tes myslim že je to žárlivost a "neúspěch" v jejím životě oproti tvému. Ona nemá takový dům a postavení a dobře postaveného muže ne? A taky si myslim že jí svým způsobem dělalo dobře že jsi jí žádala o rady apod., ona v tomhle směu byla jakoby "nad tebou" a teď to tak není. Myslim že si předtím připadala důležitě, že ona je "lepší" a milostivě ti radila,prostě jako královna a ty "níž"
neumim se vůbec vyjadřovat, snad je to trošku srozumitelný

Petruš, díky čte se to dobře - víš ona nemá dům, ale máse fakt dobře, mají být ve vlastnictví, krásně zařízený, každoročně dovolená u moře - ona je materiálně spokojená, tak to fakt nechápu.. ale je mi to líto. Nám otec umřel, když mi bylo 8 let,  z matky se díky jejímu příteli stala alkoholička a tak já v sestře viděla spolehlivost a hledala v ní druhou mámu... Snad to, že už to tak není jí vadí, fakt nevím. často se tím trápím, na druhou stranu , proč se ubíjet starostmi, když o to tendruhý nestojí a když bych se měla spíš starat o lidí, kteří mě milují - jako dcera, syn a  manžel.

topázku, to je mi moc líto ....

Matýsek mi všechno vynahrazuje, mám hodného manžela, manžova rodina je taky skvělá, mám ještě bráchu a babičku a dětu s mančiný strany. Všichni jsou moc fain. Mám i babičku a dětu z otcový strany, ale ty se s mnou moc nestýkají.

Ano to máš pravdu, je k politování, když někdo svůj smutek , tedy vinu za něj hází na druhé...

Ale babo raď, je lehké tady o tom napsat, ale řešit vztahy, je těžké, velice těžké, aspoň já sama nevím a netuším jak na to. A ještě k tomu se tu snažím radit... Asi ta rada je  jako by i přání, jak bych chtěla aby se to vrátilo zpět do skvělých sourozeneckých vztahů, do dob, kdy jsme byly kamarádkami... Ale upřímně, jsem srab jí něco vytknout, bojím se jejich úšklebků, jejího chování co si to jako že dovoluji, já.. které celý život pomáhala...
Petruš, máš pravdu červ je to pořádný, ale nemám sílu a ani odvahu řešit konflikt někde, kde se cítím už dávno poražená a ponížená

Upravil(a) tes1 (27. 3. 2009 20:24)

Tady je opravdu soustředěno hodně bolesti a smutku...

Řešit vztahy je velmi důležité a vůbec to není tak těžké, jak se zdá. Hlavně si nesmíte ŘÍKAT, že je to těžké, spíš se do toho pusťte. Najděte si dobrého psychologa a ničeho se nebojte. Čím dřív se svých trápení zbavíte, tím lehčí to bude. Čím déle si je ve svém nitru ponesete, tím víc to bude bolet.
A někdo pro začátek nepotřebuje ani psychologa, stačí mu parta správných kamarádů, zajímavý koníček, zajímavá práce... jen je třeba si dáít pozor, aby se to nestalo "úhybným manévrem" před trápením

Pandorro děkuji, dokážeš lidi nasměrovat a dodat odvahu.
Celé okolí si mého problému již dávno všimlo a snaží se mi pomoct, i sám manžel se několikrát snažil zeptat sestry jestli se něco neděje, když k nám přijeli a z minuty na minutu byla děsně naštvaná a bez nálady a usekávala slovem, snažíl se jí popíchnout k rozhovoru, navázat rozhovor na lehčí téma abychom ji nějak nenaštvali. Předloni jsme dvakrát přijeli k nim, já vzala dobré víno, manžel velkou kytici a nenabídla nám ani kávu a jako bychom jí vadili a když přišli ještě její sousedi na kafe byla najednou samý úsměv vtípek a nás pomalu přehlížela, tenkrát to zachraňoval švagr(její manžel), který aspoň s námi konverzoval, samotnýmu mu bylo trapně. To jsem byla v 5.měsíci těhu a tak mě to tenkrát rozhodila, že jsem onen večer začala krvácet... Nevím , jak ji mám nabídnout otevřenou náruč, jestli mám lézt po kolenou a prosit o smilování - proto jsem srab a bojím se další reakce. Snad by mi odborník pomohl. Ale mám hledat pomoc tam, kde o to někdo nestojí? Ano ve mne to hlodá, ale třeba jsem sestře na obtíž a moje přítomnost jí vadí.

tes1 napsal(a):

Ano to máš pravdu, je k politování, když někdo svůj smutek , tedy vinu za něj hází na druhé...

Ale babo raď, je lehké tady o tom napsat, ale řešit vztahy, je těžké, velice těžké, aspoň já sama nevím a netuším jak na to. A ještě k tomu se tu snažím radit... Asi ta rada je  jako by i přání, jak bych chtěla aby se to vrátilo zpět do skvělých sourozeneckých vztahů, do dob, kdy jsme byly kamarádkami... Ale upřímně, jsem srab jí něco vytknout, bojím se jejich úšklebků, jejího chování co si to jako že dovoluji, já.. které celý život pomáhala...
Petruš, máš pravdu červ je to pořádný, ale nemám sílu a ani odvahu řešit konflikt někde, kde se cítím už dávno poražená a ponížená

já se ti ani nedivim, asi bych se cítila podobně Bohužel nedokážu pomoct ani radou

Pandorraa napsal(a):

tes,
Cítíš se poražená a ponížená.....ty, která jsi celý život tak pomáhala - tohle mi tak trochu zavání pozou oběti.
Osobně si myslím, že sestře chybíš stejně jako ona tobě, jen by to ani za nic na světě nepřiznala

Pandoro, dokážeš se na věco podívat z obou strana člověku to velmi srozumitelně podat. Máš dar pomáhat, snad se mi také podaří najít někoho, kdo mi otevře oči a pomůže celou situaci pochopit a tím mi pomoct.

Cítíš se poražená a ponížená.....ty, která jsi celý život tak pomáhala - tohle mi tak trochu zavání pozou oběti.

Celý život sestra pomáhala mě, já ji měla za druhou mámu a vzhlížela jsem k ní, jen poslední roky nemám potřebu k ní chodit plakat, stěžovat si jak jsem na tom zle. Konečně jsem našla souzněnou duši - mého manžela, se kterým řešíme veškeré problémy a kterých je naštěstí pomálu. Se sestrou jsme si nikdy v životě neřekly křivého slova, ani nahlas nikdy nepadla žádná výčitka, jen ty mračna a dusno...je to nesnesitelné.

A věř, že moc chybí . A jestli chybím já ji, nedokážu říct, snad ano... ona není zlá, vím, že kdyby se cokoli stalo a já byla opět na dně, můžu u ní zaklepat. Ale přeci  proto, abychom  jsme is zase byly blízké nepotřebuji spadnout na dno, proč bychom se nemohly mít rády ikdyž se máme dobře a já nepotřebuji její rady?

Objektivní radu dá asi pouze psycholog, který se pořádně zasvětí do problému a vztahu mezi mnou a sestrou a třeba nakonec můžu být tím aktérem toho všeho já, jenže to z mého úhlu pohledu vidím zkresleně a nejasně a tak právě proto si říkám PROČ?

topazio napsal(a):

Srovnávání jsem zažila taky, a někdy to bylo moc ošklivé. Srovnával mě s jinými můj otec, a nebylo to moc příjemné. Bráchu nesrovnával, ale mě jo. Srovnával mě třeba s kamarádkami nebo dcerami jeho přátel. Že jsou hezčí, mají delší vlasy, jsou štíhlejší a že jsou nadané na sport. Pak mi i jeden čas vyčítal, že mám maturitu, a že si myslím, že jsem někdo. Ale vůbec to nebyla pravda. Vyčítal mi, že špatně žehlím, uklízím a že nic nědělám automaticky. Ať se podívam do zrcadla, že jsem přibrala, že by jsi o mě neopřel ani rezavý kolo. A když jsem zrovna byla bez přítele, mě bylo fain, tak on říkal, že jsem debil, který si ani neumí najít kluka a že se nediví, že jsem hnusná.

Topaz, šrámy na duši to muselo zanechat, ale svým způsobem to po Tobě sklouzlo, jinak bys nebyla taková mírumilovná a hodná, určitě máš dobrý základ od maminky - přeju Ti štěstí

Ještě jsem chtěla dodat k tomu problému se švagrovou, že jsem samozřejmě o tom přemýšlela i z druhé strany, jak se cítila ona. Milovaný bráška si přivede ženskou a zbožňuje ji, ačkoli se jí nevedou houskové knedlíky, není vedena k práci a úklidu a klidně se kouká v televizi na rockový koncert, i když je na kredenci nádobí. A ona jí musí uvolnit toto a támhleto, až postupně uvolní celý byt - stěhovali se rodiče a švagrová, zůstali v domě, ale ne v bytě. Žárlila, když té ženské - tedy mně - přišla třeba pomoct její teta. A tak prostě rodiče dělali asi všechno proto, aby jí to nebylo tak líto, utěšovali ji, vyzdvihovali její klady. Ale asi to trošku přehnali a ona vyrostla, cítila se být nadřazená nade mnou. Tchyně čímdál víc viděla můj vztah k práci a čím dál víc o mně debatovaly ve špatém světle a notovaly si, a když bylo synovi půl roku, byl už proti mně i můj manžel. Tolik let to trvalo, než se to srovnalo. Švagrová je taky dlouho vdaná, má své děti, své starosti.