(Tak co, milí a vážení? Jak to teda s tím životem po smrti je? Je ..! Není ..! Je ..! Není ..! ..! ..! ..! .. .. . Tož nic, tak vezmem kopretinu a budeme z ní dělat skinheda, no ne? Má mne ráda ... nemá mne ráda..


Záměr této úvahy? Rozproudit diskusi na toto téma. Přidáte se?

Situace nyní a teď? Dva tábory lidí a mezi nimi průběžně mraky „přeběhlíků“. Tak by se dala charakterizovat situace ohledně názoru na „život po smrti“. Aby to bylo přehlednější, zkusíme takový fiktivní argumentační pohovor. Tábor červených budou materiálně založení jedinci, tábor modrých budou ti slabší důvěřivci, co hledají spásu ve víře a v jiných berličkách.

Červení:
- Doposud nikdo nepřinesl zprávy z „onoho světa“, které by bylo možno považovat za věrohodné, to znamená, že tyto zprávy se nedají „zvážit, změřit, ani koštnout – prostě se nedají vědecky materiálně vyhodnotit. To, že někdo něco popíše o tunelu a světle, tak to bude vysvětleno níže a ostatní popisované jevy jsou odezvy organismu.

Modří:
- Doposud nikdo neprokázal, že zprávy z „onoho světa“ nebyly doručeny. Je spousta filozofů a mystiků, kteří tomu věnovali celý svůj život. Jediné, s čím se dá souhlasit je, že tunel efekt + ostatní doprovodné zvukové i světelné jevy jsou odezvou organismu. Když duše začíná od pozemského těla s postupným přerušováním vazeb, tak tyto efekty jsou právě oním počátkem, ale duše se opravdu odpoutá až tehdy, kdy to sama považuje za předmětné. Ve vizích je to většinou ona pomyslná hranice, o které dotyčný ví, že pokud ji překročí, tak už není návratu.

Červení:
- Tunelový efekt a pocity blaženosti, včetně doprovodných zvukových a jiných optických jevů – odezva organismu na nedostatek kyslíku v mozku, spouštějí se různé obranné a uklidňující mechanismy v těle, které jsou díky několika tísícileté evoluci dovedeny do dokonalosti a jsou „uschovány“ pro tuto příležitost, aby nám umožnily odejít co „nejpříjemněji“.

Modří:
- To je právě počátek přerušování vazeb k tělu, které se postupně uvolňují a duše se stahuje z těla ven. Na počátku jde samozřejmě o odezvu organismu a úbytek kyslíku v mozku, které mají za následek uvedené jevy, ale pocit vymístění z těla už je záležitostí duše, neboli „jáství“ nás samotných. Najednou máme pocit, že se vznášíme například u stropu. A nejenom to. (Zbytek si necháme k dalším dovětkům)

Červení:
- Stejné jevy se podařilo vyvolat pomocí dávek „LSD“, i některých jiných drog, také pomocí ketaminu a jiných látek. Takže je jasné, že veškeré „předsmrtné“ jevy jsou ryze fyzikálně-biologického charakteru. Tudíž výsledek je ten, že po smrti opravdu nic není. Tečka a basta.

Modří:
- Přesně tak, stejné jevy můžete vyvolat spoustou drog. Šamani od dávnověku by mohli vyprávět .. Nic nového pod sluncem, akorát taková maličkost – sice je hezké, že to vyvolávají i drogy, ale pro červené to tímto končí. Je to příznačné. To, co je materiálním myšlením, se nemůže dostat dále, než co mu jeho hranice „jeho“ materiálna povolí. Modří ale k drogám dodávají, že – jasně, ovšem droga je jedem, který dokáže „vykopnout naše JÁ z těla“, nejde o přirozený jev v pravém slova smyslu. Je to jako po autonehodě, kdy lidé, kteří byli z těla „vykopnuti“, se s tím musí nějakou chvíli srovnávat. Tak i u pokusů s drogami je to obdobné, navíc díky dlouhodobé odezvě organismu na tyto látky se můžou v závěru pokusu přidat i pocity hrůzy, beznaděje a smutku. Ne proto, že by to naše JÁ nemohlo snést, ale hlavně zde jde o odezvu těla a jeho pocit, že se naše JÁ (myšleno duše ) nevrátí zpět. Je rozdíl, jestli je tělo poškozeno úrazem, nebo zdravému tělu dáme jed. Takže pozor na pokusy..

Červení:
- Protože i takzvané pocity „vyvtělení“ byly součástí výsledků při podávaných látkách, tak dál už není co řešit. I piloti by při přetížení mohli vyprávět o tunelovém efektu a pocitech klidu a míru. Někteří si tím sami prošli při velkém přetížení.

Modří:
- No právě .. A to je totiž jedna věcí, kterou nám červení zřejmě nevyargumentují, protože to je už prozatím mimo rámec takzvané „materiální vědy“. Ovšem důkazy jsou naštěstí od mnoha a mnoha lidí. Nejde tady ani tak o „vyvtělení“, ale hlavně o „vidění sebe samého“ z jiného perspektivního úhlu. To znamená zřejmě jisté dvě věci – ta první naznačuje právě to, že naše JÁ je mimo tělo, takže jej může pozorovat. Mnoho lidí vypovědělo, že nejprve se zdráhali uvěřit tomu, že vidí sami sebe. Nepoznávali se, jak byli jiní, než si mysleli že jsou. To bere argument těm červeným, kteří by hned řekli, že vidění sebe sama je prostě důsledek halucinace, ovšem v tomto případě je spusta důkazů, které halucinaci popírají. Jen namátkou třeba případ slepého člověka, který nikdy neviděl a když byl mimo tělo, rozhodl se „proletět“ kolem nemocnice a strašně se divil, jak může být „ta tramvaj tak divně červená a taková
hranatá“, že venku“sněží“ a že „vidí barvy“, které dokázal nazvat pravými jmény. A ještě další takový malý příklad – jeden klučina si tak „poletoval“ nad nemocniční střechou a pak vyprávěl, že nahoře na střeše u komína je zachycený list novin. Nemocniční údržba se o tom doslechla a nedalo jí to a tak vylezla na střechu a co myslíte? No měla ho tam .. ( ta střecha ten list novin přece )
Dalších příkladů je spoustu. A ta druhá věc? Když by to nebylo naše vlastní JÁ (duše, vědomí ...), Tak jak teda vysvětlit nejen pozorování sebe samého, ale hlavně události okolo sebe v reálném čase, události u našich bližních v reálném čase, které jsme schopni sami vidět, možnost při pouhém pomyšlení být kdekoliv na světě a vidět, co se tam právě děje – „že by to byla nějaká nám neznámá vlastnost mozku?“ Namítnou červení. Ne, mozek přece umírá nedostatkem kyslíku. Takže zde dohnalo materiálno samo sebe do rohu a co dál, červení? Modří mají jasno. Vědomí po smrti těla pokračuje „po svém“.

Červení:
- Nějaký život po smrti? To je vážně jen berlička a pomůcka pro všechny slabé jedince, aby vůbec dokázali v tomhle světě přežít. Tito jedinci se bojí zániku a nemají jinou možnost, jak se s tím vyrovnat, než právě „víru v posmrtný život“. Vše zde na tomto světě je přece hmotné. Hmotou jsme, hmotou vládneme, hmotu přetváříme. Ostatní je jenom výsledkem naučených vědomosti a zděděných genetických dispozic, nebo indispozic. Takže vážení a milí – po smrti není nic!

Modří:
- Tam, kde jedna věc končí, jiná věc začíná. Červení mají své metody, jak vše zkoumat, měřit, vážit, vypočítat, odvodit. Ovšem výsledek je ten, že jejich realita odpovídá přesně tomu, co si vypočítali,změřili, zvážili, odvodili ... a podobně, to znamená že – je jistá hranice, pro ně konečná, která jim už ze základu jejich vlastního momentálního poznání nedovolí jít dál. Stalo se to, co se stát mělo. Materiálněji zaměření lidé jdou tak daleko, jak jim jejich materialistické myšlení povolí, dál se zatím nedostanou. To, co je za materiálnem, už berou vesměs jako blouznění, pomýlení, vymýšlení, sektářství, pánbíčkářství, berličku pro slabochy, neznalost, nevyspělost – a tak dále. Což ale neznamená, že jejich názor je špatný. To v žádném případě. Názor každého z nás je poplatný přesně dané úrovni našeho momentálního stavu poznání a nasbíraných zkušeností. Tady to není o tom, že „já mám pravdu a ty ne“, ale o tom, že „ já mám svůj názor a ty máš jiný názor, takže zkoumejme, polemizujme“. Myšlení modrých navazuje tam, kde prozatím končí pozice červených. Modří se snaží poodhalit právě další, nám skrytou realitu, která má své hlubší zákonitosti, která se ale musí zkoumat poznenáhlu a tak, aby člověk byl schopen tyto zákonitosti přijmout a cítit, že to tak je. Nikoliv tomu věřit. Víra je totiž pocit, že „já doufám, že to tak je, kéž by to tak bylo, snad to tak bude, ano, musí to tak být...“ Ale pocit „já vím“ – to je to, co hodně lidí prostě automaticky bere, jako „tak to prostě je, vždy to tak bylo, takhle je to správné“. Věřit, znamená pouze se přibližovat k danému cíli, tušit jej, tajně doufat, že to tak opravdu je. Cítit – znamená jistotu, že daný cíl je přesně tam, kde má být a je to přesně to, co to být má, bez pochybností. „Věřit“, je pouze předstupeň „Cítit“ ..   

Červení:
- Hodně lidí, co byli například na operaci, tak vypovídá, že když je narkóza, tak je to mžik a jste po operaci, nic mezi tím není, pouze tma a prázdnota (osobní zkušenost). Mimo to – před naším zrozením přece nemáme vzpomínky na nic. Po narkóze taky není vzpomínka na nic. Jen tma a prázdnota. Takže po smrti nemůže být nic jiného, než tma, nekonečná prázdnota a prostě velké NIC.. Tolik logická střízlivá úvaha.

Modří:
- Nezaměňovat tělo a vlastní vědomí (duše, JÁ ... ) V narkóze je činnost mozku a celé tělo natolik „uzemněno“, že nemá nárok si vůbec zapamatovat nic z toho, co naše JÁ po tu dobu cítí a podniká. Jestliže ale dochází k zániku těla, tak v té chvíli tělo i mozek mobilizují veškeré síly právě ve snaze zániku zabránit, takže mozek je v pohotovosti a protože je s naším JÁ propojen energetickou vazbou, tak dokáže (pouze střídmě) vyhodnocovat situaci a následné prožitky. Pokud se naše JÁ vrátí nazpět do těla, pak jsme schopni vylíčit, co se dělo, ale sami pak dodáváme, že je to jen slabý odvar skutečnosti a že se to nedá popsat. Náš vlastní mozek není totiž v rámci své reality schopen vše vystihnout, protože to, co mu bylo naservírováno, tak to přesahovalo hranice jeho nasbíraných porovnávacích zkušeností. Je to stejné, jako když neandertálci ukážete zapnutý televizor – jeho mozek nic takového ve zkušenostech nemá k porovnání a tak se může stát, že ten televizor třeba ani vidět nemusí, prostě jej jeho mozek bude ignorovat, i když jeho oči jej uvidí. V tom lepším případě jej sice uvidí, ale bude natolik šokován, že se bude bránit vůbec televizor akceptovat. (Když připlouvali Španělé k břehům „Nového světa“, tak jejich lodě domorodí obyvatelé vůbec nezaregistrovali, protože jejich mozek je neměl s čím srovnávat, takže lodě bílých dobyvatelů u břehu se pro ně staly naprosto nepochopitelným zjevením)..
Pokud ovšem je naše tělo ve stavu vypnutém (narkóza, mdloby, ale i těžké poškození mozku při nehodě a tak podobně), pak mozek nemá možnost vůbec informace vstřebávat, porovnávat a filtrovat. Což neznamená, že to dokazuje, že „po smrti už nic není“, ale toto vyjádření je pouze momentálním vyjádřením znalosti, která vychází z interakce zkušeností a vzájemného porovnání daných poznatků. Ovšem tak, jako se vyvíjí všechno okolo nás, tak se také vyvíjíme i my samotní. Danou pravdu, kterou každý z nás prezentuje, nelze považovat za konečnou. A to jak na straně červených, tak i na straně modrých.

Co teda napsat závěrem kapitoly? Tak ono ani nelze nic napsat s konečnou platností, protože vše je vývoj, tudíž to, co víme dnes, je momentálně pomíjivý stav daný dnešní zkušeností, ale zítra se dostaneme opět dále a maličko se závěry budou lišit a tohle se bude opakovat tak dlouho, dokud nedojde každý z nás v poznávání na takovou úroveň, že to, co se děje po smrti bude cítit tak, jako by to věděl odedávna. Ve své podstatě jsou totiž tábory červených i modrých v rolích poutníků putujících časem na cestě za poznáním a aniž by si to kolikrát uvědomovali, tak jeden druhého právě díky (někdy i tvrdé a nevybíravé polemice) posunují vždy v poznání o něco kupředu. A o tom to celé naše životní poslání je – učit se zde a získávat zkušenosti. Jestli je něco po smrti, tak to je jen jedna z mnoha „nakopávajících otázek“, jak oba tábory dovést ke vzájemné komunikaci. Jinak z hlediska celku má tato otázka pro nás toto poselství: „Smrt jako taková neexistuje. Vše, co vidíme okolo nás, včetně nás samotných, se skládá z kvant energie. Hmota a světlo, včetně jiných indikací jsou pouze projevy této energie. Vědomí samo o sobě taktéž nezaniká, ale má potřebu poznávat a sbírat zkušenosti. Smrt je pouze úsek, kdy naše vědomí pokračuje dále za dalším poznáním. Taková je nyní daná úroveň tohoto poznatku. Co bude jako další příčka v poznávání, se ukáže teprve po zdolání tohoto úseku. Do té doby lze popřát oběma táborum šťastnou cestu“   

Tak co? jaký je Váš názor na život po smrti? Je? Není? Nebo zatím nevíte a přemýšlíte o tom? Znáte třebas nové poznatky, které by pomohly tuto věc objasnit?