Barborka napsal(a):

A jak dlouho jste spolu? Kolik vám je?
Moc ti držím palce!!!

Chodíme spolu 5let a bydlíme skoro 4roky.
Mě je 23 a přítelovi 35let. Asi už jsem to psala, ale neva.
Bydlel skoro 9let sám, ale přesto vysel na mamince a má zajetej jakejsi režim, měnit se mu to nechce.
Ty bláho vždyť já nebudu mít kde bydlet,ale je potřeba se postavi na vlastní nohy, ne?
Asi bych to měla udělat,co? Díky všem...

Eva36 napsal(a):

Ano, je potřeba stát na vlastních nohách. Možná jsi případ pro psychoterapeuta...říkám to proto, že jsem taky neměla dětství nic moc a na tom jsem stavěla svůj další život. Na svých zkušenostech, na podřizování se, na nevážení si sebe sama, na strachu projevit se, na strachu z toho, že mě partner odmítne, když se projevím....časem jsem se dostala k psychoterapii a řeknu ti, měla jsem tam jít už dřív....člověk pak chápe, proč dělá věci nepochopitelné a zjistí i to, jak se tomu má bránit. Přeju ti hodně odvahy do života. Ahojda
PS: A to, že přítel bydlel 9 let sám a visel přitom na matce, to nevěstí nic dobrého....bydlení nějak vymyslíš...a tady někde jsem četla citát "JAKÁ BYLA, TAKOVÝ PŘIŠEL" Když jsem o tom přemýšlela, dávám zapravdu. Manželství se mi nevyvedlo, byla jsem zakřiknutá, nesvá, nechávala se ovlivnit manželem.....zároveň jsem cítila touhu po svobodě (on hrozně žárlil)....manželství se mi rozpadlo, ale ta psychoterapie mě posunula o značný kus dopředu (řekla bych) a teď mám chlapa o moc lepšího....a to třeba ještě není konec Co "třeba"? To "určitě" není konec...vývoj jde kupředu. Jsi mladinká, život máš před sebou. Pa pa.

Jojo, má to něco do sebe. Prošla jsem si hodně věcma, nebylo to jednoduchý. Asi to dělám už nevědomky, teď bojuji a snažím se prosadit si svůj názor. Ale asi to jde pomalu a přítel se bouří.
Díky za radu, budu bojovat, budu se snažit....bude to težký a budu na to sama.

Lolí napsal(a):

Eva36 napsal(a):

Ano, je potřeba stát na vlastních nohách. Možná jsi případ pro psychoterapeuta...říkám to proto, že jsem taky neměla dětství nic moc a na tom jsem stavěla svůj další život. Na svých zkušenostech, na podřizování se, na nevážení si sebe sama, na strachu projevit se, na strachu z toho, že mě partner odmítne, když se projevím....časem jsem se dostala k psychoterapii a řeknu ti, měla jsem tam jít už dřív....člověk pak chápe, proč dělá věci nepochopitelné a zjistí i to, jak se tomu má bránit. Přeju ti hodně odvahy do života. Ahojda
PS: A to, že přítel bydlel 9 let sám a visel přitom na matce, to nevěstí nic dobrého....bydlení nějak vymyslíš...a tady někde jsem četla citát "JAKÁ BYLA, TAKOVÝ PŘIŠEL" Když jsem o tom přemýšlela, dávám zapravdu. Manželství se mi nevyvedlo, byla jsem zakřiknutá, nesvá, nechávala se ovlivnit manželem.....zároveň jsem cítila touhu po svobodě (on hrozně žárlil)....manželství se mi rozpadlo, ale ta psychoterapie mě posunula o značný kus dopředu (řekla bych) a teď mám chlapa o moc lepšího....a to třeba ještě není konec Co "třeba"? To "určitě" není konec...vývoj jde kupředu. Jsi mladinká, život máš před sebou. Pa pa.

Jojo, má to něco do sebe. Prošla jsem si hodně věcma, nebylo to jednoduchý. Asi to dělám už nevědomky, teď bojuji a snažím se prosadit si svůj názor. Ale asi to jde pomalu a přítel se bouří.
Díky za radu, budu bojovat, budu se snažit....bude to težký a budu na to sama.

Loli, neboj se být svá a nedělej nic proti svému přesvědčení. Stůj si za tím, co cítíš. Člověk není beran, může názor i změnit, pak není potřeba tvrdohlavě si stát za tím názorem původním. Změnou názoru se nikdo neshodí. Ale jestli existují témata, kdy se prostě s přítelem neshodnete, a on nehodlá respektovat názor tvůj, když tebe se problematika přímo dotýká, tak se nenech vmanipulovat do toho, abys mu ustoupila. Něco jiného je, kdyby on třeba chtěl chodit do kroužku sběratelů ubrousků a ty jsi s tím nesouhlasila...to by byla blbost chtít ho mít doma, když miluje ubrousky Ale myslím, že to ti je jasné. Každý má právo na svůj život, na svoje koníčky, a taky na respekt od druhého. Zkrátka tvůj názor na sex je ten, že se nezačíná hrabáním se v kalhotkách, tak on by se měl snažit to pochopit. Na druhou stranu, pokud je spíš ten typ "hned do kalhotek", proč mu někdy nevyjít vstříc? (Ale neříkám přetvařovat se, to na tebe ta chuť musí přijít taky....jinak by to vedlo jen k tomu, že příště by se ti chtělo ještě míň a ještě míň, až by se ti nechtělo vůbec.)...Jestli se neshodnete, nenajdete tu zlatou střední cestu, tak by bylo lepší hledat partnera, se kterym budu lepe souznit... tak uz to v zivote chodi a nic neni na vecne casy. Hodne viry v sebe ti preji a hodne schopnosti umet se vcitit do druheho a zaroven se umet spravne zdrave prosadit. Ahojda.

Eva36 napsal(a):

Lolí napsal(a):

Eva36 napsal(a):

Ano, je potřeba stát na vlastních nohách. Možná jsi případ pro psychoterapeuta...říkám to proto, že jsem taky neměla dětství nic moc a na tom jsem stavěla svůj další život. Na svých zkušenostech, na podřizování se, na nevážení si sebe sama, na strachu projevit se, na strachu z toho, že mě partner odmítne, když se projevím....časem jsem se dostala k psychoterapii a řeknu ti, měla jsem tam jít už dřív....člověk pak chápe, proč dělá věci nepochopitelné a zjistí i to, jak se tomu má bránit. Přeju ti hodně odvahy do života. Ahojda
PS: A to, že přítel bydlel 9 let sám a visel přitom na matce, to nevěstí nic dobrého....bydlení nějak vymyslíš...a tady někde jsem četla citát "JAKÁ BYLA, TAKOVÝ PŘIŠEL" Když jsem o tom přemýšlela, dávám zapravdu. Manželství se mi nevyvedlo, byla jsem zakřiknutá, nesvá, nechávala se ovlivnit manželem.....zároveň jsem cítila touhu po svobodě (on hrozně žárlil)....manželství se mi rozpadlo, ale ta psychoterapie mě posunula o značný kus dopředu (řekla bych) a teď mám chlapa o moc lepšího....a to třeba ještě není konec Co "třeba"? To "určitě" není konec...vývoj jde kupředu. Jsi mladinká, život máš před sebou. Pa pa.

Jojo, má to něco do sebe. Prošla jsem si hodně věcma, nebylo to jednoduchý. Asi to dělám už nevědomky, teď bojuji a snažím se prosadit si svůj názor. Ale asi to jde pomalu a přítel se bouří.
Díky za radu, budu bojovat, budu se snažit....bude to težký a budu na to sama.

Loli, neboj se být svá a nedělej nic proti svému přesvědčení. Stůj si za tím, co cítíš. Člověk není beran, může názor i změnit, pak není potřeba tvrdohlavě si stát za tím názorem původním. Změnou názoru se nikdo neshodí. Ale jestli existují témata, kdy se prostě s přítelem neshodnete, a on nehodlá respektovat názor tvůj, když tebe se problematika přímo dotýká, tak se nenech vmanipulovat do toho, abys mu ustoupila. Něco jiného je, kdyby on třeba chtěl chodit do kroužku sběratelů ubrousků a ty jsi s tím nesouhlasila...to by byla blbost chtít ho mít doma, když miluje ubrousky Ale myslím, že to ti je jasné. Každý má právo na svůj život, na svoje koníčky, a taky na respekt od druhého. Zkrátka tvůj názor na sex je ten, že se nezačíná hrabáním se v kalhotkách, tak on by se měl snažit to pochopit. Na druhou stranu, pokud je spíš ten typ "hned do kalhotek", proč mu někdy nevyjít vstříc? (Ale neříkám přetvařovat se, to na tebe ta chuť musí přijít taky....jinak by to vedlo jen k tomu, že příště by se ti chtělo ještě míň a ještě míň, až by se ti nechtělo vůbec.)...Jestli se neshodnete, nenajdete tu zlatou střední cestu, tak by bylo lepší hledat partnera, se kterym budu lepe souznit... tak uz to v zivote chodi a nic neni na vecne casy. Hodne viry v sebe ti preji a hodne schopnosti umet se vcitit do druheho a zaroven se umet spravne zdrave prosadit. Ahojda.

Jo moc děkuji. Je to zvláštní. Dopusud jsem se tak nějak přetvařovala a chovala se, že je vše OK(asi nevědomky). Všichni přeci říkali:"vy jste tak správnej pár, sluší vám to....atd." Možná někde uvnitř jsem pociťovala, že s tím zas až tak nesuhlasim, ale ihned jsem tuto myšleku zničila. Nenechtěla jsem si to připustit, asi to tak bude.
Je pravda, že náš vztah je poslední dobou divný, není to to krásný souznění, ale tak jak řekla mamka:"vždyť váš vztah vipadá jako náš, ale vy jste spolu 5 let, ale my skoro 35let, nezdá se ti?..."
Je to zvláštní, teď bojuji se vším, jsem z toho zmatená. Sice s mamkou si zas až tak nerozumim, tak ač nerada jí musim dát za pravdu.
Prostě něco tomu asi chybí, nějaká ta jiskra a přítel tu, která tam ještě malinká zůstala, hasí...
Přítel vůbec netuší, že tohle cítim. Vždy když si o tom chci promluvit, tak nemá čas, je ospalý, nemá náladu, a nebo to prostě nechce slyšet....atd. Jediný problém o kterým ví a ten jediný si připouští, je ten o tom sexu. Vůbec (a to jsem mu to říkala) nechce slyšet, že to může souviset s jeho přístupem a chováním.
Jo, no jinak má tóóólik volnosti, že mu to až závidim. Doma ho vůbec nedržim,a oba máme své koníčky a je to OK. Vlastně ani nevim, co celý den dělá, občas se vracel domů z práce v 22:00, neřekla jsem ani muk.
Sestra si mylí, že má nějakou jinou, nevěří mu ani slovo. No a já vlastně nevim...

to Lolík: Tak to je, myslím, problém, když přítel nechce komunikovat....Je potřeba vystihnout správný čas, kdy se mu bude chtít mluvit, nebo se dohodnout, že mu chceš něco říct a jestli by kupříkladu zítra v 19,00 měl na tebe půl hodinu čas....jestli nechce slyšet, nemá náladu atd....tak si sám kope svůj hrob ve vašem vztahu....jestli má jinou, nebo ne, to bych neřešila. Mně to v manželství říkali mnozí o mém muži také (a asi měli pravdu)...já spíš řešila, že se mi nelíbí, že je sobecký, líný, nezodpovědný....a snažila jsem se mu to nějak předestřít, že takhle už žít nechci...zároveň jsem se ho ptala na to, co se jemu nelíbí na mně, snažila jsem se vztah zachránit, ale on byl zabedněný jako dítě. Jestli i tvůj partner bude jen opakovat, že nemá náladu se bavit, je ospalý atd.....tak to vidím špatně. Děvče, uvědom si svou cenu a to, že tvoje partnerství bude vždy takové, jaké si ho uděláš. Když příteli různé věci, které tě zraňují, neumíš říct, vysvětlit (nebo on to případně slyšet nechce, nebo tě vyslechne, ale stejně si dál jede po svém)....tak není nikde psáno, že s ním musíš zůstat....jsou i jiní muži. Muži, kteří tě vyslechnou rádi, budou tě mít rádi pro to, jaká jsi, že jsi svá, zkrátka muži, kteří tě budou brát jako osobnost. Zvaž, jestli váš vztah má perspektivu. A kdyby náhodou neměl, nehledej hned náhradu. Nebo nenechávej rozchod s ním na dobu, až někoho budeš mít....Ten mezičas mezi vztahy se dá velmi dobře zúročit - dojde ti, co od života chceš, co ty nabízíš, jakého muže si představuješ, co můžeš tolerovat a co už je za tou pomyslnou hranicí...najdeš si svoje přátele a koníčky a budeš mít jasnější představu o životě a nenecháš se mást nějakým mužským, že ty jsi ta špatná, protože ty stejně jen nakonec chceš, aby ti on pomáhal....

faf napsal(a):

Dokelu, vsak to uz potom ani nie je o partnerstve, nie? Asi som naivna, ale ja si partnera predstavujem ako cloveka, ktory tu je pre mna. Ak by mi raz povedal, ze nema naladu riesit "moje" problemy vo vztahu, asi sa vazne zamyslim nad tym, ci mi stoji za to. Vsak partneri su dvaja ludia, co ziju spolu a nie vedla seba...
Mne sa tiez obcas nepaci to, co pocujem od svojho priatela ( staznosti na moje spravanie vo vztahu ) ale vypocujem si to a zamyslim sa, o tom to je. Ak mi na nom zalezi, zalezi mi aj na jeho spokojnosti, od toho sa odvija "nasa" spokojnost v tom vztahu.
A Lolik, chce to len uvedomenie si vlastnej hodnoty a najdes takeho chlapa, co ta bude na rukach nosit., ver mi. Len to chce byt aj trosku potvora a stanovit si hranice, za ktore neustupis. Uvedomit si, ako chces aby tvoj vztah vyzeral a ist si za tym.

Jo jo beru tě za slovo. Díky vám všem...

Eva 36

pokud chce změnu tak ať ji provede ... pokud s ním bude jen do doby než si najde někoho jiného ... taky to neni moc fajn