Ahoj všichni a ahoj Klubko, ráda tě zase čtu
Co jsem založila tohle téma tak už uplynul nějaký čas. Nevím co se ve mě stalo, ale já jsem toho chlapa řešit přestala. Nevím jestli už jsem na sobě tak zapracovala nebo jestli jsem jenom rezignovala, to teď netuším. Přišla na mě taková úleva, že když s ním nebudu, tak se vlastně nic strašnýho nestane. Jasně že by mi to bylo líto, ale přála bych mu štěstí, přeju mu štěstí. A sobě taky.
On prý se mnou chce být. A já? Já najednou nevím. Nějak se nám to obrátilo. Já jsem byla pořád ta, co chtěla aby ten vztah fungoval, aby to bylo všechno dokonalý, řešila jsem, a on unikal. Teď  to začíná být opačně.
Možná to vyjde, možná k sobě opravdu patříme a máme spolu být. Možná ne.

Maci.
neboj, ony ty zkoušky ještě příjdou
Třeba kdyby se on vrátil k té první, jak bys to ustála atd.
Neřeš to , buďte spolu a zkus si ty chvíle užívat. Když to nebude on, tak to bude jinej, lepší:.)
Vím, že se to lehčejí říká, ale hůře dělá.

Přeci jenom něco dělat s urputností s přespříliš velkým nasazením není dobré. Vztahy by měly o sobě být spíše lehkostí. Je jasné, že občas nastanou problémy a neshody, ale i to se dá řešit s lehkostí. Chce to nelpět a spíš nechat plynout. Člověk tak spíš může naslouchat hlasu svého srdce. Pokud musí být někde urputnost, asi to tam není něco v pořádku.

Klubko napsal(a):

Ahoj Macíku,

víš, že jsem nedávno řešila podobný problém? A víš, v čem je problém? Že řešíme toho chlapa a ne sebe. A protože osud má lidi rád, a opravdu jim chce připravit, to nejlepší, tak aby to ho dosáhl, občas nám musí dát přes d*žku. A pak přichází to zmatení v nás? Co to, jak to? Vždyt já se chci věnovat sama sobě? Tak to má přeci fungovat i na vztah? A ono nic.
A proč? Protože ti osud chce ukázat, že jsi asi sešla ze svého přesvědčení a tak ti dává zase herdu do zad, aby ses na ní vrátila.

To, že se ti nedaří ve vztahu není vždy problém toho druhého. I když takvé může být. Já tvrdím že krize ve vztahu nemá jednoho viníka. Je to prostě 50:50. Ti, kteří jsou alibisti, tak hledají vinu u toho druhého. Hází na něj špínu a říkají světu "beee, podívejte se jak on/ona je na mě hnusný/á.".
Místo aby si zalezli někam a chvíli přemýšleli, jestli nemůžou něco změnit u sebe.
A když se začneš měnit ty, občas to okolí neunese. Protože tvoje proměna se jim nehodí do krámu.
A tak nastávají první třecí plochy. A ty znejistíš. Protože ta změna je dlouhý letitý proces. To se nezmění za týden, měsíc.
Ale u tebe, Macíku je skvělé, že jsi si to uvědomila. A jdeš si tou cestou.

To, že přítele máš stále ráda, to je naopak super stav. Proč nenávidět někoho s kým jsi byla delší dobu za dobře? Víš, já jsem třeba před 14ti dny potkala svou první lásku. Kluk, kterého jsem opustila, a pak to chtěla dát zpět a nešlo to. Trpěla jsem rok jako pes. A dnes? Kecali jsme asi 30 minut na ulici. Já pozorovala jeho dvě malé dcery a přemýšlala jsem, jak je dobře, že jsem každý jinde. A jak ho ráda vidím a moc mu tu rodinu přeji. Pak přišla jeho žena, krásná baba a oni spolu ruku v ruce odešli. Já se za nima dívala a říkala si, že je to krásný pocit, mít toho člověka stále ráda a přát mu to.

To samé jsem měla teď před vánoci. Prostě bylo to jako na houpačce s jedním mužem. Ona mě chtěl, pak nechtěl, pak zase jo a já jeho taky. Ale zjistila jsem, že on by se vrátil, ale jen za určitých "podmínek". A kdybych já kývla, byla bych asi chvíli šťastná. Ale zase bych se podřizovala já jemu. A sešla bych právě z té cesty, kterou musím a chci projít sama se sebou.
Netvrdím, že odmítnutí bylo bolestné. Moc bolestné. Bulela jsem do polštáře, musela schovat fotky, nekomunikovat s ním.
Jsou chvíle, kdy musíme prostě opustit něco,abychom získali něco dalšího. Náš mozek bohužel funguje dost často na tzv. "vzpomínkový optimismus". To je většinou stav po rozvodu, rozchodu, kdy si pamatujeme jen to hezké, a to kvůli čemu jsme se rozešli zahalí vlna ILUZE. A přesně jak tu řekla už Wiki, že si iluze vytvořila. A stejně tak ty si možná ty iluze vytváříš o svém partnerovi.
Víš, moje psycholožka mi řekla, že návraty jsou jen pro SILNÉ osobnosti. Kteří udělají čáru za minulostí a fakt chtějí na 100% žít spolu, aniž by hledali kdo udělal chybu atd.
Dost často se prý stává, že ten který nejprve ten vztah opustil a pak se chce vrátit nevdrží to "máslo na hlavě" a vztah nakonec ukončí.

Takže já bych to viděla asi takto. Klidně ve vztahu dál buď. Ale stále si opakuj, co ti přináší a že se svět nezboří, když skončí.

Ještě taková memopomůcka. Vezmi si papír. Doprostřed nakresli postavičku sebe. Pak kolem udělej bubliny a do každé té bubliny napiš věc, pocit, nebo osobu bez čeho prostě nechceš být, nedokážeš existovat a čeho jsi ochotna se vzdát a čeho nikoliv. Očísluj od 1.- 10. Nejnižší číslo bude znamenat to nejpotřebnější, nejvyšší to nejméně potřebné. Pak se na to dívej a říkej si, proč tuhle konkrétní věc nechci pustit ze života? Co se stane když tam nebude dál? A naopak tu věc,kterou lehce pustíš a nepotřebuješ jí. Vypadá to směšně,ale uvidíš, jak je to docela složitý úkol.  Pokud máš nějakou dobrou kamarádku, či kamaráda,příbuzného, zkus ho požádat, ať to udělá taky a porovnejte si ty panáčky a bubliny.
Není to o tom,že ten druhý má pravu a tak je to lepší. Ne je to jen jiné. A třeba dojdeš k poznání, co je pro tebe důležitější.
Hodně štěstí.

Moc hezky vyjádřeno.

Maci,
jsou VĚDOMÉ hry a vymýšlení strategie a pak jsou PODVĚDOMÉ hry a strategie..... To druhé způsobuje, že neumíš pořád jednat na rovinu, jak říkáš. Tedy otevřeně a zpříma říci, co chceš a co nechceš, kde jsou tvé hranice.
Tohle VĚDOMĚ nepřenastavíš, tedy přenastavíš, ale jde to hrozně těžko a ztuha.
Jednu z technik ti Klubi popsala

Maci,
po mnoha letech práce sama na sobě i s druhými jsem došla k tomu, že lidé většinou hledají příčiny svých trápení vně sebe, ale ony jsou uvnitř.
Víš, člověk je nastaven tak, že pokud ho něco zraní, milosrdná mysl vzniklou vzpomínku okamžitě vytěsní z vědomé mysli. Funguje to jako v počítači - pokud tam něco nechceš mít, vyhodíš to do koše. Jenže ono to v počítači pořád je, dokud koš nesmažeš. Stejně tak ve tvé mysli - to, že jsi vzpomínku vytěsnila do podvědomí, neznamená, že zmizela.
Pokud se dostaneš do podobné situaci té, při které ona vzpomínka vznikla, vypluje na povrch a ty reaguješ podobně jako tehdy - útěkem, útokem, začneš to rozebírat.... jenže tím jen tvoříš PODVĚDOMĚ vzorce chování, které nikam nevedou.
Tu nepříjemnou vzpomínku musíš prostě "zrušit! - vysypat koš.

Existuje mnoho způsobů, jak to udělat. Já pracuji metodou RUŠ do které jsem vložila prvky havajské techniky ho'oponopono, jak o tom píše Crabat na Duchovním a nebo Joe Vitale ve své knize Svět bez hranic.
Ta technika je jednoduchá a hned po prvním sezení ji může klient používat sám, takže nemusí chodit na žádné pravidelné terapie. Stačí třeba jen už jedna "kontrolní", zda postupuje efektivně
Ale není jediná. Mně osobně se ještě moc líbí skupinově-komunitní psychoterapie dynamicky orientovaná. Tam je ale třeba dlouhodobě docházet.
Existují  i další účinné techniky - kineziologie, EFT, kasická psychoterapie....

Ahoj, prosím, nevíte, proč je Ppavlla zablokovaná?? Dík

Selima napsal(a):

Kvôli vláknu o moderátoroch.

díky za odpověď, to znamená, že už pod tou přezdívou má zákaz příspěvku?

Hezký den vám všem
tak jsem svého přítele pustila do světa. A jemu se najednou nechce.
Tolikrát jsem se snažila, aby to mezi námi bylo dobrý, záleželo mi na tom, nechtěla jsem po tom všem co jsme prožili ten vztah zahodit. Všechno zbytečný, nebyl se mnou, nezajímala jsem ho.
Teď když chci konec tak chce najednou všechno spravovat. Prý ten vztah nemůžu jen tak zahodit...........to je fakt směšný. Proč to nešlo dřív?
Cítím že už je pozdě něco zachraňovat. On to nechápe.
Choval a chová se ke mě jako k nesvéprávný, nebere mě vážně. Vím, že za tohle jeho chování si můžu z velký části sama. Není zvyklý na to, že bych někdy moc odporovala a pevně si stála za svým, vždycky mě nějak ukecal.

Macíku,
to je právě ono. Není podle něho. Měl to na háku, byl si jistý a ted se mu to nehodí do krámu:)
Ano píšeš správně, že si za to, že tě nebral vážně můžeš sama. Prostě někdy je dobré dát tomu druhému hranice. Ne ultimáty, ne vyčítáním. Někdy se stačí ozvat. A někdy se tak strašně bojíme hádek, nedorozumění, že se raději stáhneme a neřešíme. A někdy je to špatně.
Neboj se, bude  hůře i líp. Budeš asi občas pochybovat zda jsi udělala správně. Ale řiď se srdcem.Ne tím, co je dobré, co se "má"))
Opakuj si, teď je to jen o mě. Ne že budu na okolí přezíravá, sobecká, ošklivá. Ne, to nemyslím. O mě myslím o mé pohodě, vyrovnanosti, hýčkání mě Mazlíka:)
Držím palečky.

Macíku, často na tebe myslím. Jak se držíš?