A pokud nezměním bydliště, tak jsi za outsidera celý život.

Hm, tak to zase nesouhlasim ja. Myslim si, ze opravdu jde o to, nakolik se nechas ovlivnit napr. tim, co si o tobe lidi mysli, tim, co by si o tobe mohli myslet. Znam lidi, kteri by na zaklade vseobecneho vnimani spolecnosti meli vysostne pravo na to, byt outsidery. At uz jsou to homosexualove, lide postizeni nebo co ja vim co. Jenze, a to je podle meho ten klic, oni si to, ze si z nich nekdo udela hnusnou srandu, oni si to nepripousti nebo jeste lepe, dokazou to logicky zpracovat. Nesesypou se, nepropadnu depresi, neutopi se v tom. Dokazou si udelat srandu sami ze sebe. Mimochodem ja se vzdycky bal, abych nejakeho homosexuala neurazil. A nakonec jsem zjistil, ze nejvic vtipu si o sobe povidaji s velkym gustem oni sami a jak sami sebe a sve kamarady nazyvaji, tak to jsem koukal Muj nazor proste je, ze kdyz se naucis srovnat sama se sebou, mas minimalne ze 3/4 vyhrano

Koukám, že všichni to vidíme podobně. Něco je výchova (ale ta taky není náhodná), ale hlavní co způsobuje to "outsiderství", je ten člověk sám, jeho sebevědomí, jeho láska k sobě.

Změna je nutná, ale musí vycházet z toho "outsidera" samotného. Nevím, jestli pomůžou kinezioložky a psycholožky...možná ano, pomůžou k tomu, aby si člověk uvědomil, že nakonec se změnit může stejně jen on sám, že to za něj nikdo neudělá.

Ono se to lehce řekne. Ale CO KONKRÉTNĚ má takový člověk udělat? JAK se změnit? Jak na to přijde? Tohle mu nikdo říct nemůže.
Ale mám zkušenost, že jakmile na tom člověk (jakkoliv) začne pracovat, najednou přicházejí příležitosti, kde to může hned ozkoušet prakticky. Dostaneš se ke knížce, která Tě nenápadně navede, dojde k "náhodnému" setkání s člověkem, který bude inspirací, atp.

Už to, luminko, žes to tady napsala, je způsob řešení. Odrážíme Ti to, co víš, ale nechceš změnit. Zatím, nebo dosud.  Stačí se rozhodnout.

Je výborné, jak jsi tady rozepsala ty důvody, které řešíš. Může to přijít jiným nepodstatné, ale pro Tebe podstatné jsou. Zkus to dělat častěji. Napiš si to tak vždy když Tě něco trápí. pak si to přečti. Několikrát.
Sama sobě budeš nejlepším psychologem i léčitelem.

Nebo to můžeš hodit sem, ale tady budou zase názory nás, jiných lidí, a ti neví, co pomůže tobě, jaké je řešení pro Tebe. To zjistíš jen Ty sama.

Pandorraa napsal(a):

Marcel to píše zcela jasně - změnil zevnějšek, v hlavě mu ale obraz o něm samotném zůstal až do té doby, dokud ho zase ON SÁM z ní nevymazal.

Ehm, no stoprocentni to zatim rozhodne neni Ale snaha je... To je jak s povahou, s cholerika taky neudelas flegmatika... Ale POSUNOUT se, to se urco da

luminka napsal(a):

Ještě jsem zkusila přemýšlet, čím mohu být nesympatická. Tak tedy: mám na ženu dost hluboký hlas, navíc ještě takový kuňkavý. A někdy je mě zase slyšet na hony daleko, jako bych buď  kuňkala, nebo křičela, nic mezi tím, no, asi se snažím lidi překřičet, když mě nevnímají. Navíc vyslovit "Ř" je pro mě věc nemožná.
A co lidi hodně nesnášejí, to je kuňkavé zdravení na půl huby. A vím, co je toho příčinou. Je to tehdy, když nemám ujasněné, jestli dotyčnému tykám nebo vykám. Největší potíže mám s těmito lidmi:
1. Maminčiny sestřenice nebo kamarádky - to byl problém v dětství, teď  je už nepotkávám. Přitom stačilo úplně málo - zeptat se matky, jak jim mám říkat, a pokud by nevěděla, vyřešit to s nimi, a bylo by po problému.
2. Dospělí spolužáci mých dospělých dětí.
3. Dospělé děti kolegyň.
4. Jakékoliv děti na vsi, co mě tak vzorně zdraví, nevím, jak odpovědět. Nikdy mi to nebylo příjemné, že už mi děti říkají dobrý den, že jsem stará. Byla bych raději, kdyby byly nevychované a nezdravily.
5. Tchyně, tchán. Po svatbě jsem přistoupila na jejich návrh tykání, ale nešlo mi to z pusy. Pak mi vyčetli neznatelný pozdrav, tak jsem se naučila halasné "ahoj". Ale když mám říct, ti, nebo tě, stále to řeším nějakým opisem, tak se stydím.
6. Halasné, hlučné mladší kolegyně, kterým se stydím nabídnout tykání, protože se bojím odmítnutí, ale vykat jim je takové nějaké divné, tady není jiné řešení, než nabídnou tykání při pracovní besídce.
Dále je to moje nadřízená, ta do těch kategorií nepatří. U ní je totiž jasné, že jí vykám. Tykání by nabízela ona, protože je nadřízená, ale ona to neudělala. A jinak si se všemi tyká a mě to štve. Není mi to příjemné, proto jí také Dobrý den neříkám s nějakou radostí. Tady stačilo nabídnout jí to před lety, když ještě nebyla nade mnou, je o malinko mladší, no jo, kdyby.
Taky lidi může štvát to, že je neoslovuju, nebo jenom málo. Když oni oslovují mě, tak to nemám ráda, protože to přehánějí. Za každou větou "paní K.......", to už je opravdu příliš. Možná by ode mě chtěli totéž, ale mně toto přijde nějak zbytečné. I když vím, že se lidem neříká "Hele", to by mi taky mohli říkat "Jů".

Damila psala - Co konkrétně má člověk (luminka) udělat?
Tohle je přece ták lehký.
Nezdrav kuňkavě na půl huby ale pozdrav pořádně, nahlas a zřetelně. A JE TO!
Dětem z vesnice odpovídej tak, jak pozdraví ony. Dobrý den - dobrý den. Ahoj - ahoj. Tohle lze praktikovat u všech a je po problému.
Bod 4 - to je ve tvé hlavě, že když řeknou děti dobrý den, jsi stará. Stará jsi tak, jak se cítíš. A když se cítíš stará - NO A CO? Zboří se snad svět?
Bod 5 - neřeš opisem a řekni nahlas TI, TĚ - A JE TO!
Bod 6 - nabídni tykání mladším kolegyním. A JE TO!
Že ti vedoucí nenabídne tykání? NO A CO? Bóže, tak jí budeš vykat. Kvůli tomu chleba levnější nebude.
A jestli máš pocit, že lidi štve, že je neoslovuješ, tak je kurnik oslokvuj, anebo se na to vykašli a přestaň si všímat, že je dle tebe tohle štve. A JE TO!
A když se ti nelíbí, jak oslovují oni tebe, tak jim to řekni. A JE TO!
Kdybychom všichni měli jenom takovéhle problémy. To by byl ráj na světě.

Upravil(a) majkafa (16. 4. 2009 10:44)

majkafa napsal(a):

Co konkrétně má člověk (luminka) udělat?
Tohle je přece ták lehký.
Nezdrav kuňkavě na půl huby ale pozdrav pořádně, nahlas a zřetelně. A JE TO!

Jenže tohle ( a spoustu dalších věcí, co ji trápí) je právě nejtěžší.
To je jako by jsi někomu řekla: "Neboj se."
Jenže ona se bojí. A to nejde žádnou radou změnit.
Specielně těm problémům se zdravením docela rozumím, sama jsem to jednu dobu řešila, a byla doba, kdy jsem ani pozdravit nedokázala. prostě to ze mě nešlo dostat.
Taky mi říkali: "Co blbneš. Vykašli se na to. Hoď to za hlavu."
To je jako by Ti poroučeli, ať Tě okamžitě přestane bolet ten zub.

V tom případě tomu můj mozek nerozumí. Pozdravím - A JE TO.
Ale někdo to může mít jinak a můžou se mu zdát mé "problémy" lehce řešitelné.

"Muj doktor rikal - svym zdokonalovanim a upravovanim muzete upravit miru bolesti, kterou vam budou zpusobovat napr. neshody s partnerem. Ale odstranit tuto bolest uplne, to necekejte..."

Je smutné, že tohle je názor lékaře...
Vzpomínky samy o sobě jsou neutrální stejně tak jako myšlenky.
Je pouze na tobě, jakou k nim přiřadíš emoci.
Taky k nim nemusíš přiřadit ŽÁDNOU emoci.

Nu a pokud ti neshody s partnerem TEĎ způsobují bolest, je na místě řešit VZTAH. a to právě TEĎ HNED.
Pokud ti způsobují bolest VZPOMÍNKY na neshody s partnerem, tak ten MINULÝ VZTAH stále nemáš vyřešený.
Věř tomu, že se s tím dá pracovat tak, že ti VZPOMÍNKA na to, jak ti partnerka "ublížila", bude úplně šumák

Milá Luminko,

všechno, co jsme a jak nás vnímá okolí vyvěrá z nás zevnitř. Celkem mě Tvůj rozbor, proč se cítíš jako outsider dostal.

Když mi bylo devět, tak se něco u nás doma změnilo, změnila se mi učitelka ve škole a v podstatě nebyl v mém životě najednou kámen na kameni. A já tyhle pocity začala mít.

Najednou jsem z holčičky, která byla chráněná pocitem bezpečí rodiny, byla holčičkou, která se začala vnímat jako ta divná s tyčkovitýma, hubenýma nohama, odstátými oušky, orlím nosem, obrovskýma očima, křivými zuby, při rozmluvě se spolužáky jsem buď byla agresivní a nebo nedokázala vypustit kloudnýho slova. Do osmnácti se to se mnou táhlo. Skoro. Kupodivu jsem byla neoblíbená a to velmi výrazně pouze v kolektivech, kde jsem se prostě chovala jako pako. Na vejšce jsem se už neřešila, začala být se mnou sranda, protože proč se brát vážně, když je život vlastně prča. Dneska to neřeším a řekla bych, že syndrom malé zakřiknuté, ublížené a vzteklě holčičce (hlavně sama na sebe) je pryč.

Proč? Protože se na sebe dá koukat různýma očima.

Pohled zakřiknuté vzteklé holčičky na mě samotnou by byl:
Pořád jsem ta divná, s orlím nosem, velkýma očima, křivýma zubama, dlouhýma nohama.
Všichni mají v životě víc štěstí než já, vejšku si dodělávám v šestatřiceti, řítím se do druhého rozvodu, děti mě zlobí, pes a králík neposlouchá.
Mám partnera, ale co když mě opustí...
Práce je dneska tak strašně nejistá, co když o ní přijdu, co já budu dělat...

Pohled holky, která je dneska chráněná vědomím si vlastní ceny.
Jsem zvláštní, nikdy nebudu klasicky krásná. Moje nohy jsou prima dlouhé, při pohledu do zrcadla mám i rána, kdy si řeknu:"Jú Tobě to dneska ale sluší." Ač nemám rovný nos, zuby, ani mě nehne se vrhnout na plastiku a rovnátka, protože bych to nebyla já. To, jak mě vnímá okolí je jiný druh sexappealu, který mám vevnitř a má houby, co společné s tím, jak bych mohla nebo chtěla vypadat.
Svého studia v dospělosti si mnohem víc vážím a "žeru" ho víc než v osmnácti, kdy mě živili rodiče a bylo mi fukáč, že z vejšky odejdu. Manželské štěstí měřím pouze na to, že všichni muži, kteří prošli mým životem mi hodně dali. Jsou moje lásky a moje kapitoly života. Nelituju ničeho a nepřijdu si přesto jako manželský zkrachovalec. Moje nejlepší kamarádka z gymplu to vystihla slovy:"Nejsi strašná, jsi odvážná a máš odvahu žít radši od znovu než žít s někým s kým už to nefunguje." Pes, děti, králík? Děti poslouchají, někdy ne. Jsem s nimi šťastná a poslední, co od nich chci, aby s nimi život byl nalajnovaný. Zvířata neřeším, protože ty jsou prostě jenom předobrazem mé nedůslednosti a ztotožnění se s našimi povahami.
Nejistý partner? Kdo je jistý? Minulý rok jsem si užila pocit, který jsem do té době jako ryze párový člověk si nikdy neužila. Svobodu, vnitřní svobodu. Bát se, že přijdu o někoho koho miluju a on mě. Není proč, jsem s tím s kým to má smysl a až nebude, tak svoboda má své neskonalé kouzlo.
Přijít o práci by bylo na houby jen kvůli hypotéce, kterou musím zacvakat každý měsíc. Mám rezervu a neutuchující pocit, že se práce nebojím a holt přehodnotíme případně nezbytný luxus pro žití a vymyslím, jak žít jinak.

Outsiderem se člověk může narodit, může se jím stát vlivem vnějších okolností, ale zůstat jím nemusíme nikdy. Chce se to jen zvednout z balastu a začít hledat v čem jsem dobrý, co mě baví, co mi dělá radost. Kdo umí najít svůj vnitřní potenciál, ať je v čemkoliv, má strašně co dát a tím si vzít.

Upravil(a) hrosanek (16. 4. 2009 11:47)

Blossom napsal(a):

Marceli, napsal jsi to   Cítím to přesně tak. Obrátit osobnost naruby nejde, ale jde s ní pracovat, a mnohé  věci změnit. A to je hodně.

dekuji

Luminko,
cítím s tebou, měla jsem to podobné. Když na sobě budeš hodně pracovat, zlepší se to, uvidíš. Mě to trvalo roky a ještě pořád to není 100% OK, ale je to o mnoho lepší.
Důležité je přestat se litovat a být stále pozorná. Když jdeš kolem dětí, které se smějí, nesmějí se tobě! Jak dlouho mi to trvalo zjistit, když to tak ve škole asi opravdu bylo. Oni se smějou většinou svým vtipům, ty je vůbec nezajímáš, nejsi pro ně dost zajímavé téma. Jo kdybys byla třeba svalovec a měla na gatích díru .... .

Myslím, že ti tady nikdo z nás nemůže dát přesný návod, jak na to. Všímej si lidí kolem sebe a zjistíš, že támhle ten pán má také díru v ponožce, támhle ta paní je také směšná tím, jak za každým slovem říká "kočko"
Uvědom si, že každý má nějaké chyby, kvůli kterým by s mu mohl někdo smát. Ale pokud se tím nezabýváš, není to tak vidět. Ale pokud už při prvním kontaktu budeš vyjadřovat postoj: "já vím, že jsem strašná a máte plné právo být za to na mě naštvaný", tak proč by toho někdo nezneužil pro zvýšení svého sebevědomí?

Mě moc pomohlo říkat si každý večer před spaním tuhle větu: "každým dnem v každém smyslu se stávám sebevědomější a sebevědomější". A pak jsme si projela svůj celý den a řekla jsem si: "tak dnes se mi podařilo... "
Časem jsem si to říkala i v průběhu dne a nedám na to dopustit. Tahle metoda mě fakt vyvedla z nejhoršího, kdy jsem se styděla si jen říci u pultu o krájený sýr .

Upravil(a) Tulipánka (16. 4. 2009 11:47)

Marcel.on napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Vzpomínky samy o sobě jsou neutrální stejně tak jako myšlenky.Je pouze na tobě, jakou k nim přiřadíš emoci.Taky k nim nemusíš přiřadit ŽÁDNOU emoci.

Jak rikam, kazdy to mame jinak. Ja emoce potrebuju k zivotu. Pozitivni a negativni. A postavit emoce na uroven prirazovani promennych, to nedokazu. Podivam se na fotku a rozbrecim se nebo se zasmeju nebo zasnim... Ale abych v sobe mel mechanismy na vedome prirazovani emoci urcitym vzpominkam, to nemam a priznam se, ze bych to ani nechtel. To by mi prislo jako s prominutim sex s prackou. Clovek je podle meho krasny prave temi rozdily v emocich, v jejich mire, ve vecech, kterymi se odlisuje. A je krasny i v tom, ze ho neco trapi. Priznam se, ze neznam asi nikoho, kdo by mel ve svem zivote vsechno vyreseno - byvale vztahy, rodice, krivdy. Spis mi prijde, ze lide, kteri rikaji, ze tohle vse vyresene maji, nejsou k sobe uprimni a nasli si nejaky mechanismus, kterym se presvedcili, ze to tak je Jinak bychom totiz byly, jak se zpiva v jedne moji oblibene pisnicce - pevne a nerozbitne a nepromokave a dokonale symetricky stastne krychle

Jen si nerozumíme.
Emoce "nepřiřazuješ" ke vzpomínkám VĚDOMĚ, je to zcela PODVĚDOMÝ proces.
Emoce do života patří, jsou důležité, ale nevěřím, že potřebuješ pro svůj život NEGATIVNÍ emoce, které si v souvislosti s nějakou vzpomínkou zcela VĚDOMĚ pěstuješ. Pokud je tomu tak, je něco shnilého ve státě dánském.
Nikde jsem neřekla, že jsou lidé, kteří mají všechno vyřešeno, i když nepochybuji, že jsou tací - ti, co dovedou být prostě jen tak šťastni, nic neočekávají a radují se z toho, co k nim příjde, dovedou potěšit i ty druhé.
Já jen tvrdím, že se vším můžeš pracovat, i s tím vrozeným temperamentem, který tě nemusí válcovat, ale může být tvým přítelem. On i takový melancholik buď může, ale i nemusí být stále v depresích.
Pokud ti v životě nevadí, když se dojmeš nad fotografií, je to OK, pokud ti to vadí, protože ti okamžitě naskočí série bolestných vzpomínek a ty se z toho pak vzpamatováváš několik dní, měl bys s tím něco dělat. Ovšem rozhodnutí je stejně jen na tobě, zda to chceš nebo nechceš.
Pracovat se dá se vším a člověk k tomu nepotřebuje žádné čáry máry nebo skleněnou kouli, dokonce ani kineziologii Bloos ne

A přiznám se, že já nic krásného na člověku, který se trápí prostě nevidím. Ono je sice hezké dojímat se nad neštěstím například Romea a Jůlie, jeden si příjde takový..takový vznešený, že? Jenže brečí jen sám nad sebou, nad nějakou svou vlastní nevyřešenu vzpomínkou.

Všude kolem nás je energie, i my ji k životu nezbytně potřebujeme, dokonce víc než jídlo, vodu, vzduch.
Každá negativní zraňující vzpomínka nám tuto energii jen blokuje. A tyto energetické bloky pak často způsobují fyzické problémy, nemoci. Dnes už ti to řekne nejeden lékař, dokonce jsem byla na přednášce psychiatra, který to přednášel jako převratný poznatek.
Přitom celostní medicína, čínská, ajurvedská a já nevím která ještě neříkají celá staletí nic jiného

Marcel.on napsal(a):

.......... Muj doktor rikal - svym zdokonalovanim a upravovanim muzete upravit miru bolesti, kterou vam budou zpusobovat napr. neshody s partnerem. Ale odstranit tuto bolest uplne, to necekejte... Obdobne to vidim i u teto veci... Muzes se preprogramovat, ale nikdy to nebude o napsani zbrusu noveho zdrojoveho kodu, ten kod bude pouze postaveny na upravach kodu stavajiciho. Ale mozna se taky pletu, i to je zivot

prečo by to nešlo ?
skôr mám pocit, že ťa chcel chrániť pred bolesťou on
 
  že sa ti to nepodarí hneď, a na 1- krát, je jasné
ale prečo by to malo bolieť, keď sa z tým či neviem čím  vysporiadaš ....

   Marcel.on , veď o tom - to celé je

- liečenie duše, prijatie stavu veci, vysporiadanie sa
ako a prečo by som mala z tak ťažkým nákladom ísť ďalej ?

Upravil(a) katafyge (16. 4. 2009 12:35)