Něco vám o tomhletom napíšu. Naštěstí jsem žádné sourozence neměla, tak jsem ve třinácti nemohla zažít to, co ta dívka. Ale švagrová mi úplně stačila, dokázala mi nahradit nejmíň 5 úspěšných sester. To ona uměla všechno uvařit, rychleji uklidit, to ona měla krásné vlasy až po zadek, ale já bych si toho ani nevšimla. Tohle všechno udělali druzí lidé. Ať mi už nikdo neříká, jaký si to uděláš, takový to máš a že si za všechno trápení lidé mohou sami. To manžel mi ji předhazoval, že rychleji uklízí. To on mi říkal, ať nepošlapu verandu, nebo se ona zblázní. To její máma, moje tchyně, si ji chválila, jak vyžehlí vanu prádla a že toho měla požehnaně. Že matka chváli svoji dceru, to je normální, ale i moje máma mi předhodila, jaký že ona má krásný účes a kdybych já byla tak upravená. Zbožňovala jsem ji až chorobně, ale bez přispění ostatních by se to nikdy nestalo. Koupila jsem si nachlup stejnou noční košili, nosila jsem dlouhé vlasy, jak to po porodech jen trochu šlo. A když ona čekala třetí dítě, myslela jsem si, že se zblázním, i když s manželem jsme vždycky plánovali jenom dvě a dvě jsme také měli a máme. Ale ono to přišlo hrozně líto. Přestala jsem spát, vysedávala u počítače, chodila neupravená, hádala se s kolegyněmi, doma jsem se do všeho musela nutit. To trvalo 8 let!!! Až poslední dobou se vzpamatovávám, ale dost se bojím, jestli jsem si tou nespavostí neuhnala i nějakou fyzickou nemoc. Teď mi to teprve přijde všechno směšné, jak jsem se chovala.
Teď objektivní pravda: nejsem snad ošklivá, jen mám nadváhu, mám střední vzdělání, maturitu na samé jedničky, dvě úspěšně studující děti, vztahy s manželem a jeho rodinou se velmi zlepšily, i rychlost při práci se dostavila, díky normám v zaměstnání, asi si mě tam i váží, nebyla jsem nyní v té krizi propuštěna.
Vidíte, jak jsem byla hloupá.

Jak to bylo s tou změnou. Tak poslední 2 roky už jsem něco chtěla změnit, ale moc to nešlo, přerušováný spánek, ponocování, nádobí nechaně na ráno. Myslím, že mi pomohly kulaté narozeniny, jak se tam změnila ta číslice, dokonce už nepřišel žádný zlostný nebo hysterický záchvat, protože tak "velká" ženská tohle přece nedělá. Děti jsou teď obě dospělé a mně by se zdálo, že jsou dospělejší než já. A pak mi pomohl Mezinárodní den zdravého spánku, protože se o tom hodně psalo, tak jsem šla do sebe.

Ale já jsem úplně zamluvila to původní téma. Omlouvám se. Chtěla jsem se z té věci se švagrovou jednou konečně vypsat a tady se to hodilo.

luminka napsal(a):

Ale já jsem úplně zamluvila to původní téma. Omlouvám se. Chtěla jsem se z té věci se švagrovou jednou konečně vypsat a tady se to hodilo.

Ano, tady se hodí, že jsi tady. Názorně zde můžeš vidět, že když se někdo považuje za horšího, než ostatn, je to chorobný stav - tak bacha na to

Jinak, nic si z toho nedělej, každý máme něco, co si táhnem s sebou - moje máma třeba každého, kdo má díru do zadku, kvůli něčemu lituje, jak to má těžké, ale když se něco stane mě, můžu si a to sama a stejně to samé se stalo její sousedce a měla to ještě horší. A oběsím se z toho ? ........ neoběsím

Upravil(a) mashanka (26. 3. 2009 17:40)

luminka napsal(a):

Ale já jsem úplně zamluvila to původní téma. Omlouvám se. Chtěla jsem se z té věci se švagrovou jednou konečně vypsat a tady se to hodilo.

Myslím,že to vůbec nebylo
Holčina by k tomu potřebovala přistoupit tak, jako ty - přestat se srovnávat, odmítnout soutěžit a žít vlastní život
Udělala jsi dobře

luminka napsal(a):

Ale takto v pohodě jsem zatím jen chvilku a nevím, jestli to vydrží. A té holčině přeju, ať jí to netrvá 20 let.

Havně si nic nevyčítej, co bylo, bylo, to nezmeníš. To, co je teď, ale ovlivnit můžeš, stejně tak jako to, co bude
Prostě máš to ve svých rukou

Tak já tyhle srovnávání vůbec nechápu. Je to uplně nesmyslné. Každý člověk je jedinečná osobnost, která v něčem vyniká. Samozřejmě se někomu může zdát, že ten či onen vyniká naprosto ve všem, ale věřte tomu, že tohle je jen na první pohled. Nikdo není dokonalý .

A přímo k holčině, njn. 13 let, puberta. Jak už píše mashanka, zaměřila bych se na její úspěchy, neustále ji povzbuzovala a chválila a on se výsledek určitě dostaví .

Tiffany napsal(a):

Tak já tyhle srovnávání vůbec nechápu. Je to uplně nesmyslné. Každý člověk je jedinečná osobnost, která v něčem vyniká. Samozřejmě se někomu může zdát, že ten či onen vyniká naprosto ve všem, ale věřte tomu, že tohle je jen na první pohled. Nikdo není dokonalý .

A přímo k holčině, njn. 13 let, puberta. Jak už píše mashanka, zaměřila bych se na její úspěchy, neustále ji povzbuzovala a chválila a on se výsledek určitě dostaví .

Jo, každý v něčem vyniká, jenže když vám jde psaní básniček, tak vás nikdo nepochválí, ledaže byste je vydali a vydělali tím peníze a byli užiteční. Zato, když vám jde pečení, vaření, uklízení a zdobení bytu a domácí květiny vám kvetou, tak vás lidi chválí a kolegyně a švagrové vás mezi sebe berou. A ten, co píše básničky, se dočká označení, že je ještě puberťák nebo je praštěný. Pak to nemá cenu někomu ani číst. A nemusí to být básničky, třeba i povídky, písničky nebo něco jiného.

Upravil(a) luminka (27. 3. 2009 15:27)

Srovnávání jsem zažila taky, a někdy to bylo moc ošklivé. Srovnával mě s jinými můj otec, a nebylo to moc příjemné. Bráchu nesrovnával, ale mě jo. Srovnával mě třeba s kamarádkami nebo dcerami jeho přátel. Že jsou hezčí, mají delší vlasy, jsou štíhlejší a že jsou nadané na sport. Pak mi i jeden čas vyčítal, že mám maturitu, a že si myslím, že jsem někdo. Ale vůbec to nebyla pravda. Vyčítal mi, že špatně žehlím, uklízím a že nic nědělám automaticky. Ať se podívam do zrcadla, že jsem přibrala, že by jsi o mě neopřel ani rezavý kolo. A když jsem zrovna byla bez přítele, mě bylo fain, tak on říkal, že jsem debil, který si ani neumí najít kluka a že se nediví, že jsem hnusná.

Pomoci oné 13-leté dívce by mělo hlavně okolí a to její nejbližší, asi hlavně v tom, aby změnili její náhled na sebe samotnou - jak už to taky několikrát zaznělo, to co slýcháváme z okolí (subjektivní názory jiných)potom automaticky přebíráme jako vlastní pocity - méněcennosti , nebo úspěchu - myslím, že by to mělo fungovat i opačným směrem. ten kdo slýchá chválu a uznání se lépe dostane k tomu, aby si vážil svého já. Co si promluvit o problému s jejími rodiči, nebo dokonce se sestrou, která by měla poukázat na sestřino nadání... Bylo by to jako zadostiučinění!

Píši o tom, protože jsem tohle zažila, vlastně v tom kruhu žárlivosti také žiji... Mám o 2 roky starší sestru, která v 17 otěhotněla, pouze se vyučila a po mateřské dělala podřadnější práce jako uklízečka v nemocnici, momentálně ve fabrice na výrobní lince( ikdyž co je podřadná práce že jo, každý kdo chce a je schopen pracovat - budiž mu chvála) . Náš vztah do cca našich 20 let byl skvělý, já jsem k ní vždy vzhlížela, protože pro mne byla stělesněním vyspělosti, vyzrálosti a musím říct, že jsem ji velmi, možná až přiliš milovala a dávala jí to najevo. Já v mých 19 odmaturovala, pak se také vdala a po nějakým roce měla taky dítě.. Jenže mé manželství bylo velice nevydařené, alkohol, domácí násilí atd a já hledala útočiště u ní. Jednou jsem si řekla dost a požádala o rozvod, odstěhovala se od manžela, začala v nové práci... V práci jsem měla velké úspěchy, kdy jsem se z fakturantky dokázala dostat až na asistentku generálního ředitele, dokázala jsem si sama najít skvělého právníka a "dobře se rozvést " (asi chápete) , po rozvodu jsem si našla skvělého chlapa, měla novou ještě lepší práci, sama si vzala hypotéku a z vlastního projektu nechala postavit dům, mám teď ročního skvělýho syna, dcera ve škole jedničkářka, vítězí ve čtenářských a jiných soutěží, můj druhý manžel má vysokou funkci v jedné místní továrně... prostě od doby rozvodu na co sáhnu, se mi jen daří a daří a sestra neunesla, že za ní nechodím pro radu, že  již nejsem ta zoufalá, ta chuděrka a že mi snad už nemusí říkat - vidíš já ti to říkala . Poslední roky se stýkáváme jen párkrát do roka, a vždy na mě hází opovržlivé pohledy, když jsme postavili dům, její známí měli hezčí, lepší, interiré máme ošklivý prý moc barevný, absolutně vše mi jen hatí u přátel pouze pomlouvá, na úspěchy mé, manžela či dcery odpoví jen hm. Minulý měsíc jsem vyhrála soudní spor o výživné, které bylo stanoveno na 6.000 měsíčně a když jsem ji celá štastná to říkala, jak jsem dopadla - jen na mě vytřeštila oči a ohrnula ret, zaskočila mě tím, raději jsem se neptala co ta reakce měla znamenat. Jsem asi slaboch, bojím se jí přímočaře zeptat, co vlastně proti mě má.. Jestli je to závist, nenávist, či sesterská žárlivost... netuším
Asi to vypadá, že se tady vychloubám, ale sestře jsem nikdy nedala nic najevo a ona sama se má také velice dobře.

Upravil(a) tes1 (27. 3. 2009 19:00)

topazio napsal(a):

Petruša napsal(a):

topi tak to je síla

Ve 14. letech mi umřela mamka, a táta když mi bylo 23 let, tak si našel ženu a odstěhoval se, tak už neměl žádný zlý řeči, ale stejně se teť vůbec nestýkáme, protože jeho žena je moc zlá a nemá mě ani bráchu vůbec ráda, a on ještě ani jednou vnuka Matýska neviděl. Brácha ho ještě z půlky baráku musel vyplatit, protože v domečku bydlet nechtěl.

hm takže na tebe ty řeči měl přesně v tom věku kdy chce každá holka být krásná,to ti muselo pěkně srážet sebevědomí To je blbec (promiň)
To e mi líto že to máš takhle blbý

Topi, z dětství si neseme spoustu břemen, záleží na osobnosti jak se s tím popere a jak to zvládne, teď jsi už určitě spokojená žena - moc ti to přeji