Ahojky Kaylo,já měla anorexii těsně před těhotenstvím.Vlastně je zázrak,že jsem vůbec otěhotněla,protože jsem vůbec neměla menstruaci a doktor řekl,že do budoucna nemám s miminkem vůbec počítat.Navíc jsem ještě brala antidepresiva a když jsme zjistili,že jsem těhotná,tak jsme s doktorem obválávali specialisty,jestli vůbec můžu pokračovat v těhotenství i s těmi léky.Neměla jsem to pak snadne,protože jsem koncem šestého měsíce musela do nemocnice na udržování a pak jsem dva měsíce ležela.A anorexie celkem člověku zamává s pocity,takže jsem párkrát vyšilovala,že už to nevydržím...Chce to opravdu sehnat všechnu sílu,co člověk v sobě má a zabojovat.Je pro mně teď velkou odměnou za tu námahu,když se můžu dívat na svého krásného chlapečka,který je zdravý a někdy až moc živý.Sice teď mám hodně stresové období a musím se dost hlídat,ale když si vzpomenu na ty ztracené měsíce života a na to co mi anorexie vzala,tak bojuju.Jedno mi i dala-našla jsem sama sebe.Takže určitě a hlavně v těhotenství se musí člověk pořádně sebrat a zabojovat,protože už rozhoduje i za život,co roste v něm.A nejhorší je ublížit,ať vědomě či nevědomě bezbrannému tvorečkovi.Každý v sobě máme obrovskou sílu-musí se jen najít a použít.