Selima napsal(a):

Inak, otec bol skôr čiernohumorista ako vyslovený pesimista, aj keď ku koncu už sa už náš uvítací dialóg ustálil na:
Ja. "Ahoj, čo máš nové?" On. "Vďakabohu nič."

To mi spíš než černý připomíná britský humor.. a ten je pro mě top

Palomita napsal(a):

Selima napsal(a):

Inak, otec bol skôr čiernohumorista ako vyslovený pesimista, aj keď ku koncu už sa už náš uvítací dialóg ustálil na:
Ja. "Ahoj, čo máš nové?" On. "Vďakabohu nič."

To mi spíš než černý připomíná britský humor.. a ten je pro mě top

Anoano, on bol milovník suchého britského humoru... nepochybne.

Tyjo, tolik možností a nějak si nemůžu vybrat Werich a Zweig mě neoslovili, protože jako žena a matka tuto nejistotu nesdílím a zároveň vím, že mám sakra co ztratit.
Havlíček mi připomněl ještě trošku jiný, můj oblíbený a léty prověřený citát: Hledáš-li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene

Mňa zasa ten oslovil najviac... aj keď je to asi na diskusiu...

vrabčák napsal(a):

Vybrala jsem ty, které mě nejvíc zaujaly, ale to ještě neznamená, že s nimi úplně souhlasím. Přemýšlela jsem o nich a totéž nabízím i ostatním.

Ten od Zweiga je pro mě nejtěžší.

Mně se líbí, jak si každý najde to své v něčem jiném. V čem je pro tebe ten od Zweiga nejtěžší?

Díky za vysvětlení "Pravda" je relativní pojem. On to nejspíš tak vnímal a cítil a proto se tak vyjádřil. Když s ním nesouhlasím/nesouzním, neznamená, že nemá pravdu. Dle mého, aby člověku nikdy nehrozila žádná ztráta, musel by se stát egocentrickým automatem, kterému nezáleží na nikom a na ničem než na sobě samém. Jsem si jistá, že to tak určitě nemyslel, jen tomu nejsem schopna dát jiný náhled, který mají ti, kteří s ním souzní.
Souhlasím s tím, že když se člověku podaří najít sebe sama, neohrozí jej (duševně) aktivity ostatních a pak tedy např. nehrozí ztráta svobody, sebejistoty, sebehodnoty, atp. Ale "nikdy žádná" je pro mě moc definitivní a neakceptovatelné a proto za mě ne

Palomito, nevím, jak to přesně myslel.
Jedině, že by se do naší psychiky po nalezení (po nacházení) sebe sama postupně zahrnovalo všechno, co prožijeme, tedy i ztráty (a nálezy). Byli bychom schopni přijmout ztráty jako něco zcela přirozeného, a tedy se s každou z nich vyrovnat bez přílišného sebetrýznění. Nejsem si úplně jistá, jestli bychom v tom případě byli těmi egocentrickými automaty. To "nikdy nic" ale ani pro mě není k uvěření.

Niky123 napsal(a):

Se mnu taky pan Zweig nesouzní. Vždycky a pořád hrozí ztráta bližních (autonehody, nemoci apod.), a na tom ani fakt že "člověk našel sám sebe" nic nezmění.

tak tak a i když to ve finále člověk ustojí, ten pocit ztráty se přece dostaví, pokud mu na někom/něčem záleží.

Niky123 napsal(a):

Se mnu taky pan Zweig nesouzní. Vždycky a pořád hrozí ztráta bližních (autonehody, nemoci apod.), a na tom ani fakt že "člověk našel sám sebe" nic nezmění.

Ja to chápem - aj pod vplyvom nedávnych strát - že dotyční/dotyčné veci už navždy ostanú mojou súčasťou, toho môjho "nájdeného ja". Ale Zweig bol myslím tak trochu kresťanský mystik, tak to mohol myslieť aj úplne inak...

Teď na mě někde vyskočil citát, který mj. zahrnoval, že umírá ten, kdo necestuje a nevychází ze své komfortní zóny (Pablo Neruda).
Inu, podle Pabla umírám, ale zase krásně a spokojeně Včera jsem šla s čubinama ráno do lesa a výjimečně se připojil i muž (vycházím obvykle před půl pátou ráno, byla neděle, asi láska nebo co ). Musím říct, že to byl nezapomenutelný zážitek pro nás oba. Čubiny najednou zavětřily a zpozorněly.. tak jsem zpozorněla taky, protože vysoké máme kolem víc než dost, každou chvilku nám nějaká přeběhne přes lesní cestu a čubiny lítají na volno. Říkám tyjo bacha, tam je nějaká laň v příkopu a asi je raněná.. Jak jsem slepá, tak jsem to na tu vzdálenost a přítmí nebyla schopná rozeznat (asi 25 m). Viděla jsem jen velký hnědý flek a oproti lani hodně nízký. Na srnku zase moc velký Byla to bachyně s mladými a rochnily se tam v blátivé strouze. Tak jsme se zastavili a počkali, až si odvede mladé zpátky do lesa a budeme moc v klidu projít. Jak jsem v tu chvíli děkovala za naše čubiny, které se dají odvolat zapísknutím a nevyvádí jak Divá Bára Nějak se mi v té chvíli nechtělo vystupovat ze své komfortní zóny
Odpoledne jsem si umyla vlasy a říkám, že se jdu natáhnout do sítě. Krásně foukalo, bylo teplo, tak jsem si rozprostřela vlasy, aby mi rychleji proschly. Ležím takhle ve stínu pod jabloní a jak foukal vítr, pořád na mě padala malá jablíčka. Když už toho bylo nějak moc i když vítr zrovna nefoukal a na ostatní nic nepadalo, zpozorněla jsem. Jablíčka na mě totiž padala i v miniaturních kouskách, ne jen v celku. To přece není normální!!! Kouknu do vyšších větví jabloně a tam na té nejtenčí větičce (přímo nad mou hlavou) se ve větru komíhá plch, kouká na mě a občas po mě lupne kousek ukousnutého jablíčka. Popřála jsem mu dobrou chuť a dala si polštář na hlavu
Takže ano, ať si každý cestujte a vystupujte ze své komfortní zóny jak chce, jestli to pro něj znamená že žije. Ale někomu přináší radost a život i to, když je mu dobře a je šťastný třeba jen proto, že fouká vítr, má na pohodu psy a padají na něj (rozkousaná) jablka. Tímto děkuji životu za život, který mi nabídl. Nemusel, o to víc si toho vážím. Přeji všem, aby si žili životy podle sebe, protože de facto umíráme všichni bez ohledu na cestu, kterou se vydáme. Plchům zdar

Palomito,    

Selima napsal(a):

Mňo, ty vlastne zažívaš dobrodružstvá a nevšedné zážitky aj doma , tak načo by si sa niekam trepala? Ale napr. ja v garsónke ich mám pomenej (nie žeby vôbec, to zasa nie), tak si rada vyjdem "za hranice všedných dní". Ale pre mňa ako kaviarenskú povaľačku je dobrodružstvom aj prechádzka v neznámom lese, nehovoriac už o návšteve mestečka 25 km vzdialeného...  A z komfortnej zóny ma tiež hocikedy dostanú okolnosti, ani nestihnem okom mrknúť....

Do té doby, dokud jsme šťastní a spokojení, děláme to dobře. I když třeba každý jinak Moje známá miluje cestování. Teď má na léto naplánované tři země. Jednu stopem, pak autem a třetí letecky. A to brečí, že tam má spoustu nevyplněného času v těch prázdninách, protože jí zbývají necelé dva volné týdny, a to ještě ne v kuse. Určitě tam ještě něco vrazí Vždycky se smějeme, že mě by to její tempo a styl života zabil Ale ona je tak maximálně spokojená a naplňuje ji to. Z té by měl Pablo Neruda radost! Tímto je svět opět v rovnováze

O tomhle přemýšlím často, ale Petr Iljič Čajkovskij to vystihl dokonale:

Hudba není iluze, je to zjevení. A její vítězná síla spočívá v tom, že zjevuje krásu, která nám není přístupná v žádné jiné sféře, a jež nás smiřuje se životem. (1877)