PavlaH napsal(a):

ne lavský ta je dobrá. POkud se to nepřežene. ALe tady ti musím pogratulovat. začátek veeelmi dobrý. jaj.

Ono se to nesmí ale zvrhnout v tyjátrovství, aby člověk byl na to zaměřený.
// díky

račice dračice:

díky. Kolouch 1 rozumí :-))

lavský napsal(a):

račice dračice:

díky. Kolouch 1 rozumí :-))

shinden napsal(a):

Selima napsal(a):

Jéj, koloušek - vieš, aké to je chutné sústo...?

A vieš ty aké je chutné sústo dobře zajetá zralejší samice

Ježiši ...

shinden napsal(a):

lavský napsal(a):

shinden napsal(a):

A vieš ty aké je chutné sústo dobře zajetá zralejší samice

Ježiši ...

...si zajdi taky na privát...se jinak na čekáš...a můžeš zkusit, co se ti páčí

hups...tak jsem sem nahlídla, abych věděla co se pořád řeší okolo psycho poradny v Praze a on je tu sexík

ještě něco napíšu: představte si, že byste se chtěli "žít" v 19ti nebo 20ti svůj život, odpoutat se od "matky" a ona by vás pořád "lapala", volala zpátky a manipulovala, něco jako zdroj energie, na vás šly deprese a úzkost a ona ve vás pořád udržovala tyto stavy.
Když jste se chtěli vymanit a nemyslet na ní, pořád se vám snažila dovolat a jak jí to mrzí, přitom by měla žít se svým "milovaným a vysněným a vymodleným" manželem, a ten by jí měl být pro všechno. A ne mi i v 10ti letech říkat, že neví, co má dělat, že se otec chová takhle a že je ironickej.
A chránila vás. A když se chcete zvednout, z ochrany vznikne brždění, už vás podporuje, ale jen na cestě, která jí neohrozí. Co si o tom myslíte?

p.s. posílám jeden zajímavý článek, nemá to se mnou nic společného, ale je zajímavý. Je to depersonalizace a to, jak se život mění a realita se vší silou snaží dostat k vám
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Janine Baker story

Nikdy jsem dobře nezapadala ve škole, mezi kamarády, vrstevníky, vlastně… nikdy jsem nezapadala nikde. Cítila jsem se zrůdná, jiná, nepatřičná… ale někde pod tím jsem se rovněž cítila oslnivá a geniální a měla jsem nafouklé fantazie o své budoucí slávě a bohatství. Nedokázala jsem příliš získat přízeň dětí na hřišti, ale věděla jsem, že se jednoho dne dokáži stát zbožňovanou filmovou hvězdou (nebo známou a geniální vědkyní – klíčová byla „výjimečnost“). Ve škole jsem si vedla dobře, ale nebyla jsem nikdy rozpoznána jako génius, za kterého jsem se považovala.

Když jsem vyrůstala měla jsem velmi velmi blízký vztah ke své babičce, byli jsme nejlepší kamarádky.  Ona byla jediná, o kom vím, že mě zbožňoval, na koho jsem se mohla spolehnout, atd. Nikdo jiný na světě se nevyrovnal tomu, jak o mě pečovala – nikdo jiný kromě ní neviděl moji „zvláštnost“.

Nenáviděla jsem svoji matku a zbožňovala svou babičku. Život jsem tehdy vedla velmi úhledně a uspořádaně. Byla jsem si vždy vědoma vlastní mysli. Velmi dobře. Vždy jsem přesně věděla, co chci a co si myslím.

Ve druhém ročníku střední školy u mě začaly záchvaty úzkosti. Občas to byly panické ataky, občas hrozivé úzkostné stavy. Byla jsem vyděšená, že umírám, že dostávám infarkt, atd. Začala jsem se hodně pozorovat, kontrolovala jsem neustále srdeční puls, ohmatávala se, hledajíc známky, že mě mé tělo nezradilo.

Jednoho dne, z ničeho nic, přišla depersonalizace. Scházela jsem předními schody za jasného slunečného dne a z ničeho nic (bum!) - svět se překlopil a sama jsem se cítila, jako bych vstoupila do jiné dimenze. Naprostá a strašlivá hrůza. Nedokázala jsem se srovnat, cítila jsem, že mizím; jako bych snila. Tyhle pocity jsem měla po celý den a měla jsem strach jít spát.

To byl začátek konce. Po několik příštích let jsem byla mrzák. Bála jsem se opustit dům, bála jsem se  ale být i uvnitř… Vyhledala jsem psychiatra, který mě uklidnil, že je to „jenom úzkost“, zatímco já jsem dobře věděla, že jde o začátek šílenství, a že si to nikdo jiný než já neuvědomuje.

Dostala jsem stipendium na velmi dobrou vysokou školu, ale vydržela jsem tam méně než dva měsíce. Nedokázala jsem sedět v učebně, každou minutu jsem trávila sledováním sebe sama, prožívala jsem depersonalizaci a derealizaci… Měla jsem všechny symptomy popisované v knihách o úzkosti: panické ataky, chronický strach a obavy, hypochondrii, smrtelný strach, že ztrácím svou mysl, obsese, nepřetržité přemítání, nemohla jsem dobře spát, bála jsem se usnout, silné depersonalizace, kdy jsem se cítila podobně jako bych doslova už neexistovala, jako bych se stala něčím jiným než člověkem, nebo jakoby jsem snila celou svou existenci, jakoby nic nebylo reálné (na způsob Matrixu) nebo jako bych byla jediná ve vesmíru a všechny lidi kolem sebe jsem si vymyslela nebo jako bych se již zbláznila a tuhle realitu halucinovala… tak jsem se cítila neustále.

Strávila jsem rok nevycházením z domu, poté jsem se odvážila pomalu vyjít ven. Brala jsem spousty léků (zkoušela jsem různé, žádný ale nemohl zmenšit tenhle trvalý teror). Byly dny, kdy jsem se cítila lépe, ale byly také dny, kdy jsem se cítila hůř, než kdy předtím.

Byla jsem psychicky nemocná. Skutečně, mohla jsem takhle žít celý zbytek života. Anebo hůř.

Nakonec jsem se dala dohromady natolik, abych se přihlásila na státní školu (promarnila jsem šanci jít na opravdu dobrou školu), a absolvovala jsem každý semestr několik kurzů. Několikrát jsem odpadla, nedokončila kurz… každý den pro mě byla těžká psychická zkouška. Některé dny jsem do školy nemohla jít, nebo jsem to zkusila, ale pak jsem vystoupila z autobusu a běžela zpátky domů. Žila jsem v hrůze. Svět se mohl náhle bez důvodu překlopit, mohla jsem jít přes školní areál a najednou jsem nebyla ve svém vlastním těle, najednou obličeje lidí vypadali podivně a celý zbytek světa se zdál ležet někde daleko u horizontu. Do školy jsem chodila šest let. Nikdy jsem ji ale nedokončila.

Když to se mnou začalo vypadat lépe, dělala jsem si velké plány. Pokud by se mi nějak podařilo překonat svou nemoc, mohla bych dělat cokoliv. Štěstí nemělo dlouhého trvání a obvykle hned následujícího dne jsem si naopak byla jistá, že skončím jednou provždy v psychiatrické léčebně.

Měla jsem několik kamarádů (nikoliv partnerů, nebo lásek, s tím neumím zacházet; chlapci na mě naléhali, já ale v žádném případě nechtěla blízkost), ale nemohla jsem k nikomu nic cítit.

Přestěhovala jsem se do New Yorku s jednou dlouholetou kamarádkou a potýkala jsem se několik let s velkými psychickými zdary a nezdary. Taktak, že jsem se nenechala několikrát hospitalizovat. Moje kamarádka věděla, že jsem „úzkostná“, ale nikdy jsem s ní nemluvila o depersonalizaci. Pro mě to byl totiž důkaz, že jsem se vskutku zbláznila. 

Pracovala jsem na různých místech, často jsem je opouštěla nebo mě vyhazovaly. Odcházela jsem i v průběhu práce. Jednou jsem odešla v průběhu oběda, … a byla jsem příliš vyděšená jít do budovy zpátky. Vymyslela jsem si, že jsem byla do soumraku v nemocnici.

Svoje plány jsem nyní upřela na svou kamarádku, která byla herečka. Byla jsem odhodlaná ji pomoci stát se slavnou filmovou hvězdou (není vám to povědomé?), aby o mě mohla pečovat, mít pro mě peníze, atd. v momentě kdy už definitivně přijde můj konec a já už nebudu moci více pracovat. Můj život se točil kolem ní a její kariéry a kolem našich fantaskních snů. Byla jsem přesvědčená, že je předurčena stát se tou nejznámější hvězdou naší doby. Nikdy se to nestalo.

Byla jsem v terapii i bez ní, především proto, abych byla více léčená a aby mě někdo znovu ujistil, že nejsem opravdu šílená. Z terapie jsem vycházela neposkvrněná a spoléhala jsem se jen na svoje recepty.

Jednoho dne jsem se vrazila do ordinace nového psychiatra, chtějíc více valia.

To se ukázalo být nejdůležitějším momentem mého života. Absolvovala jsem s tímhle úžasným chlapíkem mnoho let intenzivní psychoanalytické terapie .... která fungovala. Skvěle jsme si navzájem sedli – nějak se mi podařilo tomuto člověkovi pomalu otevřít a zformovali jsme skvělý terapeutický vztah – bylo to jak na houpačce a děsivé a silné. A umožnilo mi to o sobě zjistit víc, než jsem opravdu chtěla vědět...  Postavila jsem se tváří tvář svým grandiózním fantaziím (a tomu jak ve vztahu k sobě střídavě skáču od představy, jak jsem výjimečná, k představě, že neznamenám nic).   

Dověděla jsem se o sobě jednu věc, že všechny moje symptomy se přede mnou snažily skrýt.

Naučila jsem se vidět spoustu věcí, o kterých jsem dříve nevěděla i věděla zároveň. Nahlédla jsem jiným způsobem na svou babičku a jinak na svou matku. Zrevidovala jsem způsob, jakým jsem se dívala na svůj dřívější život. Věci byly nereálné, jelikož jsem se tak dlouho a těžce snažila na všechno udržet jediný pohled. 

Naučila jsem se vidět komplikovanost všech vztahů.Otřásla jsem svým statem quo. A toto status quo bylo znovu ohroženo, když moje symptomy prvně zmizely – spíše než rozloučení s realitou, to všechno bylo vskutku následek Reality snažící se ke mně proniknout. Nechtěla jsem to vidět. Chtěla jsem, aby všechno zůstalo neměnné a zamrzlé. A symptomy se dostavily.
(I learned to see the complexity in all relationships. I shook up my own status quo. And that status quo was being threatened back when I first go the symptoms - rather than having break with reality, it was actually all the result of Reality trying to break THROUGH. I didn't want to see. I wanted everything to stay frozen. And the symptoms had arrived.. Pozn. překl. Kdo pošle srozumitelný překlad této pasáže získává lízátko!)

Jak jsem se učila a poznávala a měnila ... jak jsem si opravdově uvnitř sebe umožnila změnu, symptomy jednoduše odešly pryč.

Ve chvílích, kdy se snažily vrátit, naučila jsem se jak obrátit svou pozornost pryč od nich, abych je neposilovala tím, že svůj život obrátím naruby.

Je to kolem 11 let, co se ve mně odehrály tyhle změny. Jsem zcela bez symptomů. Mám ještě nějaké neurotické problémy? Jistě,... nejsem vzorem duševního zdraví.

Ale už nemám depersonalizaci. Nemám už úzkostné stavy a obsedantní myšlenky, které ničí můj život.

Shinden: chtel jsi rict spis tak kolem triceti ne? Protoze kdyz je ti dvacet a neco, je lepsi tak tricet, ctyricet je moc. Mozna ze ne, ja nevim, ale ...

Martinka1: no a ja, proc mi nekdy nebylo prijemne balit holku, protoze jsem citil, ze ve skutecnosti prazdny. Nechtel jsem si pripadat blbe. Proto jsem se drzel takoveho toho "distancovani", a chtel, aby se holka zajimala o me. Pak totiz jsem mel teprve nejakou vahu,kdyz ja, byl jsem nic. Neumel jsem se prosadit

Chlapem se muž stává navzdory své matce...
A když to nezvládne s matkou, tu roli pak přebere jeho partnerka... takže se může stát chlapem jenom navzdory své partnerce... ale partnerství na tohle není dělaný, nemusí to vydržet...
Kdežto "odchod od maminky" je v přírodě běžný a jsou na to všichni stavěni... Jednou prostě ptáče musí vylétnout z hnízda a udělat si vlastní.

PavlaH napsal(a):

Lavský, neudělala si tvoje máti s tebe spojence? Partnera? To by mi pak spoustu věcí vysvětlilo, i tvoje nepodařené pokusy odpoutat se a začít jinde fungovat.

Jo jo, to by souhlasilo, to s mou teorií taky souvisí

tedy, nějak se mi dělá mdlo ... PavlaH na to možná kápla ...
To je to, co se tu snažím vysvětlit ten rok ...

jak se opouští partner?

dkyž já se asi té odpovědnost iza všechno bojím, když si to uvědomím ...