešlo tlačit se do "pozitivního myšlení". Já to dělám tak, že přeženu černej humor ad absurdum a pak se sama sobě tak směju, že se pak z daný situace nenervuju. Co mi ale přijde docela důležitý - nenudim se sama se sebou, nevim jak to říct, ale bejt sama se sebou není špatná společnost, možná to tu tak někdy někdo napsal. Vždycky jsem měla výčitky svědomí, že nejsem ten juchající extrovert a bavič, no ale prostě nejsem, tak nejsem, jsem schopná dřepět hodinu u koní v ohradě a fotit si je, dívat se s kobylou na západ slunce, poslouchám praštěnou hudbu, mám docela extrémního koníčka ... bejvaj chvíle krize a někdy je mi smutno (nemám děti a ani partnera teďko), ale nemůžu se cpát do role  happy free baby, zatim je pro mě důležitý si říct jóó ostatní v mým věku maj rodinu a děti, já se věnuju motorkám, koním a můj mozek ještě nechce bejt dospělej, no a co .... musim to užít dokud to jde. A jo, jestli někdy budu mít dítě, chci ho taky naučit, aby si věřil/a ... protože takový to srážení sebevědomí není moc dobrej vklad do života.

Asi jo - většinou to tak je
Já jsem tím myslela asi tohle: když si řekneš "jo ještě uklidím tyhle ponožky" tak je to většinou bez emocí, ne? Nebo je ta emoce zanedbatelná. Informace bez emoce. Já vím, že ne vždycky - ale tak běžně ano.
Tohle je to, o čem jsme mluvily a čeho záhodno v mnoha případech docílit
Já osobně mám nejlepší zkušenost se stavem, kdy se emoce běžně týkaly všeho, ale kdy se mnou necloumaly - byly relativně slabé. Bohužel tenhle stav neumím prozatím udržet, ale co není, může být....

Já myslím, že je jedno, jestli je uklidím, nebo ne - ty ponožky Jde mi o ten okamžik, kdy si to řekneš: nějaká emoce tam patrně bude, ale je tak malá, že je zanedbatelná....jako když máš čáru- řekneš, že je jednorozměrná, ale ona není! Jen ty další dva rozměry jsou v poměru k tomu jednomu naprosto zanedbatelný....
Uvědomit si emoce, vědomě je sledovat má myslím smysl jen tehdy, pokud nám to působí potíže...jako ostatně všechno...co funguje, to není zapotřebí opravovat

To je pravda. Bylo to podle mě myšleno tak, že je zapotřebí působit tak, aby nepřevážila emoce, ale informace - protože když je informace příliš zatížená emocí, stane se vlastně informací ta emoce a PAK je s ní potřeba něco dělat - neboť se evidentně dožaduje pozornosti

hirondel napsal(a):

Lupi,
asi me stale unika smysl slova informace. 

Ten priklad s ponozkama mam chapat doslovne tak, ze si to jen reknes-ze jeste tyhle uklidis ale neudelas to? 

Pokud to i udelas coz by davalo smysl,pak provadis cinnost.Ja verim ze kazda cinnost nebo rekneme zkusenost je doprovazena nejakou emoci,vzdy. Jde jen o to si uvedomit jakou. 

Tak u mňa nie... ja mám niektoré činnosti "s vypnutím" všetkého, ako dynamické meditácie. V ideálnom prípad eaj niektoré domáce práce...

Hir, ty máš prostě jemnější receptory na některý věci tam, kde už ostatní nic nezaznamenáme*), ty ještě jo - a tady asi vzniká ten zmatek.
*) anebo když zaznamenáme, tak nepovažujeme za relevantní

Upravil(a) lupina montana (23. 4. 2009 11:22)

hirondel napsal(a):

Selima napsal(a):

hirondel napsal(a):

Lupi,
asi me stale unika smysl slova informace. 

Ten priklad s ponozkama mam chapat doslovne tak, ze si to jen reknes-ze jeste tyhle uklidis ale neudelas to? 

Pokud to i udelas coz by davalo smysl,pak provadis cinnost.Ja verim ze kazda cinnost nebo rekneme zkusenost je doprovazena nejakou emoci,vzdy. Jde jen o to si uvedomit jakou. 

Tak u mňa nie... ja mám niektoré činnosti "s vypnutím" všetkého, ako dynamické meditácie. V ideálnom prípad eaj niektoré domáce práce...

Seli,
Vedomi v meditaci je samozrejme jine nez kdyz v nem neni a je zamlzeno dotirajicima myslenkama.
Tim se uz dostavame jinam.

Rekni,kdyz meditujes,napriklad tancis,Ty nic necitis?

Hudbu. Inak nevnímam nič. A občas sa dostanem do stavu, že nevnímam VOBEC NIČ. Našťastie mi funguje autopilot, ktorý ma ochráni pred nehodami.

majja, úplne ťa chápem. Ja mám zo seba tiež pocit, že akosi oneskorene dospievam. Dokonca robím veľa vecí úplne naopak. Mám sem-tam niekedy z toho depky, keď sa tak zamyslím, ako všetko robia ostatní. Nuž, čo už. Nezmením sa. Nikdy som nikam nezapadala, vždy som bola individualista, i keď nechcený. Teda nechcela som nezapadať, ale voľajako stále nezapadám. :p

lupina montana napsal(a):

Z toho je dúfam jasné, že ousiderstvo je výlučne osobná záležitosť a s objektívnymi vecami nemá spoločného vobec nič

Jo ,je to tak a ne jinak.
Je potreba zmenit vnitrni program. Nebo neco jako vymenit CD. 

Nekde na zacatku zivota tam byl ten program nekym naprogramovan.Dnes je mozne ho zmenit. 

Emma napsal(a):

majja, úplne ťa chápem. Ja mám zo seba tiež pocit, že akosi oneskorene dospievam. Dokonca robím veľa vecí úplne naopak. Mám sem-tam niekedy z toho depky, keď sa tak zamyslím, ako všetko robia ostatní. Nuž, čo už. Nezmením sa. Nikdy som nikam nezapadala, vždy som bola individualista, i keď nechcený. Teda nechcela som nezapadať, ale voľajako stále nezapadám. :p

JJ, ale nějak mi to přestává vadit a taky mi pomáhá bavit se s podobně naladěnýma lidma. Často proto moc nerozumím tomu, o čem se píše tady na Babinetu, nemám ráda takový to duchovní pitvání a šťourání za každou cenu, neustálý nastavování zrcadel a víru v reinkarnaci atd. ... dost se to tu propaguje a jelikož něco ve mně je proti, tak jsem si dlouho připadala jako natvrdlá, že mi duchovní růst nejde. Až teď mi řekla moje psycholožka, že jsem jiná a nemám se do toho cpát, když mi to nesedí, nemám se snažit chápat knížky o duchovnu, když mě nebavěj číst atd., dost mě to uklidnilo Můžu se navlíct do svý oblíbený černý barvy aniž bych měla výčitky, že tlumim čakry nebo tak