Fyzicky blbě? Pak si myslím, že tělo určitě odráží nějaký nesoulad. Něco nezpracovaného. Nejsi s něčím vyrovnaná, i když bys třeba chtěla. Zkusila bych kinezku, rodinné kostelace - souvisí to na sto pro s partnerem. Normální jsi jistě, jen nevyrovnaná. S něčím, se sebou.
Zkus si víc slovně specifikovat , jak blbě ti je, s jakým orgánem to souvisí. I tam může být vodítko. Každopádně tě chápu, víc v tuhle hodinu nevymyslím

a nechápu, jak myslíš ty rodinné konstelace x na sto pro to souvisí s přítelem...tak s rodinou nebo přítelem? promiuň, asi jsem to nepochopila jinak...to je docela drahá záležitost, ne? pohybující se snad v tisících..?

asi taky záleží z jakého důvodu bereš antidepresiva...

no a k té důvěře, tyhle vlny mají i lidé bez antidepresiv a mě osobně to nejhorší překonání důvěry/nedůvěry trvalo dva roky... a vyrovnání se skoro 10 let... a musím říct, že pomohla práce a jiné starosti, kdy nebyl čas řešit tyhle "hlouposti" (důvěra/nedůvěra),což bylo dobře a to přesně z toho důvodu co píšeš...chci s ním být a miluju ho...

Heřmanka napsal(a):

asi taky záleží z jakého důvodu bereš antidepresiva...

no a k té důvěře, tyhle vlny mají i lidé bez antidepresiv a mě osobně to nejhorší překonání důvěry/nedůvěry trvalo dva roky... a vyrovnání se skoro 10 let... a musím říct, že pomohla práce a jiné starosti, kdy nebyl čas řešit tyhle "hlouposti" (důvěra/nedůvěra),což bylo dobře a to přesně z toho důvodu co píšeš...chci s ním být a miluju ho...

s přítelem jsme od června 2007 a moje problémy začaly asi v listopadu 2007, nesouviselo to jenom s podezřením an nevěru, ale taky s tím, že měl odjet na půl roku pryč, což sjem is neuměla představit, taky jsem byla v nemocnici s mononukleózou a do toho jsem nestíhala školu, a to takovým způsobem, že jsem se hroutila, že ji v životě neudělám, nemohla jsme se soustředit vůbec na nic, měla jsem pocit, že vůbec nic z budoucnosti nemám jisté (a já jistoty potřebuju). Od toho listopadu chodím k psychologovi, antidepresiva jsem měla předepsané, ale bylo mi z nich ze začátku zle a dostala jsem strach po přečtení příbalového letáku, psychiatrička mi byla nesympa a už sjem tam nechtěla jít...moje blbost, měla jsem ji hned změnit a pořádně se na všechno poptat, místo toho jsem prášky přestala brát a začala chodit k nové psychiatričce až asi v březnu, kdy už byal situace neúnosná.

Vždycky jsem byla stresař a citlivý člověk, ale nikdy ne v takové podobě, jako od té doby. Těžko říct, co to spustilo, nejspíš všechno dohromady. A od té doby se to táhne. Ze začátku, jakmile mi to zabralo a jakmile se přítel vrátil, bylo vše ok, nějakou dobu naprostý klid, taky byly prázdniny, takže žádné starosti...a teď od školního roku vlny nahoru dolů, nebo spíš hoodně nahoru a hoooodně dolů, bez nějakého pozvolnějšího přechodu.

Upravil(a) XYZ (9. 2. 2009 23:32)

PavlaH napsal(a):

http://www.rodinne-konstelace.cz/  jen tak náhodou z gůgla, co to asi je... HOlka, ty si taky neseš ranec. Být tebou, tak na konstelace nechodím v akutní krizi. Jinak držím palce, abys unesla vše, co máš.

děkuju za odkaz, i když moc přesně tomu asi nerozumím... spletla jsem si ot s něčím jiným.
Když nebudu v krizi...nebudu cítit potřebu cokoliv dělat

XYZ napsal(a):

Je možné, abych tpěla fyzickou nevolností ze žárlivosti? skoro rok beru antidepresiva a pořád žiju "ve vlnách"... Od jisté doby (viz vlákno lže anebo ne?) si nejsem jistá, jestli příteli dokážu věřit, na druhou stranu ho hrozně miluju a nechci být bez něho. Někdy mám nádherný pocit z našeho vztahu, někdy, jako třeba teď, je mi úplně zle...protože si pořád nedokážu být jistá, jestli je mi věrný... nějak bych chtěla tohle ukončit otázkou, žádostí o radu, jako bývá zvykem, ale vlastně to neumím ani zformulovat. Vlastně vůbec nevím, jak a na co se chci zeptat...ale teď je ta vlna dole. Jsem na babinetu přihlášená i pod jiným jménem, řeším tak tím občas to, kdy nechci, aby některé otázky byly spojovány s mou osobou (ptž jako XYZ se o mně dá zjistit hodně a jsem to víc JÁ), pod druhým nickem jsem veselejší, lepší, ... vím, že když se zeptám, "Jsem vůbec normální?", odpovíte, že "normální" je relativní pojem...proto...vážně nevím, na co se zeptat, asi tenhle příspěvek bude působit jako postavený na hlavu..a až ho zítra budu číst, budu si říkat, proč jsem ho proboha napsala...ale nějakou radu asi potřebuju..nebo jakouoliv reakci, názor...cokoliv...díky.

Dám ti radu. Představ si do detailů, co konkrétního by se stalo, kdybys zjistila, že je ti nevěrný. Asi byste se rozešli, chvíli bys prožívala smutek a ponížení, časem bys potkala někoho jiného................ myslím, že by nešlo o život.
Je zbytečné se bát věcí, které nemůžeme ovlivnit a které nás navíc neohrožují a životě. Naopak - je třeba se svému strachu podívat do očí

Upravil(a) mashanka (10. 2. 2009 9:07)

mashanka napsal(a):

XYZ napsal(a):

Je možné, abych tpěla fyzickou nevolností ze žárlivosti? skoro rok beru antidepresiva a pořád žiju "ve vlnách"... Od jisté doby (viz vlákno lže anebo ne?) si nejsem jistá, jestli příteli dokážu věřit, na druhou stranu ho hrozně miluju a nechci být bez něho. Někdy mám nádherný pocit z našeho vztahu, někdy, jako třeba teď, je mi úplně zle...protože si pořád nedokážu být jistá, jestli je mi věrný... nějak bych chtěla tohle ukončit otázkou, žádostí o radu, jako bývá zvykem, ale vlastně to neumím ani zformulovat. Vlastně vůbec nevím, jak a na co se chci zeptat...ale teď je ta vlna dole. Jsem na babinetu přihlášená i pod jiným jménem, řeším tak tím občas to, kdy nechci, aby některé otázky byly spojovány s mou osobou (ptž jako XYZ se o mně dá zjistit hodně a jsem to víc JÁ), pod druhým nickem jsem veselejší, lepší, ... vím, že když se zeptám, "Jsem vůbec normální?", odpovíte, že "normální" je relativní pojem...proto...vážně nevím, na co se zeptat, asi tenhle příspěvek bude působit jako postavený na hlavu..a až ho zítra budu číst, budu si říkat, proč jsem ho proboha napsala...ale nějakou radu asi potřebuju..nebo jakouoliv reakci, názor...cokoliv...díky.

Dám ti radu. Představ si do detailů, co konkrétního by se stalo, kdybys zjistila, že je ti nevěrný. Asi byste se rozešli, chvíli bys prožívala smutek a ponížení, časem bys potkala někoho jiného................ myslím, že by nešlo o život.
Je zbytečné se bát věcí, které nemůžeme ovlivnit a které nás navíc neohrožují a životě. Naopak - je třeba se svému strachu podívat do očí

Jak hezky jsi odpověděla za mě tak teď to zkusím já. Možnost a) Asi bych se sesypala, on by mě nějak uchlácholil, a byla bych uchlácholená, že i přes nevěru s ním zůstanu, ptž bez něho být nechci. b) Asi bych se sesypala, ale pak se nějak posbírala a snažila se nenechat se vyvést z míry, a rozešla bych se s ním. Pokud on sám by se mi v tom nesnažil zabránit, po týdnu bych přilezla i po čtyřech a prosila ho, ať se dáme zase zpátky dohromady.
Ať už a) nebo b), všechno by se dalo do pořádku, já bych zase žila ve svých vlnách, konkrétně ve vlně nahoře, prožívala bych si svoje eurofie z toho, jak ho miluju a jak jsme se dokázali přenést přes problém...a po nějaké době by se to opakovalo. Tatáž historka.


Když sjem jednou svému psychologovi řekla, že si neumím ani představit, co by se stalo, kdybchom se opravdu rozešli, řekl mi: No tak si to nepředstavujete. Proč si vyvolávat představu něčeho, co ve vás vyvolává takové nepříjemné pocity.

Upravil(a) XYZ (10. 2. 2009 11:05)

protože si pořád nedokážu být jistá, jestli je mi věrný
Ale tím si přece nikdy jistá být nemůžeš - snad jedině, kdyby ležel v kómatu na JIPce Musíš se smířit s tím, že některé události jsou neovlivnitelné, dokonce i ty, které se tě osobně týkají, bohužel.
řekl mi: No tak si to nepředstavujete. Proč si vyvolávat představu něčeho, co ve vás vyvolává takové nepříjemné pocity.

Podle mě měl pravdu - zbytečně se tejrat tím "co by kdyby" je snad mírná forma masochismu Jasně, člověk by měl být nějak připravený na různé maléry, které ho můžou v životě potkat, ale to neznamená, že si je detailně představuje před spaním...

Myslím si že trpíš panickou poruchou, kterou sis vypěstovala díky nevyřešenému problému a trvalému napětí a nejistotě.

Já bych s těmi soudy o psychických nemocech byla opatrná. Panickou poruchou můžu poslední dobou trpět tedy i já. Mám její typické znaky, a přesto to toto onemocnění není. Tohle bych skutečně nechala na povolaných lékařích.

Teda to se mi nezdá, že bys měla panickou poruchu - já ji měla před několika lety jisto jistě a s tímhle se to úplně nedá srovnat, ale nevím...no, spíš je to něco jinýho.... Panická porucha vzniká z nějakýho nervovýho přetížení, trvalého stresu ...

vendulinda napsal(a):

Teda to se mi nezdá, že bys měla panickou poruchu - já ji měla před několika lety jisto jistě a s tímhle se to úplně nedá srovnat, ale nevím...no, spíš je to něco jinýho.... Panická porucha vzniká z nějakýho nervovýho přetížení, trvalého stresu ...

Já si ale nemyslím že by v důsledku PP trpěla chorobnou žárlivostí. Jen si myslím, že ty stavy fyzické nevolnosti, které popisuje, jsou důsledek toho trvalého napětí a stresu, ve kterém žije, protože nezdravě žárlí. Jak správně píšeš, je to z nervovýho přetížení, trvalého stresu, to je ten spouštěč, ale příčina je různá, někdo si PP vypěstuje z přemíry práce, vysokých nároků, které na sebe klade, někdo to může mít z toho, že nemá vyřešený problém z minulosti a vláčí to s sebou jak baťoh, a bla bla bla...