Ahoj holčičky,

čekala jsem poměrně dlouho, než sem odvážila se vším ven
a teď bych se tady s vámi o ten svůj kus štěstíčka ráda podělila

Aby bylo jasno, proč tady mluvím o zázraku, tak pro ty, které nevědí kdo jsem zač
jen přiblížím co všechno mě (nás) za poslední 2 roky potkalo

Takže někde na začátku roku 2007 jsme se rozhodli zkusit založit rodinu, protože
jsem ale věděla, že mám téměř rok cystu, která se nehodlala vzdát, navštívila jsem
svého doktora aby mě prohlédl a řekl, že se můžeme v klidu snažit..

No samozřejmě, že to dopadlo uplně jinak než sem si představovala a tahle návštěva odstartovala naši dvouletou cestu za miminkem Milý pan doktor zkonstatoval, že cysta je příliš velká (6cm)
a musí ven - a že když chci mimi, tak mi nechá zároveň udělat průchodnost vejcovodů...

A tak jsem neodkladně nastoupila na svou první (a doufám, že i poslední) životní operaci,
kde mi po bezesné noci (moc to bolelo a dost krvácelo vcelku dost neeticky a nelidsky při ranní vizitě před dalšíma asi 10ti lidma bez předchozí přípravy suše ve spěchu jedna mladá doktorka oznámila, že mám oba vejcovody zcela neprůchodné a tudíž u mě přichází v úvahu jen IVF a ať si řeknu sestřičkám číslo k nim do centra a bez zbla odešla....

po menším hysterickým záchvatu, který mě nečekaně přepadnul mi jedna zdejší umělinka (Romísek)
do ruky strčila papírek s linkem sem, za což jí děkuji, protože to byl od té doby můj největší zdroj
osobních příběhů, informací a rad..

Nakonec mi to nedalo a jelikož mi ona doktorka nic bližšího neřekla volala jsem lékaři, který mě operoval, jestli se nepokoušeli průchodnost obnovit - říkal, že ano, snad asi 5x ale nešlo to,
prý mám vejcovody srostlé v ústích...

Takže můj gynekolog usoudil, že bych si měla nechat vejcovody uřiznout, že bude větší šance při IVF (nehrozí mimoděl.těhu) a taky, že snad nějaká tekutina z nich by mohla embryjko vyplavit
a už mě chtěl objednat.
Jenže já za A.) měla nulovou chuť nechat do sebe opět řezat a
za B.) sem si říkala, co když za 5 let někdo vymyslí, jak vejcovody zprůchodnit, nebo co já vím ?
a za C. prostě sem z toho neměla ten pocit, že bych do toho měla jít...
Doktor nebyl nadšen ale dal mi potvrzení pro centrum IVF, kde nastal téměř roční kolotoč po odběrech krve, spermatu, endokrinologie, Imunologie, Gennet pak hematologie, atd. atd...
Samozřejmě, že skoro všude mi něco našli
hypofunkce ŠŽ, vysoký prolaktin, moc Dihydrotestosteronu, nějakou MTHFR mutaci v krvi a taky homocystein na hranici a už nevím co ještě

K prvnímu IVF sme se dostali téměř za rok a to na konci června 2008 - vajíček bylo 11, oplodnilo se 5 (bez ISCI) přežili 4, takže 2 dovnitř a 2 zmrazit, sice jsme měla pozitivní test ale mrcha dorazila v termínu, trvala 10 dní, dotáhli sme to na HCG 150 pak spontální potrat (vlastně v půlce 5TT)

V říjnu hrozilo propouštění v práci a tak jsem do KET skočila rovnýma nohama, nečekaně - v úterý jsem se dozvěděla o propouštění a v něděli už měla po KET, opět jsem měla pozitivní test, jenže tentokrát žádné krvácení, nic, o to větší šok, že opět přesně v půlce 5TT kleslo HCG na 15

Pomalu jsem začala ztrácet naději, že je problém ještě někde jinde, že se mimi sice ujme ale pokaždé se pustí, to že člověk neví proč je celkem flustrující, navíc všichni kolem vás jsou těhotní, někteří i podruhé a vy stále nevidíte to světlo na konci tunelu

Rozhodla jsem se, že se budu víc snažit, že zhubnu (díky stimulacím ale i depkám a lenosti sem přibrala asi 25kilo za poslední 2,5roku) a začnu KONEČNĚ cvičit tu Mojžíšovou - i když mi oba doktoři řekli, že je to k ničemu, maximálně pro můj dobrý pocit z toho, že něco dělám pro sebe...
a taky, že vše odložím na červen, až budu mít po státnicích a cvičit budu aspoń půl roku..
Takže první cvičení jsem měla cca 11.12.08 a hubnout sem začala hned po novém roce

Mojžíšovku jsem cvičila vážně skoro každý den, ale někdy (víkend, vánoce) sem to přeskočila, v globálu to ale bylo určitě min. 5x týdně.. Na rehabilitaci se mě ptali, proč to chci, když mi to nemůže pomoct, jedině snad k uhnízdění, tak sem řikala, že mi jde o to, prokrvit pánev (mám sedavé zaměstnání a žádný pravidelný pohyb) a zvýšit tak šanci aby se mnou mimi už konečně zůstalo...(no trošku sem věřila, že sem tam bylo u indikací napsáno neprůch.vejcov.)
Řekla bych, že první výsledek byla MS po 28 ukázkových dnech - to sem mi za poslední 1,5 roku stalo jen 1x !!! (jinak tak 24, 25)

Druhé sezení jsem měla 9.1.09 a na další měla jít za měsíc...
7.1. jsme kupovali barák - tedy spíš ruinu ;o)) a bylo kolem toho dost stresu (nevymazaný zápis z katastru:( a taky problémy s odhadem atd..

Celý leden bylo zkouškové období - nejvíc zkoušek za celou VŠ a některé závěrečné za 3 roky, takže všechno stres a stres co týden 1-3 zkoušky, nebo písemky

Každý víkend jsem makala na baráčku - a to pro mě nezvyke tvrdě - tahání krámů, debordelizace
chodila sem domů strhaná, špinavá a utahaná...

No a pak to přišlo - teda vlastně NEPŘIŠLO ! zdálo se mi, že už by měla dorazil mrcha ale nějak
sem to neřešila, na den jsem to nevěděla, jen, že to bylo někdy na přelomu roku..
Když už ale bylo 29.1 nevydržela sem a šla si to spočítat - a ejhle 30 DC ?!

No a pak následoval test z moče a ...

a BYLO TO TAM !!!!!!!
Byla sem v šoku, nevím jestli si to umíte představit, když víte, že to je nemožný a přesto držíte v ruce ten kus plastu se 2ma čárkama - rozbrečela sem se...

V krvi bylo HCG přes 300 (čtvrtek) a v pondělí už přes 3tisíce... Myslela sem, že do prvního ULZ nevydržím, navíc to vyšlo na pátek 13.2. ! Ale chtěla jsem případný úspěch dát manželovi k Valentýnu
a vyplatilo se - bobísek měl 7mm a srdíčko mu tlouklo jako o závod ! Nedokázala sem ani brečet, jak sem sama sebe vystresovala abych se připravila na neúspěch...
Doktor z centra měl ze mě oči vyloženě na vrch hlavy - nevěřil tomu, že s mojí diagnózou se něco takového může přihodit - no to já taky ne !

Nakonec se mi díky přechodu ke obvoďákovi povedlo vetřít se na ULZ ještě i v 9, 11 a naposled 13týdnu celou tu dobu jsem byla mrtvá strachy, že to nevyjde. Nemyslela sem na to tak intenzivně, že si dodnes (kromě těch špeků ) nepřipadám jako těhotná, spíš jako ve snu...
Neřekli sme to nikomu - taky kvůli práci, 2dny předtím, než sem to zjistila, jsem přešla na nové místo kdyby to nevyšlo, chtěli by se mě nejspíš zbavit... aspoń sem si to vsugerovala

Rozhodli jsme se se vším počkat do konce 3měsíce, taky vlastně proto, že můj gynekolog asi neměl zrovna náladu a při kontrole v 9 týdnu mi přál ať to ,,přežijeme" do 12týdne, že teď to nic neznamená, že teprv pak se to rozhodne - nooo to potěší vystresovanou těhuli )
Kontrola vyšla na 13 týden - minulý čtvrtek mimčo už má přes 6cm bez nožiček
a nevypadá už jako ufoun ale jako člověk Mohli jsme to konečně říct všem nastávajícím prarodičům i v práci - to je úleva

No a teď, proč to sem píšu - no FUJ to je román - pardon, jestli to někdo vydržel číst Ne proto abych naštvala ty, kterým se to stále nedaří - protože dobře vím, jaké to je !
Ale proto abyste nepřestali doufat, i když už máte po všech pokusech, i když vám všichni berou naději, chtějí vám řezat, co se řazat nemusí a vám se do toho nechce...

Následujte svůj instinkt, když máte pocit, že pro sebe můžete něco udělat, přestaňte o tom mluvit, udělejte to ! Nenechte se odbýt nevrlými doktory, jde přece o váš život
(zapoměla jsem napsat, jak sem si musela vydupat třeba vyšetření na hematologii, které ukázalo, že můžu mít sklon k potratům, a některé další věci, včetně toho cvičení Mojžíšové

Chtěla bych vám snažilkám a hlavně dlouhodobkám dát svým příběhem další naději do dalšího boje a hlavně VÍRU !!!! (pozn. jsem ateista - no přesto děkuju bohu, nebo někomu tam nahoře

Ještě nemám vyhráno - a taky si vědomuju, že to byl opravdu zázrak - věřte tomu nebo ne,
a o to víc tuším, že podruhé by se to stát nemuselo, nebo spíš nestalo....

Tak držte palce - já na vás taky pořád myslím, často čtu a prožívám to s vámi