29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Zakládám téma o tom, co tady trápí víc lidí, jak jsem si už přečetla. U mě to začalo v jednu škaredou noc před asi 10 lety. Přijela jsem z odpolední a syn s dědou stále ještě nebyli doma z vyjížďky na kole. No, spadli, děda si zlomil žebra a klukovi se nic nestalo, vedli kola a přišli po půlnoci. Ale co já tu hodinu zažila strachu, víc než za celý život, já myslela, že je syn mrtvý a děda někde pije a nedokáže nám to říct. Bylo to hlavně tím, že tehdy ani jeden z nich neměl mobil, tak jsem nemohli vědět, co se děje. No, od té doby to trvá. V noci volám dětem, jestli už se vrací z nějaké akce, syn musí prozvánět, když dojede na kolej atd. Kolikrát už jsem trpěla od té doby, když se někdo dlouho nevracel. A někdy třeba skutečně došlo ke zranění, manžel si rozbil na kole hlavu, nebo si zlomil ruku a tyto příhody mě ještě více utvrdily v tom strachu. Tak jsem si včera zadala do vyhledávače "strach o blízké", že si o tom něco přečtu. A všude se píše, že tím, že se bojíme, s tím nic neuděláme, že se to stejně stane, pokud se to má stát. To mi připadá nejen jako slabá útěcha, ale navíc pěkně drsná a krutá. Nevíte o nějaké lepší?
Upravil(a) luminka (22. 2. 2009 22:31)
Není tady
Luminko,
tohle je asi nejlepší: "strach je malá smrt" - popřemýšlej o tom....
Také s tím mám problém a vždycky, když strach vystrčí své "růžky", stále si opakuji: "nenechám se strachem ovládat!!!"
Není tady
Pustit to z hlavy a důvěřovat osudu, že se stane přesně to, co se má stát? :-)
Zkus pracovat se svým strachem. Zkus se mu podívat do očí... to můžeš fyzicky udělat tak, že si představíš ten "strach" jako postavu před sebou... můžeš se na něj koukat (dát místo něj plyšáka a představit si, že ten plyšák je ten strach), můžeš na něj mluvit atd...
No a syn pokud bydlí na koleji, už je dávno dospělý... nepřipadá mu to ponižující, že se musí mámě "hlásit"?
Popravdě řečeno mi to připadá trochu paranoidní. Z pohledu zvenku.
Ale jinak chápu, že Tě to trápí... zkus s tím pracovat, a pokud to nezvládneš sama, není hanba zajít za odborníkem (psychologem atd.). S tím asi není snadné žít...
A tím strachem opravdu nic neovlivníš... leda tak tu "katastrofu" přitáhneš, když na to budeš myslet. Vlastně tím můžeš něco hrozného zavinit... (ale nechci Tě strašit)...
Jestli jsi viděla/slyšela/četla o experimentu, který udělal nějaký pán s vodou... nabral vzorky vody a na ty lahvičky nalepil papírky s názvy, např. "láska", "smrt", "květina" atd. Vodu zmrazil a pod mikroskopem se podíval, jak voda na ta slova reaguje... a ukázalo se, že na slova "láska" apod. vytváří krásné krystaly, a na slova "zabít" (tj. negativní) vytváří ošklivé vzory...
No a uvědom si, že lidské tělo je asi z 70 procent z vody... jak asi musí reagovat, když si přehráváš samé katastrofální situace...
Není tady
Tulipánka napsal(a):
Luminko,
tohle je asi nejlepší: "strach je malá smrt" - popřemýšlej o tom....
Také s tím mám problém a vždycky, když strach vystrčí své "růžky", stále si opakuji: "nenechám se strachem ovládat!!!"
Tuli,... a funguje to?
Není tady
Lumi,
možná to chce trochu "pokory" - nechat věcem volný průběh a nesnažit se do nich zasahovat.
Zrovna ti tu tedy radíme dvě z duchovního, ale snad ti tyhle tipy pomůžou .
Není tady
luminka napsal(a):
A všude se píše, že tím, že se bojíme, s tím nic neuděláme, že se to stejně stane, pokud se to má stát. To mi připadá nejen jako slabá útěcha, ale navíc pěkně drsná a krutá. Nevíte o nějaké lepší?
Mě tahle útěcha příjde docela dobrá a dokonce se jí řídím. Co se má stát se stane a tím, že na něco intenzivně myslím a bojím se toho, tím víc to na sebe přivolávám. Tuhle skutečnost jsem na sobě poznala už jako malé dítě když se skutečně stalo to, čeho jsem se bála a o čem jsem myslela, že bych to nerozdýchala, kdyby to nastalo. Jak vidno tak jsem to přežila a ještě mě to pomohlo v tom, že nemá smysl prožít roky ve strachu. Proč přemýšlet o něčem, co se nestalo...
Ale chápu, že strach o blízké může pro někoho být dost sžírající. Zatím na nikoho nejsem tak vázaná, abych se bála, že mě opustí nebo odejde nebo snad dokonce umře. Ale možná to pořád může být tou zkušeností, že jsou věci, které neovlivním i kdybych se natisíckrát bála.
Upravil(a) taurus (22. 2. 2009 22:49)
Není tady
taurus napsal(a):
luminka napsal(a):
A všude se píše, že tím, že se bojíme, s tím nic neuděláme, že se to stejně stane, pokud se to má stát. To mi připadá nejen jako slabá útěcha, ale navíc pěkně drsná a krutá. Nevíte o nějaké lepší?
Mě tahle útěcha příjde docela dobrá a dokonce se jí řídím. Co se má stát se stane a tím, že na něco intenzivně myslím a bojím se toho, tím víc to na sebe přivolávám. Tuhle skutečnost jsem na sobě poznala už jako malé dítě když se skutečně stalo to, čeho jsem se bála a o čem jsem myslela, že bych to nerozdýchala, kdyby to nastalo. Jak vidno tak jsem to přežila a ještě mě to pomohlo v tom, že nemá smysl prožít roky ve strachu. Proč přemýšlet o něčem, co se nestalo...
Ale chápu, že strach o blízké může pro někoho být dost sžírající. Zatím na nikoho nejsem tak vázaná, abych se bála, že mě opustí nebo odejde nebo snad dokonce umře. Ale možná to pořád může být tou zkušeností, že jsou věci, které neovlivním i kdybych se natisíckrát bála.
To tě lituju, když se Ti stala ta nerozdýchatelná věc, protože prý 95 procent toho, čeho se bojíme, se nestane. To pro dítě musí být kruté a já bych to možná opravdu nerozdýchala.
Není tady
luminka napsal(a):
To tě lituju, když se Ti stala ta nerozdýchatelná věc, protože prý 95 procent toho, čeho se bojíme, se nestane. To pro dítě musí být kruté a já bych to možná opravdu nerozdýchala.
Litovat mě nemusíš. Z dnešního pohledu to beru více než pozitivně. Teď už upřímně můžu říct, že jsem ráda, že se to stalo.
Není tady
Už více lidí mi říkalo, že těmi myšlenkami se může ta událost přivolat, to mi ale řekněte, jak. Jestli mi někdo ten mechanismus vysvětlí, tak se možná opravdu budu snažit se jich vyvarovat. Zatím mám spíš opačné zkušenosti, vždycky se stalo něco, co mě dokonale překvapilo a zaskočilo, jen málokdy je to něco očekávaného, že bych si řekla: Já to věděla! Snad proto vymýšlím ty katastrofické scénáře, proto, aby se to nestalo.
Není tady
luminka napsal(a):
Už více lidí mi říkalo, že těmi myšlenkami se může ta událost přivolat, to mi ale řekněte, jak. Jestli mi někdo ten mechanismus vysvětlí, tak se možná opravdu budu snažit se jich vyvarovat. Zatím mám spíš opačné zkušenosti, vždycky se stalo něco, co mě dokonale překvapilo a zaskočilo, jen málokdy je to něco očekávaného, že bych si řekla: Já to věděla! Snad proto vymýšlím ty katastrofické scénáře, proto, aby se to nestalo.
Martinka ti to s už vysvětlila s tou vodou. Tož se nad tím zamysli. Jinak - z katastrofických scénářů bych mohla mít doktorát. Jsem na ně obzvláště talentovaná, ani si je nemusím vymýšlet, nadbíhají mi samy. Někdy si myslím, že strachy umřu. A protože mě dlouhé umírání děsí, přikážu si vždycky "umřít" hned. Pomáhám si k tomu myšlenkou, že stejně můžu natáhnout bačkory každou chvíli, třeba na mě spadne strop nebo tak něco a bude to. A co budu moct dělat, když budu mrtvá? H.o.v.n.o. Ničemu už nepomůžu. No a když "umřu", tak už nic necítím. Zkus to taky.
Není tady
luminko, ty si zahráváš. To, čeho se bojíme, si přitahujeme.
Proč mít strach? Tím, jestli mám nebo nemám strach, STEJNĚ nic nezměním. Naopak, tím strachem to můžu přivolat.
Tak proč si nezvolit to, co je pro mě lepší? Jsem odvážná.
luminko, mam stejny problem /zacalo to v destvi, strach o rodice, bez nejake udalost, kterou bych si pamatovala, prohloubilo po udalosti, kdy se opravdu neco stalo/, chtela bych se zeptat, kdyz prozivas ten strach, je ti spatne i fyzicky?
Není tady
luminka napsal(a):
Už více lidí mi říkalo, že těmi myšlenkami se může ta událost přivolat, to mi ale řekněte, jak. Jestli mi někdo ten mechanismus vysvětlí, tak se možná opravdu budu snažit se jich vyvarovat. Zatím mám spíš opačné zkušenosti, vždycky se stalo něco, co mě dokonale překvapilo a zaskočilo, jen málokdy je to něco očekávaného, že bych si řekla: Já to věděla! Snad proto vymýšlím ty katastrofické scénáře, proto, aby se to nestalo.
Víš, co?
Tyhle strachy hodně dobře znám.
Co se týče těch "přehrávaných situací v mysli", těch nejhorších katastrofických scénářů, když to chceme, tak to funguje i tak, že v té hrůzné představě si tu hrůzu už odžijeme, prostě jako bychom to už zažili, prožili, splnili. A tím se připravíme na tu druhou, lepší možnost.
Prostě to špatné se už stalo (ikdyž jen v naší představě, ten strach je opravdový), a dvakrát stejná věc se nestane.
Takže takhle to beru já.
Není tady
Taky jsem mraky let bojovala se strachem - nepodařilo se mi ho překonat.Pomohl mi až dobrý psycholog.
Není tady
Mně pomáhají Bachovky, za vyzkoušení moc nedáš: http://www.e-bach.eu/25-cervenykastan.html .
Upravil(a) Pimpa (1. 3. 2009 23:37)
Není tady
Malaika napsal(a):
luminko, mam stejny problem /zacalo to v destvi, strach o rodice, bez nejake udalost, kterou bych si pamatovala, prohloubilo po udalosti, kdy se opravdu neco stalo/, chtela bych se zeptat, kdyz prozivas ten strach, je ti spatne i fyzicky?
Ano, je mi blbě i fyzicky, když na někoho čekám, bývám nadmutá a taky hodně piju a lítám na malou. Chodím po balkóně jak tygr, vyhlížím, nejsem schopna dělat sebemenší práci.
V poslední době mě zachvátil strach, že když jedeme autem nebo autobusem do školy nebo do práce, že na nás spadne kámen utržený z vysokých skal, kolem kterých jezdíme. A tuhle jsem skutečně viděla veliký balvan na silnici. Ty skály jsou prorostlé stromy, mám strach, že je ty kořeny naruší. I kdybych dělala do politiky a vymohla si, aby tam udělali nějaké zábradlí, bylo by houby platné. Skály jsou příliš vysoké a ten kámen by přeletěl. Tohle se přece stalo jedné české dívce na Slovensku, a ti pozůstalí rodiče žalovali Slovenskou republiku.
Není tady
Luminko, na to pozor, může se to fakt stupňovat až do panických atak přicházejících kdykoliv, i "bezdůvodně". Možná bys to měla fakt pořešit s psychologem.
Není tady
Já se tedy přidávám...i když si myslím,že se to možná zatím jen anebo díky tomu, že nemám tolik času na to myslet, se moje paranoidní představy trošku upozadily...ALE:
kdysi se to týkalo hlavně přítele...nehlídala jsem ho, nikdy se mi hlásit nemusel, prostě jsem čekala kdy přijde...ale stačilo,aby to byla trochu delší doba,zahoukala sanitka a už to bylo...strach,pláč, rozklepaný ruce...večer se přidala obava, že ho někde zbili...většinou pak do toho mýho záchvatu přijel a nechápal
Vím, že co se má stát se stane...vím, že strach je malá smrt,omezuje mě to strašně,ale občas s tím nemůžu nic dělat teď mám Káču, takže se veškerý mý fantaskní představy o tom, co strašnýho se může stát přesunuly z přítele na ni...když máme jet autem někam dál,nemůžu spát...když už v něm sedíme a jedeme je to v pohodě,ale ty představy předtím...když jsem kdysi řešila s psycholožkou jiný věci a zmínila i tohle, říkala,že by to bylo na dýl...
Momentálně na to asi nemám čas, prostě to není tak hrozný, ale děsím se toho, kdy se ten strašák zas objeví...
Není tady
Evajs, tohle jsem měla taky, v souvislosti s manželem a jak se narodil Koblížek, tak to zmizelo, přesně jak říkáš, na tyhle myšlenky není vůbec čas
Já se děsím spíš toho, až se ta paranoia rozšíří i na dítě....
Není tady
Damilo, já když se o někoho bojím, tak mám přesné příznaky panické ataky, ale přichází to jen v reálném případě.... Je to docela strašný, protože v tom stavu nejsem schopna nic dělat, resp. abych fungovala (práce), beru si léky...
Damila napsal(a):
Luminko, na to pozor, může se to fakt stupňovat až do panických atak přicházejících kdykoliv, i "bezdůvodně". Možná bys to měla fakt pořešit s psychologem.
Není tady
evajs, to znám, kdysi když jsem sdílela v zahraničí byt se spolubydlícím, kterého jsem tajně milovala a jednou se dlouho nevracel .... byl v jiném městě, s dodávkou, strašně lilo, byla noc, já čekala sama doma...strašně jsem se o něj bála (je to 10 let, nebyly až tak běžné mobily) a pak když se vrátil a našel mě ubrečenou, no docela blbý....
evajs napsal(a):
Já se tedy přidávám...i když si myslím,že se to možná zatím jen anebo díky tomu, že nemám tolik času na to myslet, se moje paranoidní představy trošku upozadily...ALE:
kdysi se to týkalo hlavně přítele...nehlídala jsem ho, nikdy se mi hlásit nemusel, prostě jsem čekala kdy přijde...ale stačilo,aby to byla trochu delší doba,zahoukala sanitka a už to bylo...strach,pláč, rozklepaný ruce...večer se přidala obava, že ho někde zbili...většinou pak do toho mýho záchvatu přijel a nechápal
Vím, že co se má stát se stane...vím, že strach je malá smrt,omezuje mě to strašně,ale občas s tím nemůžu nic dělatteď mám Káču, takže se veškerý mý fantaskní představy o tom, co strašnýho se může stát přesunuly z přítele na ni...když máme jet autem někam dál,nemůžu spát...když už v něm sedíme a jedeme je to v pohodě,ale ty představy předtím...když jsem kdysi řešila s psycholožkou jiný věci a zmínila i tohle, říkala,že by to bylo na dýl...
Momentálně na to asi nemám čas, prostě to není tak hrozný, ale děsím se toho, kdy se ten strašák zas objeví...
Upravil(a) Malaika (3. 3. 2009 19:36)
Není tady