A hlavně být sama v klidu a nestresovat. Bo pes to pozná a začne se bát s tebou.

Vlaďka napsal(a):

Možná najít nádraží, kde mají vyhovující nástupiště. My jsme vozili tetu do sousedního města na vlak, protože u nás je to strašně vysoko a u sousedů vlak stavěl pěkně na peróně, schůdky byly nízko. (Hloupost srovnávat starou paní se psem, ale to jen tak na okraj.)
Jinak fakt asi nastupovat ve dvou, psa nakrátko a nebo do náručí. Taky jsme tak nastupovali, ale smůla je, když prší. To byl pes jako čunče a já potom taky.

- asi to tak taky budu muset udělat;i počítám s tím,že si seboiu vezmu mokrý hadřík,abych se následně utřela od bláta a nedorazila na konečnou jak když se vracím právě ze zákopů.
Jsem sama zvědavá,jak se náš hafan k tomu bude stavět,jestli aktivně hned vyskočí sám na schody nebo jestli se bude bát,fakt nevím,ale jsem už docela zvědavá,jak se tam budem koulet spolu.

To jsem právě taky chtěla vědět,jak se tady k tomu nastupování a výstupu měli vaši hafani?

Vlaďka napsal(a):

Moc se mu to nelíbilo. Běžně so bojí výšek, takže po pavlači u tety chodíme připlácnutý na zeď. Když ho někdo vidí, tak se může smíchy strhat. Po pěti letech jsem ho naučila chodit přes železný most, skrz který je vidět do vody, ale ten vlak nic moc. Schůdky jsou taky děrovaný a moc se mu to nelíbí. Ale zvládnout se to dá. Nejeli jsme moc daleko, takže jsme cestu přečkali v tom vstupu vagonu kde je jedno sedátko. Obávám se, že by chtěl sedět na sedačce a že by nás průvodčí rychle vyprovodil.

Já mám taky psa, který se bojí děrovaných podlah. Např. škrabák (proboha jak se tomu říká?) na boty v nějakém domě byl hned za dveřmi a před ním jeden schod a nešel prostě obejít. Tam se zasek - neřešitelné. Ale má 8 kilo, takže jsem ho přenesla. Od té doby mu nikdo neřekne jinak , než "blondýna". Výšky - to je zajímavé - jak kde. Z balkonu z 5. patra  vystrčí hlavu, čumí , že málem vypadne, ale když jsem ho vzala do ruky, že se s ním podívám z okna (z toho 5.p) - tak měl hrůzu a nalepil se na mě a puls měl 200.

Celá léta nám cestování vlakem šlo dobře. Nejprve letí taška a za ní vyhodím na schody psa, někdy naopak, ale sám se tam nedostane. 200 km jsme ještě vlakem nejeli, ale i k mamince to trvávalo 3-4 hodky. Spíš by mě trápilo venčení.
Dnes to vypadá tak, že můj Bílý chlup neběhá, už jen s těžkým dechem pomalu kráčí, už druhý den nechává granule stát, ani moc nepije. Nevím, co ho trápí, jestli mu ještě něco pomůže, je to už starý psí pán.Asi nedojde ani na veterinu, budu muset mit taxi a to já nerada.
Pohyblivé schody jsme nezkoušeli vůbec, šel by asi na ruce, ale kdo by nesl zavazadla, to nevím, neb jezdívám sama. Dodatečně jsem ráda, že jsem to nemusela řešit.
Z vlaku to zvládal vždycky sám, jen v poslední době jsem mu občas  maličko helfla.

Wiki napsal(a):

Vlaďka napsal(a):

Moc se mu to nelíbilo. Běžně so bojí výšek, takže po pavlači u tety chodíme připlácnutý na zeď. Když ho někdo vidí, tak se může smíchy strhat. Po pěti letech jsem ho naučila chodit přes železný most, skrz který je vidět do vody, ale ten vlak nic moc. Schůdky jsou taky děrovaný a moc se mu to nelíbí. Ale zvládnout se to dá. Nejeli jsme moc daleko, takže jsme cestu přečkali v tom vstupu vagonu kde je jedno sedátko. Obávám se, že by chtěl sedět na sedačce a že by nás průvodčí rychle vyprovodil.

Já mám taky psa, který se bojí děrovaných podlah. Např. škrabák (proboha jak se tomu říká?) na boty v nějakém domě byl hned za dveřmi a před ním jeden schod a nešel prostě obejít. Tam se zasek - neřešitelné. Ale má 8 kilo, takže jsem ho přenesla. Od té doby mu nikdo neřekne jinak , než "blondýna". Výšky - to je zajímavé - jak kde. Z balkonu z 5. patra  vystrčí hlavu, čumí , že málem vypadne, ale když jsem ho vzala do ruky, že se s ním podívám z okna (z toho 5.p) - tak měl hrůzu a nalepil se na mě a puls měl 200.

To je a priori nedôvera v človeka. Jazvecová už ku koncu nevládala po schodoch(porušili sme všetky odporúčania a celý život prežila v 2 domoch - oba 3. poschodie bez výťahu ), tak som ju nosila a zjavne mi nedôverovala... Hoci sama nechcela a nemohla po schodoch, u mňa v náručí nesúhlasne funela, doslova ma objímala packami a dolu mi skákala z náručia ako Valenta. Spadli sme pritom naozaj len raz a ako som sa ju snažila chrániť, tak som nepohla rukami ani o píďu a celé schodište sme sa strepali ako vrece zemiakov - môj pád stlmil kožuch, ona bola na mäkkom. Akurát hlava mi trieskala o schody ako medicinbal a tipovala som, že dolu upadnem do kómy, ale vstala som ako dáma, oprášila kožuch a šli sme. Odvtedy mi dôverovala trošku viac... ale aj tak nič moc.

Náš pes má sedm kilo, takže přenášet se dá, ale potřeba to není. Jakási touha ho žene do všech dopravních prostředků autem počínaje a trolejbudem konče Před schůdkama vlaku mu jen řeknu hop a už je tam. Při výstupuho naopak nedržím nakrátko, páč z těch schodů je teda o dost rychlejší než já a buď by mě sundal, nebo by se přišrtil - takže když vystupuju třebas z rychlíku a ještě s baťohem na zádech, psa mám u nohy, u schodů zavelím dolu a pustím vodítko. Pes zůstane pod schody stát a já jsem bez problému
Jinak na cestování doporučuju takovou tu skládací mističku s pítkem Můj čoklík teda umí pít i z dlaně, ale není nad pohodlí

Selima napsal(a):

Podľa mňa sa VŠETCI psi boja dierovaných podláh, moja jazvečica preskakovala také tie mriežky bežne. Do vlaku som ju vynášala - ale ona mala cca 13 kg... Výšok sa nebála a po eskalátore sme museli chodiť stále dokola... ale mriežky a dierované podlahy ee.

Naši všechny tři to zvládají bez problémů, ale určitá opatrnost tam je je srandovní vdět, jak se na železnám mostě snaží "nenápadně" jít po těch spojích, kde je plocha na došlap silnější. Ale já mám pocit, že je to zkrátka bolí, malá ťapička, velká váha a plocha na které v tu chvíli stojí je malá a musí se přece trochu zařezávat do packy, ne?

Jej - chudák malej to u nás jsou dírky menší, an jeden z našch psů by tam nohu nedostal ovšem občas se stane, že nějaký vtipálek jedno to pole z mostu ukradne a pak babo raď, je to ani ne metr široký, ale pod váma řeka, jez, kameny nic moc a pejskům se taky nechce to přeskočit

Tak můj 50kg vážící labrador byl s vlakem vždycky v pohodě, dokud si právě při tom vystupování nezlomil dráp...pak už se mu nikdy vystupovat ani nastupovat nechtělo, ale protože jsem s ním jezdila sama a to hodně (třikrát týdně min.), musela jsem ho přemluvit. Já ho prostě nezvednu. Vždycky se nakonec nechal ukecat, ale než skočil do toho vlaku tak to patřičně okecal a vrhal na mě pohledy, jako že to dělá jen pro mě, ale že je to velké utrpení.

Selima napsal(a):

Wiki napsal(a):

Vlaďka napsal(a):

Moc se mu to nelíbilo. Běžně so bojí výšek, takže po pavlači u tety chodíme připlácnutý na zeď. Když ho někdo vidí, tak se může smíchy strhat. Po pěti letech jsem ho naučila chodit přes železný most, skrz který je vidět do vody, ale ten vlak nic moc. Schůdky jsou taky děrovaný a moc se mu to nelíbí. Ale zvládnout se to dá. Nejeli jsme moc daleko, takže jsme cestu přečkali v tom vstupu vagonu kde je jedno sedátko. Obávám se, že by chtěl sedět na sedačce a že by nás průvodčí rychle vyprovodil.

Já mám taky psa, který se bojí děrovaných podlah. Např. škrabák (proboha jak se tomu říká?) na boty v nějakém domě byl hned za dveřmi a před ním jeden schod a nešel prostě obejít. Tam se zasek - neřešitelné. Ale má 8 kilo, takže jsem ho přenesla. Od té doby mu nikdo neřekne jinak , než "blondýna". Výšky - to je zajímavé - jak kde. Z balkonu z 5. patra  vystrčí hlavu, čumí , že málem vypadne, ale když jsem ho vzala do ruky, že se s ním podívám z okna (z toho 5.p) - tak měl hrůzu a nalepil se na mě a puls měl 200.

To je a priori nedôvera v človeka. Jazvecová už ku koncu nevládala po schodoch(porušili sme všetky odporúčania a celý život prežila v 2 domoch - oba 3. poschodie bez výťahu ), tak som ju nosila a zjavne mi nedôverovala... Hoci sama nechcela a nemohla po schodoch, u mňa v náručí nesúhlasne funela, doslova ma objímala packami a dolu mi skákala z náručia ako Valenta. Spadli sme pritom naozaj len raz a ako som sa ju snažila chrániť, tak som nepohla rukami ani o píďu a celé schodište sme sa strepali ako vrece zemiakov - môj pád stlmil kožuch, ona bola na mäkkom. Akurát hlava mi trieskala o schody ako medicinbal a tipovala som, že dolu upadnem do kómy, ale vstala som ako dáma, oprášila kožuch a šli sme. Odvtedy mi dôverovala trošku viac... ale aj tak nič moc.

Selimo, to mi chceš říct, že mně nevěří?
To mi nenapadlo. Blbec. Za toho čokla bych i dýchala.
Ale možné to je, připouštím...

Kuty, pamatuj si, že čím více se stresuješ ty, tak to přenášíš na toho psa. Jednej vždy v klidu a důvěřuj, že to tvůj pejsek zvládne. Jsou fakt někdy chytřejší a šikovnější, než my.
Před cestou jej neuklidňuj, nenervuj. Prostě pohoda, klídek, tabáček. On to pak zvládne.

Proto já doporučuji, pokud má někdo pejska od štěňátka socializovat na vše. Auto, bus, vlak, esklátor, výtah, kolo, vozík za kolo, kárka, vysuté schody, mosty, lávky atd. I když plno lidí říká, že to nikdy se psem nevyužijí. Blbost. Pokud pes žije ve městě, stýká se s lidmi, čím více podnětů, které se naučí s přehledem a chladnou hlavou zvládat, tím větší výhra.
Jsem ráda, že se svým psem můžu klidně na sedačkovou lanovku, na vlek atd. Je to prostě salámista. Ví, že musí, tak se dle toho zařídí. I když občas jeho výraz, odpovídá tomu co si myslí. Pánečkové si zase vymysleli nějakou ptákovinu,idioti!.

Klubko napsal(a):

Kuty, pamatuj si, že čím více se stresuješ ty, tak to přenášíš na toho psa. Jednej vždy v klidu a důvěřuj, že to tvůj pejsek zvládne. Jsou fakt někdy chytřejší a šikovnější, než my.
Před cestou jej neuklidňuj, nenervuj. Prostě pohoda, klídek, tabáček. On to pak zvládne.

Proto já doporučuji, pokud má někdo pejska od štěňátka socializovat na vše. Auto, bus, vlak, esklátor, výtah, kolo, vozík za kolo, kárka, vysuté schody, mosty, lávky atd. I když plno lidí říká, že to nikdy se psem nevyužijí. Blbost. Pokud pes žije ve městě, stýká se s lidmi, čím více podnětů, které se naučí s přehledem a chladnou hlavou zvládat, tím větší výhra.
Jsem ráda, že se svým psem můžu klidně na sedačkovou lanovku, na vlek atd. Je to prostě salámista. Ví, že musí, tak se dle toho zařídí. I když občas jeho výraz, odpovídá tomu co si myslí. Pánečkové si zase vymysleli nějakou ptákovinu,idioti!.

Tak já s nervama a stresama nemám vůbec problém, na tu cestu jsem se těšila jako na něco nového.
Na sedačkové lanovce jsme jeli 2x a bylo to bez problémů-pesan seděl v klidu na klíně po celou dobu jízdy - aasi 20 min a spíš se ke mně tisknul než by chtěl provádět nějaká alotria.