Fidorko, tak já nevím, třeba to možný je, že to má ze žárlení, mě to akorát nejde do hlavy, nedovedu si představit, že někdo tak moc žárlí, že z toho má PP, ale možný je všechno.

mashanka napsal(a):

panický člověk má paniku ze všeho

nečetla jsem předešlé příspěvky, ale obecně to není pravda...ne u všech panických...někdo může mít panické příznaky jen na určité typy zátěží... takže tohle je podle mě hodně zjednodušená (a řekla bych mylná) představa....

Upravil(a) Račice dračice (10. 2. 2009 15:00)

A co si myslím, že je příčinou nevolnosti ze žárlivosti - nevyřešený problém ve smyslu sebeocenění...

Račice dračice napsal(a):

A co si myslím, že je příčinou nevolnosti ze žárlivosti - nevyřešený problém ve smyslu sebeocenění...

to, co si o tom myslím, jsem napsala výš - že ona ví, že je s ní jen proto, že se bojí, aby se nesložila

Upravil(a) mashanka (10. 2. 2009 15:11)

No já nevím, normálně jsem to taky zažil, bylo mi fakt zle a to tvrdila, že se vůbec nic neděje, no dělo, a rozpor byl v tom, že jsem měl střídavě chuť ji poslat dál a nejdál a hnedle zase záchvat něčeho jako láska. Na AD to ale bylo až přestala lhát. Tím neříkám, že je to tvůj případ.

XYZ napsal(a):

tak teď to zkusím já. Možnost a) Asi bych se sesypala, on by mě nějak uchlácholil, a byla bych uchlácholená, že i přes nevěru s ním zůstanu, ptž bez něho být nechci. b) Asi bych se sesypala, ale pak se nějak posbírala a snažila se nenechat se vyvést z míry, a rozešla bych se s ním. Pokud on sám by se mi v tom nesnažil zabránit, po týdnu bych přilezla i po čtyřech a prosila ho, ať se dáme zase zpátky dohromady.
Ať už a) nebo b), všechno by se dalo do pořádku, já bych zase žila ve svých vlnách, konkrétně ve vlně nahoře, prožívala bych si svoje eurofie z toho, jak ho miluju a jak jsme se dokázali přenést přes problém...a po nějaké době by se to opakovalo. Tatáž historka.


Když sjem jednou svému psychologovi řekla, že si neumím ani představit, co by se stalo, kdybchom se opravdu rozešli, řekl mi: No tak si to nepředstavujete. Proč si vyvolávat představu něčeho, co ve vás vyvolává takové nepříjemné pocity.

zopakuju: - ve variantě a) i b) jsi nastínila jak se dáte v každém případě zpátky dohromady. Když opomenu to, co mě teda zvedá ze židle - po týdnu bych přilezla i po čtyřech a prsosila ho - tak mi tam chybí varianta, že se opravdu rozejdete a nebude to chtít vrátit ani když se budeš plazit. Co by jsi potom dělala? Proč máš pocit, že on a nikdo jiný? V čem je skvělý že bez něj být nechceš? Dík za odpovědi

Heřmanka napsal(a):

jaká historka by se opakovala ? jeho nevěra ?...no za mě, nejdůležitější je si stanovit žebříček hodnot a pak je řešení snadné...řešení všeho...

Žebříček hodnot? O ten jsem se pokoušela nedávno. A pořád ne a ne přijít na to, jestli na prvním místě je on nebo sebezáchova.

PavlaH napsal(a):

XYZ - akutní krize, myslím záchvat depky, či zrovna rozhádanost ve vztahu. Mohlo by tě to dostat úplně někam jinam, myslím, jako když jednáš v afektu, to taky nebývají ta praví řešení. Jinak držím palce. A o tomhle jsi s psychologem mluvila?

Bavili jsme se o tom, že podle něho veškeré naše hádky mají stejného jmenovatele - skutečnost, že každý vnímáme náš vztah jinak: já nás vnímám jako 2, přítel nás vnímá jako 1+1.
Jinak...to je na tom to nejhorší, že já když mám zrovna dobrou náladu a ta vlna je nahoře, tak nemám vůbec potřebu s ním něco řešit. Zeptá se: tak co proběhlo od té doby, kdy jsme se naposledy viděli? A já mu s úsměvem řeknu - noo, jako vždy:rodna:, málem jsme se dvakrát rozešli a teď už je to v pohodě

XYZ - doporučila bych ti nějaké sebepoznávání, ted jsem propadla arteterapii, dokáže v člověku krásně srovnat žebříčky hodnot.Nebo ty konstelace..

A mít na prvním místě druhého člověka je dost průser. Vem si, bez druhého jsi jen polovic - trochu na palici. Jako křeslo - bez člověka, který do něj sedá je tak trochu k ničemu, vid? Ty jsi a věčně budeš sama, nikdo se do tvé kůže nemůže zcela a úplně ponořit. CHápeš mě?

Zkus si z psychologem promluvit i o tom, co tu ted řešíš, protože to může být další nitka, která ti může pomoci.
Je moc dobře, že to konečně ventiluješ ven a je jedno jak se tomu odbornými názvy nadává. Ty s tím ještě můžeš něco udělat... uvědom si to.

mashanka napsal(a):

XYZ napsal(a):

mashanka napsal(a):

Dám ti radu. Představ si do detailů, co konkrétního by se stalo, kdybys zjistila, že je ti nevěrný. Asi byste se rozešli, chvíli bys prožívala smutek a ponížení, časem bys potkala někoho jiného................ myslím, že by nešlo o život.
Je zbytečné se bát věcí, které nemůžeme ovlivnit a které nás navíc neohrožují a životě. Naopak - je třeba se svému strachu podívat do očí

Jak hezky jsi odpověděla za mě tak teď to zkusím já. Možnost a) Asi bych se sesypala, on by mě nějak uchlácholil, a byla bych uchlácholená, že i přes nevěru s ním zůstanu, ptž bez něho být nechci. b) Asi bych se sesypala, ale pak se nějak posbírala a snažila se nenechat se vyvést z míry, a rozešla bych se s ním. Pokud on sám by se mi v tom nesnažil zabránit, po týdnu bych přilezla i po čtyřech a prosila ho, ať se dáme zase zpátky dohromady.
Ať už a) nebo b), všechno by se dalo do pořádku, já bych zase žila ve svých vlnách, konkrétně ve vlně nahoře, prožívala bych si svoje eurofie z toho, jak ho miluju a jak jsme se dokázali přenést přes problém...a po nějaké době by se to opakovalo. Tatáž historka.


Když sjem jednou svému psychologovi řekla, že si neumím ani představit, co by se stalo, kdybchom se opravdu rozešli, řekl mi: No tak si to nepředstavujete. Proč si vyvolávat představu něčeho, co ve vás vyvolává takové nepříjemné pocity.

Proč vyvolávat představy ? No přece, abys zjistila, že by to ve skutečnosti tak zlé nebylo.

Jinak, zdá se, že umíš racionálně uvažovat, jen nechápu, proč by ses nechala TY chlácholit proto, že ON tě podvedl - to mi nějak hlava nebere - proč by to nebyl on, kdo dolejzá.
Zdá se, z toho, jak o tom píšeš, že podvědomě nebo i vědomě, jen si to nechceš přiznat, moc dobře víš, že on je z tebou jen proto, že se bojí, aby ses nesesypala. A proto si také uvědomuješ, že stačí, aby se objevil někdo, kdo ho zaujme a půjde falešný soucit stranou a bude konec.

Také by mě zajímalo, proč nechceš žít bez něj. Než jste se seznámili, žila jsi přece také bez něj a vůbec ti nechyběl. Takže žít bez něj jde.
Zkus si jednoduše odpovědět na všechny jednoduché otázky. Asi v něm hledáš něco, o čem si myslíš, že tobě chybí. Ale kdybys to hledala v sobě, možná bys to našla a jeho bys už nepotřebovala.

A také se zkus zamyslet nad tím, co jemu dává vztah s tebou - pocit opatrovníka ?

1) protože on si vždycky dokáže všechno krásně zdůvodnit, takže nikdy není on ten, na kterém by byla chyba, teda aspoň podle něj. A já mám bohužel tu povahu, že "dolízám", i když jsem nic neudělala, abych to urovnala.
2) ne, ale bývaly doby, kdy to tak bylo, a to v době, kdy byl pryč. Podle mě se nechtěl rozejít na dálku. Později sjem zjistila, že v té době měl jinou ženu (kterou znal ještě přede mnou) a která mu řekla, že se kvůli němu rozvede, když si ji vezme...takže měl uvažovat mezi námi dvěma, a nakonec si vybral mě, čímž spolu po letech (přerušovaných a tajných) skončili. Nedávno jsme právě měli takovou krizi, že jsme si vzájemně dali ultimátum - z mé strany: buď on přestane s jistou věcí, která se mi nelíbí, nebo rozchod; z jeho strany: přestanu mu lozit do věcí, nebo  rozchod. Vzhledem k tomu, že ani jeden jsme nechtěli ustoupit, tak z toho jasně plynula ta část "nebo rozchod". Takže jsem mu vrátila klče, oblíkla se a chtla jít domů, on přede mnou zamkl, nechtěl mě pustit ven...nakonec řekl, že on se rozcházet nechce a řekl mi, že mu na mně záleží atd. ...takže nakonec on ustoupil a já mu slíbila, že zato mu do těch věcí nebudu lézt...Což teď ale nezvládám, protože mám pocit, že nemám žádnou kontrolu mimochodem taky několikrát jsem měla "ubrečené" stavy, kdy jsem se ho ptala, jstli mu náš vztah vůbec něco dává, proč se mnou je a jestli ke mně doopravdy něco cítí...a vyjmenoval mi všechny důvody, proč se mnou je, akorát by chtěl, abych byla usměvavá, veselá a v pohodě (což někdy jsem..no a někdy to právě vůbe nejde)...
3) rozhodně nemůžu říct, že když jsme se neznali, byla jsem šťasná, naopak. Byla jsem zamilovaná do někoho, koho jsem nemohla mít, a dlooooouhou dobu jsme vůbec nebyli v kontaktu, a přesto jsem tím pořád trpěla...pak se objevil můj přítel, seznámili jsem se a ještě jsem ani neuvažovala nad tím, že by to mohla být zamilovanost, ale od té doby jsem asi po roce přestala před usnutím brečet. Když jsme polu začali chodit, došlo mi, že toho předtím jsem milovala neskutečně moc, ale nidky jsem ho nepoznala tak, jako svého nynějšího přítele, že nic, co jsem kdy ke komu cítila dříve se tomuhle nedá vyrovnat.

ty jsi nechtěla ustoupit z věci.....že mu přestaneš lézt do jeho věcí ???????....no promin, to bych s tebou skončila hned ! bez pardonu ! bez ohledu na cokoli jiného...

XYZ napsal(a):

takže nakonec on ustoupil a já mu slíbila, že zato mu do těch věcí nebudu lézt...Což teď ale nezvládám, protože mám pocit, že nemám žádnou kontrolu

Jenže ona je to pravda. Nad vztahem (resp. nad druhým člověkem a jeho chováním) nemůžeš mít žádnou kontrolu... Tu můžeš mít jenom sama nad sebou.

Mám diagnostikovanou úzkostnou poruchu, blížím se obsedantně-kompulzivní poruše.

Ta úzkostná nemá daleko k PP. Teda aspoň u mě to tady tím začlo....Fuj jsem ráda, že jsem se toho zbavila. Jenže toho se zbavíš fakt jen tím, že se zaměříš na sebe. Akorát se zbytečně trápíš