Ahoj tetky Babinetky,

S velkou radostí spěchám podělit se s vámi o průběh narození našeho syna, i když na některá místa bych raději zapomněla

Celý porod začal už v sobotu 28.3. odpoledne; naobědvali jsme se a mě oběd moc nesedl, takže jsme se s manželem natáhli že dáme siestu, a pak vyrazíme na procházku a na pohár k Hájkovi, abych si spravila chuť. Spát se mi ale nechtělo, tak jsem ještě bloumala na babinetu, přepínala kanály na TV až jsem přece jen nakonec strašně vytuhla a spala až do 15:45. Sotva jsem otevřela oči a zaostřila jsem na hodiny a na TV co dávají, pocítila jsem nějaký jakoby podtlak a hned vzápětí jsem si uvědomila, že ze mě vytéká trocha vody, tak jsem vystřelila ze sedačky abych ji nezmáčela, stála jsem, ze mě šly proudy vody, trochu se mi třásla kolena a říkala jsem manželovi, že mi praskla voda a rychle jsem duchapřítomně sáhla do pračky pro ručníky které tam čekaly na vyvářku a manžel mi nosil další.
S náručí ručníků jsem se došourala do koupelny, dala poslední sprchu, oblékla jsem se, manžel odnesl tašky do auta a rozloučila jsme se s kocourkem, to byl pro mě těžkej moment, ale jinak jsem byla v pohodě, spíš vzrušená, než nějak vystresovaná. A tak jsme dorazili za 8 minut v dobré náladě do porodnice v Podolí. Bylo půl páté odpoledne a já pocítila první kontrakci.

Na příjmu mě klasicky natočili, vyšetřili, konstatovali že jsem na dva prsty a že to je na prvorodičku slušné. Byla jsem ráda a v duchu jsem si říkala, že se mi snad vyplatí moje šarlatánská příprava k porodu
Po příchodu na sál se mi spustily kontrakce a byly hodně nepříjemné, nicméně daly se ještě pěkně snášet. Poskakovala jsem na míči, sprchovala se a povídali jsme si s manželem, ale za 2 hodiny (po klystýru) už bylo obtížné udržovat konverzaci, musela jsem hodně prodýchávat kontrakce, které přicházely jedna za druhou a nenechávaly mě odpočinout. O to větší byl pro mě šok, když přišla asistentka a řekla, že kontrakce jsou slabé a neotvírám se. Podobně zoufale zněl nález i za další dvě hodiny, kdy jsem se otevřela jen o další jeden cm na 3. Vypadalo to na hodně dlouhou noc.
Tu se nám vzápětí snažil zpestřit primář novorozeneckého oddělení, který kolem 22.00 přišel a zeptal se nás, zda by nám nevadila přítomnost mediků u porodu. V bolestech jsem se mu snažila vysvětlit že o to nestojím a primář mi odpověděl že to chápe, a že od lékařky stejně slyšel, že má náš porod komplikovaný průběh a uvažují o sekci. To mě naprosto zlomilo, zazvonili jsme na PA a dožadovali se příchodu té naší lékařky. Ta ovšem nepřišla, místo ní dorazil lékař, kterého jsem viděla poprvé. Zeptala jsem se ho jak to vypadá a zda opravdu uvažují o sekci. On mi vysvětlil, že moje kontrakce jsou sice subjektivně velmi silné, ale neproduktivní, nevedou k otvírání a že to chce trpělivost, jsem prvorodička a může to trvat ještě dlouho. Tak jsem mu řekla že bych byla jen nerada, kdybych musela být „trpělivá“ až do rána a pak stejně porod skončil sekcí. Pan doktor mi dost věcně řekl, že to mi bohužel nikdo dopředu říct nemůže a že to může trvat ještě i 24 hodin. Jemu a tomu primáři z novorozeneckého jsem v tu chvíli přála, aby s v příštím životě narodili jako ženy ve třetím světě a rodili po celý svůj produktivní život každé jaro aspoň dva dny, aby věděli jaké to je, když bolí každý nerv v těle a místo úlevy vás někdo dorazí
Takže takový byl status ve 23:00.

Když nález nepostoupil ani po dalších dvou hodinách, nabídli mi epidurál a koňské dávky oxytocinu, aby se něco pohlo. Za chvíli opravdu přišel anesteziolog a nikdy bych neřekla, jak budu vítat a téměř zbožňovat cizího chlapa, který na mě jde s jehlou dlouhou jako střešní anténa s úmyslem vrazit mi ji do zad. Tímto bych chtěla ujistit všechny, kdo mají z epidurálu strach, že jeho vpich nebolí ani v nejmenším. Je to jako silnější injekce, trochu to křupne a zatlačí, ale rozhodně nic, co by stálo za to, aby se toho člověk bál anebo se tomu dokonce vyhnul! Vřele doporučuju! Poté, co mi totiž asi po 20 minutách zabral (nejhorší na epidurálu je, že těch dvacet minut s kontrakcemi musíte strávit vleže na zádech), přišla úleva a PA mi dopřála celou jendu hodinku odpočinku, než přijde s oxytocinem. Ta hodina byla báječná, nabrala jsem spoustu sil, a i když bolesti neodezněly, daly se alespoň dobře snášet. Poté jsem dostala oxytocin a havaj skončila, ale pořád byly bolesti mnohem snesitelnější než předtím, bohužel se ale stále nic nedělo. Doplnili mi epidurál, jehož účinek už odezníval a zvedli dávku oxytocinu s glukozou. Následné kontrakce už naštěstí vedly opravdu k otvírání – během příštích 20 minut jsem se totiž otevřela z 3 na 9 cm! Dokonce se dostavil i ten pověstný šílený vypuzovací tlak, který už jednoznačně vedl k cíli a já hrozně pookřála, i když jsem ještě zdaleka nesměla tlačit, miminko bylo vysoko a lem branky nebyl zašlý. Tlak, který mě nutil k tomu tlačení byl ale šílený, vzpomněla jsem si, kolikrát to tu holky popisovaly a jak jsem si to neuměla vůbec představit A teď to bylo tady a já to prodýchávala jako pejsek, ale občas jsem ze sebe nechtěně vyrazila hrdelní vzdech, heknutí, jak mě přemáhalo tlačení.
Asi za půlhodiny už jsme na sestru museli zase zazvonit, protože tlak přešel na konečník a já věděla, že je tu sladké finále. PA přiběhla, konstatovala že tlak na konečník je super, že je branka zašlá, všechno je úžo, ale že ještě nesmím tlačit, protože hlavička nedorotovala. Myslela jsem, že jí dám už tečku, ale ještě jsem se držela

Horší bylo, že mě nutila točit se různě na bok a pomáhat miminku k dorotování a to bylo nejen strašně bolestivý, ale jak jsem se vždycky musela vzepřít a hýbat, tak jsem zabrala a nechtěla zatlačila a to bylo nejen hodně megabolestivé, ale věděla jsem, že to ubližuje miminku a může mít pak oteklou hlavu a já se můžu potrhat vnitřně.
Zhruba v této fázi přišla doktorka, sáhla do mě a ptala se PA jak dlouho to takhle trvá. Tvářila se trochu starostlivě, ale monitor byl v pořádku, tak zase odešla.
Jenom chvíli na to jsem PA řekla že už nejde netlačit, už nepomáhalo dýchání, epidurál, nic, břišní lis už svévolně pracoval a mě se z potlačování dělalo blbě, na zvracení.
A tak mi PA povolila tlačit vleže v poloze na boku. To bylo úplně na nic, sice bylo fajn dát průchod tlačení (to je hrozná úleva a kontrakce v tu chvíli přestane bolet, vypuzovací fáze je fakt po tom všem vysvobození), ale jak byla hlavička pořád blbě natočená, tlačení bylo na nic.

Abych to zkrátila, hlavička nedorotovala ani po hodině a půl tlačení, zkoušeli jsme polohu vkleče, vestoje, na boku, vsedě na stoličce, nic to nepřineslo, miminko bylo stále ve stejné poloze, vůbec chudinka nespolupracoval, ale zase naštěstí měl ozvy celou dobu v pořádku a vedlo se mu dobře.
Už bylo po páté ráno letního času a já začala PA přemlouvat, aby mi udělali císaře, že to už nezvládnu. Baba jedna mě přesvědčovala, že to zvládnu, ať vstanu a zkusím polohu vestoje. To už jsem si myslela že si dělá pr... a manžel byl zřejmě stejného názoru, protože už jsme oba začali být slušně vystreslí a napružení a měli z toho všeho hodně špatný pocit.
PA nám trochu oponovala, říkala, že sál stejně není volný, že teď dělají CS s dvojčaty a že operační sál tudíž stejně není volný. Hlavou mi jenom blesklo co by se teda asi tak dělo, kdyby se nám začaly ztrácet ozvy a byla jsem už psychicky totálně rozložená.

Proto když se chvilku po šesté ozvalo pořádné zaklepání a dovnitř vstoupil zeleně oblečený operatér a v kostce mi sdělil, že pokud souhlasíme, že by mi udělali císařský řez, protože porod nepostupuje, tak bych nejraději vyskočila, padla mu k nohám a políbila mu je, ale nezmohla jsem se na nic jiného než na to, abych ho beze slov chytla oběma rukama za jeho levou ruku, silně ji na znamení vděku zmáčkla a vyrazila ze sebe jedno z nejupřímnějších DĚKUJI, která jsem kdy vyjádřila

PA trochu nasupeně uzavřela přísun oxytocinu do kanyly a začala mě připravovat na sekci, sundali jsme náušnice, doholila mě, anesteziolog mi přidal účinnou látku do epidurálu tak že jsem znecitlivěla od prsou až po špičky u nohou a převezli mě na sál, kde probíhal ještě úklid po předchozí sekci a připravovali se na mě.
Asi jsem vypadala vytrsle, protože anesteziolog mě držel za ruku a snažil se mě odreagovat a odvést pozornost od dění na mém břiše.
Pak už to vzalo hodně rychlý spád; potřeli mě dezinfekcí, obložili rouškami, postavili přede mě zástěnu a za chvíli už jsem cítila, jak se ve mně hrabou. Musím říct, že je to velmi nepříjemné, nebolelo to, ale cítila jsem jak mě řežou, jak oddělují jednotlivé vrstvy, chvílema se ozývali zvuky, jak když nůžkami porcujete drůbež a vyloženě jsem cítila, když ze mě miminko tahali. No a pak už jsem jen slyšela jak jásají, že je to chlapák, chválili ho jakej je velikej a hlásili čas narození, přičemž jsem slyšela i jak se Sami snaží plakat, ale měl plné plíce vody a pusinku vody a tak spíš jen klokotal

A tak tohoto posledního březnového nedělního rána v 6:51 letního času přišel na svět náš syn Samuel.

Trošičku ho otřeli a dali mi ho ukázat, dala jsem mu pusinku a odnesli mi ho, ale naštěstí jen vedle přes sklo, kde byl manžel a u ošetření asistoval.

Ihned poté mě uspali a v celkové, asi půlhodinové narkoze zašili a připravili na odjezd na JIP.

Tam už se začíná psát další kapitola mého pobytu, ale to už by nebyla slohovka o porodu

Jen můžu všechny těhulky uklidnit že takto náročný porod je poměrně vzácný a většina z vás bude mít větší štěstí a pokud snad přece jen ne, zároveň vás můžu ubezpečit, že přesto jak to asi zní dramaticky, druhý den po porodu ještě na JIP jsem už s pomocí sestry vstala, tentýž den jsem už přikládala Sama k prsu, třetí den už jsem ho měla na pokoji a v noci mi ho vozili na kojení, pak už jsem ho měla pořád a pátý den po sekci mě propustili. Sama plně kojím, a dneska šestý den jsem fit, jako bych na císaři nebyla, připomíná mi to jen úhledná asi 12-15cm dlouhá jizva v podbřišku v linii bikin, která právě začíná pěkně svědit, jak se hezky hojí. A jsem trochu zesláblá, ale mám ohromnou pomoc v manželovi, který uklízí i zručně přebaluje a dělá mi co mi na očích vidí a obě maminky nám vozí plné hrnce, naše lednice a spíž vypadají jako skladiště humanitární pomoci

A psychika je taky zregenerovaná. Zní to jako klišé, ale všechno je zapomenuto, už teď vím, že to ještě jednou budu ochotna absolvovat aby Sam nebyl jedináček.
No a pokud se jeho týče, je to ta nejsladší odměna a nejhezčí dárek, kterého se mi od života (Boha) dostalo a je tak hodný (ťuk ťuk), jako by se mi tu bolest snažil vynahradit.

Všem Babinetkám děkuju za držení palců a za krásné gratulace, které jste mi poslaly a vyjádřily a všem těhulkám přeji pohodový porod, maminkám pohodová miminka a snažilkám brzké //.

Jinak moc děkuji laskavému a vysoce profesionálnímu personálu Podolí, až na vyjímky byli všichni skvělí, příjemní a strašně obětaví!

A manželovi, bez kterého bych to asi opravdu nezvládla, poděkuji soukromě


Fidorka & Samuel

Upravil(a) Fidorka (5. 4. 2009 7:03)