A já byla dneska na houbách samo v lese to vám byla nááádhera

Lupi díky moc za odkazy. To budu číst půl roku s mým volným časem . No ještě že mám vás, vy mi poradíte .

Ne ne bylo krásně teplo tak dvacet stupňů a všude se to zelenalo a vonělo
Jak si to tělo dovede kompenzovat absťák

No já nevím, Olympie - ale na tomhle nic negativního nevidím Jen si to řekni "poušť se zazelenala"....já bych řekla, že v tobě došlo k nějaké změně, dost asi razantní, která dlouho zrála a konečně "přinesla plody" - dokonce táákhle velký Byla-li v tobě nějaká poušť, něco vyprahlého a žíznivého, povedlo se ti to osázet a probudit k životu - tož to gratuluju! Já bych se teda cítila líp už jen tím vědomím - tak jsem zvědavá, co ty na to.

Co ve svém životě hodnotíš tak , že to není špatné, ale mohlo by být lepší? Není to snad zázrak, když se zazelená poušť?

Ahojky, snad tu zbyl někdo, kdo mi pomůže s výkladem...
Malý zámek, opravdu malý, pěkný upravený park. Já, ještě pár lidí (dva znám, kolega a kolegyně - tu vidím, o něm jen vím, že je přítomen)... nechodíme parkem, ani tím zámkem, přesto vím, jak obojí vypadá (takový náhled, jako ve filmu, abych asi viděla, kde jsem), park tedy vidím kromě toho náhledu od brány ještě s těmi lidmi z terasy zámečku vlastně z druhé strany.
Musíme tam asi přespat, nebo chceme, není to až tak jasné... je tam pokoj, v něm postel - kanape, nic honosného a v ní mrtvé dítě a mrtvý kanec. Dítě leží obličejem dolů a i když na něj moc nevidíme, je poznat, že má obličej rozbitý. Hodně rozbitý. I když není identifikovatelné, vím, že to není dítě, které bych znala. Mám snahu se podívat tomu děcku do obličeje a otočit ho, ale vždycky se mi udělá šoufl a vzdám to. A pak vidím, jak v tý posteli spí ta kolegyně a budím jí, že tam spát nemůže a ona vstane, že jí je to jedno, chce spát... Myslíme si, že to dítě napadl kanec a zabil ho a pak někdo zastřelil toho kance a uložil je tam a odešel. Pak právě koukáme z té terasy, ale ani nikoho nevyhlížíme, nehledáme, jen koukáme na ten park - že je krásný. Jdem zpátky a jak furt řeším ty mrtvoly v posteli, tak se z toho probudím... Nebyl to pěkný sen a já si lámu hlavu, co s tím... Měla jsem takový stísněný pocit a jediný hezký pocity byly, když mi byl ukázán ten zámek a zahrada (park) a na tý terase - závan čerstvého vzduchu a pohled na tu upravenou zeleň...
Tak jestli tu někdo zbyl... díky.

Pavli, dík, vím, že sem občas někdo koukne.
První, co mě napadlo bylo, že buď něco, co se jeví jako úžasné, může být uvnitř špatné, problematické... nebo já za tím pěkným nejak dopředu očekávám problémy... U mě spíš to druhý.
Tys mě ale přivedla na jinou věc.
Plány (už ) nějak moc nemám, žiju tak v poklidu, beru věci, jak jsou, nestěžuju si... že se mi až zdá, že mi dost lidí ani nevěří, že to tak je. Cítím se strašně šťastná a spokojená, mám pocit, že mi všechno vychází, že se možná podvědomě obávám, aby se to něčím nepokazilo - něčím, co nemůžu ovlivnit, nebo nad tím mávnout rukou ve smyslu "nějak bylo, nějak bude". Úplně mám strach to napsat, abych to nezakřikla... (To jsem celá já, toho se asi nezbavím ).
Můj život vypadá jako dřív, ale hodně se rozvodem změnilo - pro mě k lepšímu. Už v tom mým "domě" (zámek) není nic ošklivého a já mám obavu, aby to tak zůstalo... pořád jsem ty mrtvoly chtěla řešit, kazily ten dojem ze zámku a zahrady - odnést, něco... podívat se na ně - zjistit, o co jde...
Možná mě budí ze sna ten strach, že o tu pohodu můžu přijít.
Že by mě trápilo, že si někdo myslí, že je to jen póza... to se mi nezdá, to fakt neřeším. Ale vím o těch lidech. 
Nebo pořád mám za sebou stín manžela - a chtěla bych se ho zbavit? Nevím, jak to popsat, ale pořád o něm vím i když o to nestojím - dělá s kamarádky manželem... bydlí blízko... No, pořád mi leze za tu mojí pomyslnou čáru, i když to nechce ani on, ani já... a on byl bohužel příčina "nesnází" v našem "domě".
Asi je to spíš na týhle úrovni - podvědomý strach, že se vrátí problémy, nebo objeví nové...
Co myslíš?

Někdy si to sama "vyložím", ale tohle - kdyby jsi mě nenaťukla... fakt takový zvláštní a nesourodý věci. Vrtalo mi to hlavou. Asi mě ten můj chlap poznamenal víc, než jsem ochotná si připustit... Se mi budou dobře navazovat nový vztahy (ale to vím).
Někdo ublížil dítěti. Hned mě napadlo - mě jako dítěti, něco jsem musela zpracovat (kdo ne), ale nebylo to ublížení v pravým slova smyslu. Tak jsem to vzala jinak.
Dítě jako citová věc uvnitř mě. Někdo mi ublížil, zklamal, nevyšlo to. Naoko jsme byli báječná rodina, fungovali jsme, ale kdo to hnal, jsem byla já. Mě to nevadilo, to nepíšu proto, ale něco fungovalo navrch dobře, jen uvnitř to bylo jinak. Zase je to tam. Pak konec, i když z mojí strany - mě to samozřejmě stejně bolelo - pro svý děti jsem chtěla fajn rodinu, jakou jsem měla já. Jenže to nešlo, takže domek z karet padá k zemi. Moje city a sny jdou do kopru, jedu nanovo. "Dítě" je mrtvé... A kanec - asi manžel, ale proč kanec?... Každopádně je to on, kdo tratí. Pro něj jsme byli záchranná brzda a teď se řítí rychlostí přímo kosmickou. Asi nejde správným směrem. To vím dlouho...
A už asi vím, proč mi to podvědomí připomíná. Jenže, co s tím... Trpělivost a asertivita. Běh na dlouhou trať. Vysvětlím...
Já už nelituju, ani děti, že nemají úplnou rodinu, ani sebe, že jsem chuděra samotinká , ani ta léta, prostě to je takhle a hotovo, proč se trápit, že to mohlo být jinak. Bylo to i pěkné, pár let se nepovedlo. Jenže ty peripetie, který jsme s BM měli se cyklicky opakovaly těch pár špatných let. A s ním se táhnou dál. Jenže, tak jak máme společné známé, ptají se mě průběžně - a jak se má... občas se ke mě něco donese, přes tu kámošku... a každý řeší, jak se má. I moji rodiče. Proč dělá tohle a tohle. Ale všichni mají tendenci řešit ho se mnou. I když debatu utnu - JÁ NEVÍM, JE MI TO JEDNO, JE TO JEHO VĚC... tak prostě vím, že se ptali a leze mi do palice... Dneska sousedka přes ulici. Voláme si a ona - představ si, že má nabouraný auto. Pocuchaný plechy...
A já pak mám divoký sny Maxipsa Fíka...
Tohle asi nějak nemůžu přijmout, že mi "leze" do života i takhle. Budu to muset nějak zpracovat. Před lety mi to řekla kartářka. Celý život o něm budete vědět. Takže místo pohřbívání si asi budu muset zvyknout. Nebo se nevyspím.
Díky, Pavlo. Já bych s tím sama nehla.

Odpustila... celkem nebylo co. Byl vždycky takový, jen to dotáhl do absurdity, která mě nikdy nenapadla. Já měla paradoxně spíš problém odpustit sama sobě. Já to byla, kdo řekl - dost. Měla jsem výčitky, že ho opouštím ve srabu. (Kam se ovšem dostal sám a dobrovolně, přičemž do něj tahnul mě i děti.)
Možná, že tím, že mám pocit, že mu nemusím odpouštět, protože jsem věděla jaký je, když jsem si ho zvolila za partnera, tak jsem odpustila sobě, že jsem měla špatnou volbu, ale jemu vlastně ne. Já až teď přišla na to, že vlastně všechno, co se stalo, házím na sebe - ne, že je to má vina, ale že jsem to přeci věděla, jakej je, že on za to vlastně nemůže... Já mu neodpustila, protože nebylo co... Až když to po sobě čtu, tak mi to trklo...

A to info jako o cizím, jo, na tom budu muset máknout. Fakt mi to leze pod kůži a já to tak nechci.
My spolu normálně vycházíme, můžeme dát kafe, mluvíme o dětech ale práci a spol. necháváme být, i když občas něco zkonzultoval. Stejně si to udělal jak chtěl, jako vždycky, tak spíš asi ze setrvačnosti...  S tím nemám problém, to nejsou informace tzv. pavlačové. Ty jsou od něj a to mi neva - s ním si musím dávat jen bacha, abych nebyla moc vstřícná, protože on takových situací dokáže bravurně využít... to mi docela mrzí, že musím být ve střehu, ale tak to prostě je. Já mám problém asi spíš s postojem toho okolí. Asi budu muset popátrat, proč mi to pořád hlásí, jestli si za to nějak nemůžu sama.

Ano, ano... utnout to hned na začátku. Hmm, nepovídej - a co ty, jak se máš? Možná to ze mě cítí - nějaký zájem. Nejsem si vědoma, ale zapátrám.
Já se neptám, leze to z nich samo... U někoho mám pocit, že je to vyloženě záměr... Bodnout - podívej s kým jsi žila. Já to ale vím, nebyli jsme spolu rok, že... a u jedný známý je přímo rozkoš pozorovat, jak jí vadí, že mi to nevadí (až na to, že se v noci budím , ale to ona neví... a já dopředu taky ne ). Teď se tu směju, když si na ní vzpomenu (naštěstí to není nikdo blízký, to bych se s ní rozloučila, nebo vlastně škoda, bylo by to lehčí... ) ale podvědomí je bestie... Zas to není naštěstí pravidelný, tyhle sny.
A u někoho mi přijde, že tím, jak bydlíme blok od sebe a komunikujeme normálně (spíš kvůli dětem, ruku na srdce, zas nejsem taková dobrota - kdybychom neměli děti, nemusím ho vidět už nikdy...), přijde jim, že jsme pořád pár... Fakt mám takový pocit.
A z něj, jaký mám pocit - lítost, jak to vede, strach, jak dopadne, jak vysvětlím dětem, že jejich otec... Asi je to spíš o mě, když mám pocit, že on za to chudák nemůže , že to byla moje volba... Navenek pořešeno, ale do hloubky jsem asi nešla...
Ach jo. To je fuška... Jeden chlap a co je sním sra.ní (omlouvám se), ale ani v reálu jako manžel mě takhle nezaměstnával...

Dostala jsem záchvat smíchu - chcíplotina... naprosto trefné.
Máš pravdu. Vím, že je to jeho věc. Hlava to má srovnaný, ale ty emoce... ještě tam jsou.
Hodim to do řeky... se znám - na hrob bych nosila kytky a nebo je věšela sousedům na plot...
Díky.

Ahoj My ,
nejsem vykladač snů, ale z toho tvého na mě dýchla láska a moudrost... Tak ti aspoň napíšu, že podle Medo snáře jednorožec znamená dokonalou čistotu ležící mimo všechny roviny prožívání, hranici mezi stvořeným a nestvořeným.
Přeju ti víc takových snů.