Myslím, že tu všichni mluvíme v podstatě o tomtéž

Tulip,
metoda, o které ty mluvíš, je fajn, ale má jedno úskali:
Pokud si budeš večer říkat, jak tvé sebevědomí roste a ráno se necháš seřvat v tramvaji nerudným dědou, žes ho dostatečně rychle nepustila sednout, necháš se tím rozhodit..tak pak se ti to celé sesype jak domeček z karet.
Ono nestačí jen pozitivně myslet, ale je plotřeba i pozitivně jednat. (Sjednotit vibrace)
Jakmile toto není v jednotě, sebevědomí nefunguje.
A asi toto je i problém luminky.
"A JE TO" u nínemůže fungovat, protože ona sama o sobě má to nejhorší mínění....
Člověku, který má zlomenou nohu taky nevysvětlujeme, jak je jednoduché chodit..
Lumi má "zlomené" sebevědomí, potřebuje nejprve "sádru" - nějakou oporu.
A potřebuje zažít ÚSPĚCH PŘIJETÍ.... Je tak lumi?

helena napsal(a):

... nevěřím, že potřebuješ pro svůj život NEGATIVNÍ emoce, které si v souvislosti s nějakou vzpomínkou zcela VĚDOMĚ pěstuješ. Pokud je tomu tak, je něco shnilého ve státě dánském.
Proč ne? Proč by VĚDOMÁ negativní emoce nemohla zastávat funkci "výstražného světýlka", které červeně zabliká vždycky, když hrozí nebezpečí, že člověk hodlá zopakovat něco podobného, na co má tu vzpomínku?

Protože je to totéž, jako kdybys chtěla požár hasit požárem

Ty asi mluvíš nikoliv o negativní vzpomínce, ale o ZKUŠENOSTI, že?

Ty asi mluvíš nikoliv o negativní vzpomínce, ale o ZKUŠENOSTI, že?
Podle mě negativní zkušenost je sáhnout si na rozpálená kamna, negativní vzpomínka se nemusí nutně vázat na podobné konkrétní "sáhnutí si", to je stav mysli. Ale i tam je možné se "propadnout", nebudu-li mít nějaký korektiv.

Holky ti to víceméně řekly, Luminko - já bych jen začla ještě trošku jinde - přestat se litovat. Bez toho nebude to ostatní fungovat Já jsem si to musela prostě zakázat - pokaždé, když se ozval ten kvílivý bolestínský hásek tak znova...a znova. Ale jestli se ti to povede nějakým méně drastickým způsobem, jen dobře....
Mmch - výstražné světýlko negativní emoce bych úplně nezatracovala, je je s ním zapotřebí velmi, velmi opatrně....nějaký ty čidla bolesti taky potřebujem

Pan, jestli Helena nemluvila o tom, když to vytěsníš?

yslím si, že právě to je onen zasutý program. A nebo intuice. Pokud zapomenu že kamna pálí , pak je to program a v ohledu na syndrom oběti je spíš škodlivý. Pokud myslíš intuici - něco není v pořádku, dám si pozor - pak tam je tato opatrnost na místě.

April ti to řekla drsně, ale je to pravda.

Když tady pročítám tvoje vlákna, tak je mi jasné, že by se mi na kafe s tebou taky nechtělo: připadá mi totiž, že si v roli outsidera libuješ. Donekončna probíráš různé pseudo problémy, které nikdo jiný neřeší. Možná kdyby ses přestala pořád soustředit na to, proč tě nikdo nemá rád a litovat se, a začala místo toho mít ráda druhé a soustředit se na ně, měla bys kamarádek víc

Víš ony s těžký věci dějou každýmu, to není tak že jen ty máš na světě největší smůlu a nic s tím nemůžeš dělat. Je to jen v tvé hlavě. Ty se musíš srovant sama se sebou. Nikdo jiný za tebe tu práci neuděláš. A až budeš srovnaná sama se sebou, klid a sebevědomí, které se tebe bude vyzařovat, bude přitahovat ostatní lidi a nikoho ani nenapadně tě slovně či jinak šikanovat.

Do té doby jsi ale k roli outsidera odsouzena - odsoudila ses k ní sama a máš to na doživotí, pokud sama sobě neudělíš milost

aprill napsal(a):

luminka napsal(a):

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická.

Já ti povím proč jsi každému nesympatická! Protože se furt lituješ . Tvé nářky fakt nikoho nezajímají, každý má svých starostí dost a nemá chuť stále poslouchat jak nad sebou naříkáš a běduješ .
Docela jsem zvědavá , co tě bude užírat příště .

On je v tom Luminko velký kus pravdy, byť takhle natvrdo to říká málokdo.. V sebelítosti je spoustu projevů otravnosti, která žere okolí. Nesympatie jsou opakem sympatie, kterou zpravidla vzbuzují lidé neotravní, přátelští, nevnucující se, lidé, kteří všeobecně neatakují své okolí potřebou být vnímáni kladně.

Lidem nesympatickým vyvěrá z nitra vlastní nesympatie sama k sobě.

luminka napsal(a):

Tak se mi zdá, že někteří lidé jsou jakoby určeni k tomu, aby pořád stáli opodál a stranou, kdyby uměli nevímco a nevímjak. Začíná to ve školce, kolektiv je třeba nebere, protože jsou zakřiknuté a nemluví. Jenže v první třídě se rozmluví a není to nic platné. Většinou sedí v řadě u dveří, aspoň za nás tam sedávali ti "horší", a i když rozesazuje učitelka, má sklon je tam posadit. Pokud to dítě v nějakém předmětu zaostává, smějí se mu, akdyž má z něčeho jedničky, tak mu prý učitelé nechutně nadržují. Při dospívání se té osobě každý směje, že nemá ještě kluka a utahuje si z ní. A pak se ten zázrak stane a kluka má, dokonce takového, co to s ní myslí vážně. A asi jeden rok je ráj na zemi. Pak to začne znova, tu osobu jaksi podivně nebere partnerova rodina, tchyně, tchán, švagrová, všichni jsou lepší, rychlejší, slušnější, vychovanější, všechno stíhají a připojí se k nim i manžel. A když se děti rozpovídají, jsou drzé a mámu neposlouchají, berou jen ty oblíbené. I pes si tak nějak dělá co chce a neposlouchá. A když si na člověka zvyknou, po 20 letech to přestane být peklo, tak to pokračuje v práci, kam si ten člověk doteď chodil odpočinout. Kolegyně si spolu špitají, tak nějak mimo vás, vy pak nic nevíte, ani to důležité, co se týká práce. Začínají vás podivně nebrat, kritizovat, napomínat. Sice práci máte, nevyhodí vás, protože to umíte dobře a rychle, ale tak nějak je všude obsazeno, musíte se prosit, jestli si někam smíte sednout, jestli se vejdete ke stolu, nebo do jídelny. Hledají na vás jen chyby. Nemůžete nic říct, protože následuje jen pohrdání nebo vás vůbec neposlouchají. A přitom mají úplně stejné starosti jako vy. Už se nebudu opakovat, to jsem tady už psala, setkali jste se s něčím takovým?

Luminko, ani nevis, jak ti rozumim. Jako bych si ted precetla cely svuj zivot...
Nejaky cas se zabyvam astrologii a nachazim v ni nejen mnoho identickych souvislosti, ale i odpovedi na ne. Dnes uz vim, ze clovek je nekdy pro sve dobro isolovan od okolniho sveta ve svuj prospech. Jen jsem se jeste nedozvedela, jak dlouho to potrva.....

Ne  stav, ale informace, Hir.... Informace bez emoce

luminka napsal(a):

Tak se mi zdá, že někteří lidé jsou jakoby určeni k tomu, aby pořád stáli opodál a stranou, kdyby uměli nevímco a nevímjak. Začíná to ve školce, kolektiv je třeba nebere, protože jsou zakřiknuté a nemluví. Jenže v první třídě se rozmluví a není to nic platné. Většinou sedí v řadě u dveří, aspoň za nás tam sedávali ti "horší", a i když rozesazuje učitelka, má sklon je tam posadit. Pokud to dítě v nějakém předmětu zaostává, smějí se mu, akdyž má z něčeho jedničky, tak mu prý učitelé nechutně nadržují. Při dospívání se té osobě každý směje, že nemá ještě kluka a utahuje si z ní. A pak se ten zázrak stane a kluka má, dokonce takového, co to s ní myslí vážně. A asi jeden rok je ráj na zemi. Pak to začne znova, tu osobu jaksi podivně nebere partnerova rodina, tchyně, tchán, švagrová, všichni jsou lepší, rychlejší, slušnější, vychovanější, všechno stíhají a připojí se k nim i manžel. A když se děti rozpovídají, jsou drzé a mámu neposlouchají, berou jen ty oblíbené. I pes si tak nějak dělá co chce a neposlouchá. A když si na člověka zvyknou, po 20 letech to přestane být peklo, tak to pokračuje v práci, kam si ten člověk doteď chodil odpočinout. Kolegyně si spolu špitají, tak nějak mimo vás, vy pak nic nevíte, ani to důležité, co se týká práce. Začínají vás podivně nebrat, kritizovat, napomínat. Sice práci máte, nevyhodí vás, protože to umíte dobře a rychle, ale tak nějak je všude obsazeno, musíte se prosit, jestli si někam smíte sednout, jestli se vejdete ke stolu, nebo do jídelny. Hledají na vás jen chyby. Nemůžete nic říct, protože následuje jen pohrdání nebo vás vůbec neposlouchají. A přitom mají úplně stejné starosti jako vy. Už se nebudu opakovat, to jsem tady už psala, setkali jste se s něčím takovým?

Áno, čiastočne u seba. Prelomila som to, zmenila... a využila k pozitívu.

luminka napsal(a):

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická. Tak tedy: mám na ženu dost hluboký hlas, navíc ještě takový kuňkavý. A někdy je mě zase slyšet na hony daleko, jako bych buď  kuňkala, nebo křičela, nic mezi tím, no, asi se snažím lidi překřičet, když mě nevnímají. Navíc vyslovit "Ř" je pro mě věc nemožná.
A co lidi hodně nesnášejí, to je kuňkavé zdravení na půl huby. A vím, co je toho příčinou. Je to tehdy, když nemám ujasněné, jestli dotyčnému tykám nebo vykám. Největší potíže mám s těmito lidmi:
1. Maminčiny sestřenice nebo kamarádky - to byl problém v dětství, teď  je už nepotkávám. Přitom stačilo úplně málo - zeptat se matky, jak jim mám říkat, a pokud by nevěděla, vyřešit to s nimi, a bylo by po problému.
2. Dospělí spolužáci mých dospělých dětí.
3. Dospělé děti kolegyň.
4. Jakékoliv děti na vsi, co mě tak vzorně zdraví, nevím, jak odpovědět. Nikdy mi to nebylo příjemné, že už mi děti říkají dobrý den, že jsem stará. Byla bych raději, kdyby byly nevychované a nezdravily.
5. Tchyně, tchán. Po svatbě jsem přistoupila na jejich návrh tykání, ale nešlo mi to z pusy. Pak mi vyčetli neznatelný pozdrav, tak jsem se naučila halasné "ahoj". Ale když mám říct, ti, nebo tě, stále to řeším nějakým opisem, tak se stydím.
6. Halasné, hlučné mladší kolegyně, kterým se stydím nabídnout tykání, protože se bojím odmítnutí, ale vykat jim je takové nějaké divné, tady není jiné řešení, než nabídnou tykání při pracovní besídce.
Dále je to moje nadřízená, ta do těch kategorií nepatří. U ní je totiž jasné, že jí vykám. Tykání by nabízela ona, protože je nadřízená, ale ona to neudělala. A jinak si se všemi tyká a mě to štve. Není mi to příjemné, proto jí také Dobrý den neříkám s nějakou radostí. Tady stačilo nabídnout jí to před lety, když ještě nebyla nade mnou, je o malinko mladší, no jo, kdyby.
Taky lidi může štvát to, že je neoslovuju, nebo jenom málo. Když oni oslovují mě, tak to nemám ráda, protože to přehánějí. Za každou větou "paní K.......", to už je opravdu příliš. Možná by ode mě chtěli totéž, ale mně toto přijde nějak zbytečné. I když vím, že se lidem neříká "Hele", to by mi taky mohli říkat "Jů".

za prvé : "dobrý den není vykání - je to prostě přání dobrého dne a můžeš to říct i tříletému dítěti
za druhé - kolegyním můžeš říkat křesním jménem a vykat jim
za třetí : nesympatická jsi hlavně tím, že se pořád rýpeš v ho-v-n-ech - čím víc se budeš hrabat v ho-v-nech, tím víc budeš smrdět

Omlouvám se za vulgaritu, ale už nevím, jak jinak bych ti to měla říct

Upravil(a) mashanka (16. 4. 2009 16:42)

Ronja napsal(a):

April ti to řekla drsně, ale je to pravda.

Když tady pročítám tvoje vlákna, tak je mi jasné, že by se mi na kafe s tebou taky nechtělo: připadá mi totiž, že si v roli outsidera libuješ. Donekončna probíráš různé pseudo problémy, které nikdo jiný neřeší. Možná kdyby ses přestala pořád soustředit na to, proč tě nikdo nemá rád a litovat se, a začala místo toho mít ráda druhé a soustředit se na ně, měla bys kamarádek víc

Víš ony s těžký věci dějou každýmu, to není tak že jen ty máš na světě největší smůlu a nic s tím nemůžeš dělat. Je to jen v tvé hlavě. Ty se musíš srovant sama se sebou. Nikdo jiný za tebe tu práci neuděláš. A až budeš srovnaná sama se sebou, klid a sebevědomí, které se tebe bude vyzařovat, bude přitahovat ostatní lidi a nikoho ani nenapadně tě slovně či jinak šikanovat.

Do té doby jsi ale k roli outsidera odsouzena - odsoudila ses k ní sama a máš to na doživotí, pokud sama sobě neudělíš milost

A víš, že jsem si párkrát tu milost udělila, ano, měla jsem, světlé chvilky, kdy se mi žilo dobře. Ale jak tomu nenahrávají vnější okolnosti, tak toho schopna nejsem. Třeba ta doba, kdy jsme s manželem chodili, to jsem outsider nebyla, šlo mi, na co jsem sáhla, udělala řidičák i maturitu, jela občas i na služební cestu sama a nezabloudila. Ale to jsou skutečně jen krátká období. Teď jsem zase chtěla nebýt outsider, a ono se mi každý den něco stane. Dneska trapas v jídelně. Trapasy mám zásadně dvojité, něco se mi stane a já to svým chováním ještě více po.....