no tak vcera jsem toho svyho ex "potkala".... meli jsme sraz s kamarady, on si asi myslel, ze tam nedojdu (nevim, proc si to myslel, kdyz vsichni ostatni vedeli ze tam budu) a dorazil tam ruku v ruce i s tim svym novym objevem... ja jsem nastesti sedela zady ke vchodu, takze jsem je moc nevidela, avsak pote co oni uvideli me, tak se otocili a sli pryc.. celkem trapas... Hlavni myslenka avsak je,ze me to totalne rozhodilo, cela jsem se rozklepala... vubec jsem necekala, ze me to tak rozseka...uz jen ten fakt, ze si ji dovezl na velikonoce domu... no sila... Dneska zas jel kolem autem (asi i s ni), i kdyz tu nebydli a i kdyz to mohl objet jinudy a jeste tak pomalu, ze by si toho vsimnul i slepej...V utery se jdu objednat k psychologovi, pac mam pocit, ze to trva nejak dlouho, se s tim vsim vyrovnat....nemit kamarady, tak uz asi lezim nekde rozplacla pod mostem...ach jo:(

Tak já to dneska můžu konečně zhodnotit, protože už mám to nejhorší definitivně za sebou: v těch nejhorších pocitech po rozchodu jsem se motal cca 11 měsíců. V tom jsou fáze zlepšení i nových pocitů marnosti. A zodpovědně říkám, že definitivně nahoru jsem začal jít až po tom, co jsem s ní ukončil jakýkoli kontakt. Kdybych to býval udělal hned na začátku, mý trápení by bylo o moc kratší.

Dnes: když ji potkám, nesměle se na sebe usmějeme a jdeme dál. Já už nemám chuť  s ní mluvit, protože se od ní bojím dalšího zranění. Nemyslím si, že by mi chtěla ubližovat. Ale udělala to, a to ještě dost dlouho po rozchodu, i když z blbosti, ne ze zlý vůle. Ale už jsem před ní opatrnej. A mám na ni už taky někdy dopal. A nechci ji "někam" poslat, když bych se při našem rozhovoru neočekávaně naštval. Já nevím, jestli bych to mohl udělat, ale bojím se toho. Choval jsem se k ní celou dobu slušně a nechci to pokazit. Nic z toho nemám, jen ten pocit, že jsem si nechal určitou úroveň. Jestli s ní budu někdy schopný mluvit "jako nic", nevím. Asi jo, ale můj odhad je, že ne dřív než za takový 3-4 roky.

Tak to je můj případ, kdy k rozchodu došlo jednostranným rozhodnutím jednoho z nás, totiž jejím. Jinej případ je můj kamarád v práci. Byli spolu 8 let. Bydleli spolu, sdíleli spolu všechno, byl to nádhernej reprezentativní pár dvou úspěšných a krásných mladých lidí. Ona vysoká štíhlá blondýna, on bohatýr typu d’Artagnan. Pak se rozešli, sešli, a znova rozešli, definitivně. Každej z nich má dneska někoho jinýho, ale zatím si ani jeden z nich nikoho nevzal. Když můžou, potkají se, pokecají, pomůžou si, když to jde. Zajímají se jeden o druhýho. V jejich případě k rozchodu došlo oboustranným rozhodnutím, ten vztah tzv. "vyhořel", oba to poznali a postupně uznali. Ale žádný z nich nemá pocit, že ho ten druhej podtrhl. Pak se vztahy po rozchodu udržují snáz, než když se jeden z páru cítí poníženej jednáním toho druhýho.

Dál hodně rozhoduje, jestli při rozchodu byla nebo nebyla velká a dlouhodobá lež (týdny, měsíce). Když ne, je kamarádství možný. Ale když jo... I ženská od ženské a chlap od chlapa se cítí ponížená/ý, když je těžce obelhávaná/ý. Co potom v intimním vztahu...

A "votode".

Upravil(a) tenonen (15. 4. 2009 23:43)

4 tenonen: mluvíš mi z duše.. poté, co jsem utla jakýkoli kontakt, tak se mi ulevilo (i když bylo těžké to udělat a bála jsem se, jestli nedělám chybu)...ale "přátelství" se na zradě stavět nedá, zvlášť, když je dlouhodobá...navíc můj ex naše kontakty využíval ke svojí obhajobě... že on vlastně není ten špatný... naposledy mě pobavil tím, jak mi tvrdil, že se s NÍ "musel" vyspat, ptž přece musel zjistit jaká je v posteli...(což o to, zas tak nelogicky to nezní...ale proč mi to proboha říká???)....takže asi tak.
Teď se to přerodilo z pocitů viny a méněcennosti, které mi "vnucoval" po rozchodu, do stavu určité vyrovnanosti, ptž o chlapy teď doslova zakopávám..téměř nemůžu vyjít na ulici, aby se ke mně nějaký nepřipletl:)...takže doufám, že bude líp a tobě to taky moc přeju!!!

Záleží na tom, proč ti byla nevěrná a jestli potom (po té poradně atd.) dostávala to, co jí dřív chybělo, resp. je-li možné jí to dát z tvé strany. Věkový rozdíl nemusí být překážka, někteří mohou mít různé názory na rodinu i když jim bude oběma třeba 33, jestli to chápu tak, že ty bys třeba rodinu jo, a ona ne. Nepíšeš, jestli už jsi nad vámi dvěma zlomil hůl, nebo ještě doufáš, či chceš doufat.

Moje ex také měla tendence setkávat se s mojí rodinou, ale naštěstí jí někdo vysvětlil, že to není dobrý nápad, protože ji sice měli rádi, ale už nemají a bavit se s ní nechtějí.

Věci vyhazovat můžeš ale nemusíš, můžeš je strčit někam do sklepa. Číslo si klidně nech, ale nevolej.

Ajo, z toho prvního příspěvku jsem nepochopil, že jste manželé. I když to situaci mění jen málo. Není ona nějaký chronický dobrodruh? Dokáže zformulovat, třeba snad i jen pro sebe, co vlastně od vztahu/života/manželství očekává? Nebo ji mezi vámi dvěma něco chybí? Těžko radit... říká se nenaléhat, což platí poměrně univerzálně, kromě případu, kdy to nenaléhání druhý pochopí jako nezájem.