P.S.: Jenže kdo si dnes věří - kdo si dnes troufne obstát v konkurenci, kdo si věří, že ho jeho schopnosti
vždycky uživí? Jeho samého, jeho partnera, jeho děti...
O veškeré jistoty (vymoženosti socialismu) jsme se nechali svobodně připravit.
Svobodně jsme si vycinkali kapitalismus - teď trpíme stejnými depresemi, jako lidi na západě.
Mj. také odtud pramení ta nechuť ženit se, vdávat se.

ja myslim, ze lide jsou ruzne povahy, a proto se nekdo chce zenit-vdavat, nekdo ne.. moje nejlepsi kamaradka nikdy nemyslela na nic jineho nez na deti, svatbu, rodinu, zazemi..ted ma za sebou 3 deti, 3 potraty, 3 manzelstvi, spoustu nervu, ale velkou rodinu, je to to co chtela.
ja jsem pravy opak, svobodomyslny volnomyslenkar a svatba mi (stejne jako jiny typ trvaleho zavazku) prijde jako peklo na zemi, kteremu se snazim vyhnout vedome i spis podvedome. mam za sebou ruzna povolani, ruzne partnery, ruzne cesty a zeme a.. spoustu nervu, ale i hezkych zazitku, ktere bych nemela s-jednim-prdolou-vecne-na-krku.
kdyz to shrnu, ac jsme s kamaradkou uplne odlisne, vice mene jsme na tom stejne. kazda jsme dostala hodne z toho co jsme chteli, ale taky jsme si za to zaplatili svoji cenu. kazda jsme chvilemi stastna, chvilemi nestastna, kazda neceho litujeme a za neco jsme vdecna.
takze svatebni papir je proste papir, ale ne zaruka spokojenosti ani recept na stesti. spokojenost a stesti je individualni a kazdy se o nej snazi jinym zpusobem..
a ze nekdo neumi zachazet se svobodou? tak to je jeho problem, proc se to nenauci? vidim kolem sebe spoustu lidi, jak pise vachu, kteri na dalku pusobi dojmem, ze se vzali protoze "nevedeli coby".
lidi co nemaji fantazii..tak chvili premysleji a pak si reknou, tak se vdam. a tim je to hotovo..a pak se divi ze to neklape. na svete je tolik zajimavych lidi, mist a veci co se daji delat.. a reseni: zavrit se doma s chlapem a varit svickovou je to nejjednodussi, to vymysli kazdy. ale my mame svobodu, vachu, abychom se s ni naucili nakladat, a abychom se naucili myslet.. 
jo a vite proc kazda pohadka konci svatbou? no protoze po svatbe uz to neni pohadka..
zacina triller, komedie, drama, popr. horor
no ale tim vsim nechci rict ze bych se nikdy vdat nechtela, treba to jeste prijde zmena je zivot a svatbu jsem jeste nezkousela.. ...jo ale zadni vratka bych si tedy pro jistotu urcite nejaka pripravila, radsi i dvoje kdyby to slo..

já jsem se vdávala mladá a ani jsem nechtěla, ale Bm uznával to, že po 2 letech je buĎ svatba, nebo konec a tak jsem na to naivně přistoupila. Určitě to pro mě nebyl nejkrásnější den v životě, protože jsme se pořád dohodovali co a jak bude a nebude:( musím říct, že velmi brzo, jsem tohoto kroku začala litovat. Pak přišlo dítě a tím veškeré idylka skončila, rozváděla jsem se po 5 letech a nikdy jsem toho nelitovala.
Vdát se už nikdy nechci. Mám přítele, které ho miluju a vím, že on má rád svojí "svobodu" a já nakonec tu svou nově získanou také. Jestli někdy bych něco chtěla, tak dát si na nějakém místě třeba jenom slib nebo tak něco, ale nic víc. Jestli budeme mít někdy děti, samozřejmě se budou jmenovat po něm a doufám, že se ty ostatní věci půjdou nějak ošetřit právně i bez svatby.

Myslím, že by se měli brát jen ti, pro které to něco znamená...a naopak. Nutit partnera do závazku v podobě svatby mi přijde stejně nefér jako nechtít si vzít partnera, který po sňatku touží.

Já se vdávala hodně brzo, bylo mi 19. Oba jsme byli ještě na škole. Odrazovali nás rodiče i kamarádi (obzvlášť proto, že jsme "nemuseli"). Už budeme mít deváté výročí a ničeho nelituju. Pro nás oba byla svatba veřejným vyjádřením toho, co k sobě cítíme, a odhodláním budovat náš vzájemný vztah celý život. Neslíbili jsme si, že se budeme celý život milovat (nemyslím, že můžu někomu slíbit cit, když jej sama neumím ovlivnit), ale slíbili jsme si, že se o sebe navzájem budeme starat a pečovat o sebe, pomáhat si, držet se a že se vždycky budeme snažit jeden druhého pokládat za důležitějšího, než sebe. Nebylo to vždycky jednoduché, ale neměnila bych. Svého muže dnes miluju víc, než tehdy. Záleží mi na něm, starám se o něj a toho stejného se mi dostává od něj. I naši rodiče nás díky svatbě začali lépe chápat jako samostatnou jednotkou, začali s námi počítat jako s párem. Všechno do sebe pěkně zaklaplo. Můj muž je můj nejlepší kamarád. Máme svoje rituály, hodně se spolu smějeme a trávíme spolu hodně času. Necítila bych se stejně, kdybychom spolu žili "na psí knížku": mám radost, že je můj muž, jsem na něj pyšná. A taky se moc ráda občas hodím do gala, když spolu někam jdeme, a raduju se z pýchy, která zní v jeho hlase, když mě představuje: to je moje žena.

Nejsem na něm závislá: hodně cestuju, máme každý své koníčky, své přátele. Ale jsme si navzájem přístavem, do kterého se rádi vracíme. Vím, že bych uměla žít i bez něj, ale doufám, že nebudu muset. Skoro se to bojím vyslovit, ale on opravdu je moje...láska.

Vachu napsal(a):

konstance napsal(a):

... jo a vite proc kazda pohadka konci svatbou? no protoze po svatbe uz to neni pohadka..
zacina triller, komedie, drama, popr. horor..

Jo, jo... nevím proč to tak je, ale je pravda, že delší dobu vydrží pěkné vztahy mezi nesezdanými.
Po svatbě se mnohdy stává, že jeden z partnerů (obvykle muž) nazuje rychle papuče a zabere místo na gauči !
Když tu svou milou nemá pod čepcem, tak mu v podobném jednání přece jen cosi brání...

jojo ale stejny je to i se zenskejma, jakmile ma jednou v ruce papir, mysli si ze si muze prestat holit nohy, a chodit doma v teplakach a s natackama.. fakt je ten ze nejistota je (mozna bohuzel) lepsi motivace - na vztahu pracovat a uvedomovat si ze samo od sebe nefunguje nic..s jistotou prichazi pohodlnost nebo i lhostejnost, a proto to mozna pak jde rychleji do kopru..

Jsem vdaná, ale díky životním zkušenostem pro mě přestala mít svatba "duševní" význam. Dnes už vím, že když jsou lidi takzvaně stvořeni jeden pro druhého, nemusí nutně svatební obřad absolvovat. Jsem přesvědčená, že hezky se dá žít i "bez papíru". Svatba je jen otázka "momentálního" nastavení jakýchsi pravidel společnosti.
Jak píše Ronja, záleží na každém jednotlivci, co přesně chce a potřebuje.

my jsme se dokonce i měli v mobilech uložený "MŮJ MUŽ" "MOJA ŽENA" jak jsme ten nový stav "žrali" - a jinak to mám hodně podobně jako Ronja, jenom s tím rozdílem, že oslavíme teprve sedmileté výročí a jsme na sobě závislí o něco víc - protože máme dva rošťáky, ze kterých by se jeden musel zbláznit

Ladie napsal(a):

Tak já se přidávám k táboru "pro svatbu". Svatbu vnímám na jedné straně jako vyznání přes všemi, že to myslíme opravdu vážně a na druhé straně jako praktickou věc - majetek, děti, sdělování informací...

My jsme spolu 9 let a brát se budeme v červnu. Asi nejdůležitější pro nás je to, že do pár let chceme dítě, tak abychom se jmenovali všichni stejně :-)

To je právě to,jak kdo to vnímá. Někdo napíše,že opravdu pro něj není důležité mít papír, ( oddací list ) který ti nic nezaručuje. Mě osobně stavem "vdaná" nikdy nešlo o nějaké záruky.Když jsem se vdávala poprvé,věřila jsem,že to bude navždy. Já ten manželský slib beru opravdu vážně. A mezi námi děvčaty......myslím si,že 99% žen a dívek si přeje alespoň jednou ten okamžik zažít: bílé šaty,cítít se jak princezna,s princem po boku,obdivné a třeba i malinko závistivé pohledy druhých. S věkem se tyto pocity trochu mění,ale podstata zůstává- můj názor.

rejka napsal(a):

Ladie napsal(a):

Tak já se přidávám k táboru "pro svatbu". Svatbu vnímám na jedné straně jako vyznání přes všemi, že to myslíme opravdu vážně a na druhé straně jako praktickou věc - majetek, děti, sdělování informací...

My jsme spolu 9 let a brát se budeme v červnu. Asi nejdůležitější pro nás je to, že do pár let chceme dítě, tak abychom se jmenovali všichni stejně :-)

To je právě to,jak kdo to vnímá. Někdo napíše,že opravdu pro něj není důležité mít papír, ( oddací list ) který ti nic nezaručuje. Mě osobně stavem "vdaná" nikdy nešlo o nějaké záruky.Když jsem se vdávala poprvé,věřila jsem,že to bude navždy. Já ten manželský slib beru opravdu vážně. A mezi námi děvčaty......myslím si,že 99% žen a dívek si přeje alespoň jednou ten okamžik zažít: bílé šaty,cítít se jak princezna,s princem po boku,obdivné a třeba i malinko závistivé pohledy druhých. S věkem se tyto pocity trochu mění,ale podstata zůstává- můj názor.

To me trochu rozesmalo ;-) ja sama ty nevesty spis lituju, protoze si umim predstavit, kolik sil a energie je ta svatba (pro me zbytecny krok) musela stat.
Bile a saty a citit se jako princezna? Moc takovych lidi neznam. Jeden muj znamy par se dokonce vzal jen v pritomnosti svedku a teprve pak vsem poslali oznameni, ze probehl jen uredni obrad.
Jinak ja napriklad uplne nechapu obrat "aby okoli pochopilo, ze to myslime vazne". Je dulezite nejake okoli? Nestaci, ze dva proste ziji spolu s jako par se treba vsude prezentuji?
K  majetkovym vztahum jsem se uz vyjadrila ;-)
P.S. Ale ja jsem obecne divna, nechapu, proc se lidi divne oblikaji do divadla, na zkousky atd. ;-))

Upravil(a) baba.jaga (12. 1. 2010 22:18)

baba.jaga: P.S. Ale ja jsem obecne divna, nechapu, proc se lidi divne oblikaji do divadla, na zkousky atd. ;-))

Můžu se při této řeči zeptat, jak divně? (zajímají mě ty Tvoje zkoušky)