majka.r.63 napsal(a):

Já myslím, že generace našich maminek (je mi 45) je taková "neaktivní" - že ženský nemají žádné koníčky, snad jen pletení a vyšívání.
My už jsme jiné - spousta mým kamarádek by se asi nevzdala svých koníčků kvůli pečování o dospělé děti.

Za to moje ex tchýně se ráda ujala domácnosti mého BM, když se rozešel s přítelkyní. Některé maminky jsou TAK hodné, že nenechají děti dospět ani v padesáti (a dobře jim tak, těm dětem, když si to nechají líbit).

také to tak vidím, moje maminka  a  tchýně....oboum je 56,57 let a mají ještě svoje maminky (okolo 80let - zatím svěží mysl, schopné se o sebe postarat) - ale tyto ženy   nesjou zvyklé nikam  chodit , znají jen nákup jídla a skoro se dá říct konec.
Žádné kafčo s kamarádkou - možná tak 1 x do roka- společnost, kamarádky,návševa známých- téměř nic.
jen říkají (aspon ta moje mamka), že nemá čas, že pořád musí tohle a tohle, že nic nestíhá. a kdy vůbec by mohla -  ale otočí se to proti  mš - že to  já  si můžu dovolit tohle a tohle, jít se bavit v pátek či sobotu, že  jsem pořád jsem někde, že vůbec nejsem doma - podle ní.
Rádoby se stále montují do života . co kde kdy jak já dělám  a hlavně ted, když  jsem sama.
Máte to také někdo???? (no já se už nedám, i když je to hooodně těžký jim to vysvětlovat, že je to můj život a já se jim nepletu do toho, co oni dělají ve svém volnu a jak ho tráví.
Rodiče maj problém s tím, když  mě den -či dna nevidí.... no někdy hrůza.
My jejich děti, jsme dospělé, máme svojé - já dítě, partnery. A třeba moje mamka jakoby nežila, mě to apoň přijde. Je zajištěná finančně, ,37 let manželství - celkem klidného, bez větších problémů (aspo%n jsem je neviděla já)....... ale ta chuť ještě "žít" mít koníčky, zábavu...to ne. je upnutá na domácnost, co doma, povinnosti vůči svým matkám, alespoň denně je vidět.Ony jim pak zase volají a čekají na ně.....chápu, ale mě už to dělá několik let. Pak si říkám co bude za dest let?

Tak občas ta přehnaná starostlivot je taky šílená..........

my sice ještě nemáme po rozvodu ale už bych sem taky mohl cosi přispět. 2 roky po podání žaloby, víc než rok po mém odstěhování jsme konečně dospěli do stádia kdy nemusím vztekle odpovídat na nehezké SMSky. Dokonce mi ex popřála hezké Vánoce - to bylo od ní to nejhezší za posledního 2,5 roku. Teď jsme na mrtvém bodě, žádná komunikace i přestože máme spolu dítě. Manželství jsme měli hezké (z mého pohledu), byl jsem šťastný s rodinou, ale už ne moc s manželkou. Spíš jsme žili vedle sebe, protože to, kdy jsme bydleli u její matky trvalo příliš dlouho. Ošklivé období, které nastalo při trhání pout mezi námi ty šťastné vzpomínky vubec neovlivní. Dnes už jí to nemám za zlé.
Nyní je mi paradoxně líp, jsem konečně sám sebou, uvědomil jsem si že ona neni nejduležitější v mém životě - tím jsem já sám.
Vztah s ex se asi bude časem zlepšovat, pokud nějaký bude, rány hojit, ale bude to ještě trvat, čeká nás ještě jedno nehezké období - dělení hromady na dvě hromádky.
Vztah s dcerou je super pořád, ale dnes už spíš v té duchovní úrovni, časem asi bohužel uvadne, ono 800 km je 800 km.

Taky mám maminku 70 let-stará škola -těžko říct zda lepší -dle mne asi ne,vždy byla pro ni milejší okapaná zahrada řepy než příprava dětí do školy a pak v neděly večer při podepisování žákajdy výprask řemenem! Když jsem se vdala tak jsem se odstěhovala s BM 80km od rodiny,po 6 letech ovdověla tchýně a já jí aktivně a naivně sehnala byt v naší vesnici uvěřila jsem jak nám bude pomáhat s dětma-výsledek-zůstala jsem sama s dětma 80km od rodiny-BM se zamiloval a rozvedl já sama s 2 dětma všichni na antidepresivech(synek 3 spáchal sebevraždu-8let),dcerka se zhroutila ve škole-odvezena do nemocnice,tchýně si našla milence a bydlí s ním 30km od nás,rozbouraný barák kde BM sprasil co mohl,2 hypotéky a žiju-děti už jsou v poho,jen já ještě často teskním a brečím ale žijem i bez BM- moje kamarádka říká život je ku.va a má pravdu!!!

Taky jsem si nedovedla představit život bez mého M. 28 společných let ho milovala jak blázen, měla se s ním dobře a hezky. Že je nevěrný jsem netušila ! Pravda mě srazila na kolena.
Následující dva roky jsme byli oba nemocní, on láskou k té druhé, já na nervy. Pomalu se z toho hrabala ven, na druhé výročí "pravdy" podala žádost o rozvod. Je to rok.
Začátky byly krušné - smutek, žárlivost, zrada, křivda ....,v nejhorším se narodil vnouček a přišel na svět, aby vyplnil prázdné místo v mém srdci. Já pookřála a řekla si, že jsou i horší věci na světě !!
Začala se vzdělávat v psychologii jako koníčku, šiju pro zábavu textilní mozaiku v jednom spolku, jezdím na horském kole po krásné valašské krajině, nebo si autem zajedu k blízkým, či za nákupy a kulturou. Hodně čtu ezoteriku, pěstuju kytky doma i na chalupě a najednou si uvědomuju, že je mi fajn, že si můžu dělat co chci, jsem volná, svobodná, soběstačná.
Děti mají své rodiny, občas vypomáhám s vnoučkem a všichni mi fandí.
Při rozvodu se ke mně BM zachoval velkoryse. Byl překvapený, že mám odvahu, jsem akční, "tvrdá" (konstatoval).... a jako by si mě více vážil, respektuje mě jako nikdy dříve!  Navštěvuje mě, rád si se mnou povídá i radí se o některých svých věcech a velice mu záleží na kontaktech se mnou.
Zpočátku jsem z toho byla rozpačitá, ale nějak sama u sebe jsem nakonec na to přistoupila. Pomáhá mi s autem, drobnými opravami v bytě, zajímá se o všechny, pamatuje na ně.
Není mým nepřítelem. Ale všechno je už jiné, v mých očích je jako dobrý kamarád.
Žije sám, protože ona je ještě vdaná, o 20 let mladší.....
Přijala jsem svůj "nový život", v něčem je lepší , v něčem není, je jiný. Vím, že do jiného partnerství už nepůjdu. Jsem a hlavně CHCI být spokojená a ráda na světě i ve věku "kočky po sezoně" !

pajaja........já to nemyslela špatně, jen jsem to možná nepochopila. Spíš jde o tebe a dokonce i o syna. Ale snad je už skoro dospělý a tyto věci může pochopit. Mé dceři je 6 let...skoto sedm a situaci chápe. Třeba pobavila jsi se s dětma o tom co se u Vás v rodině děje a jaká je situace?

Ivanko, když nebudeš tak přehnaně náročná na partnera, budeš více samostatná a budeš CHTÍT, nemusíš být sama a můžeš být šťastná. Zatím nechceš, tvoje ego nechce. Pořád si dupe, že chce a chce a chce to, co bylo, tu jistotu, tu pohodu, to vezení se... Tvůj muž byl spíš tvůj otec, musel se o tebe starat. Chlap chce ženu, která mu bude rovnoprávná, které si bude vážit jako jemu rovnou, která si dupne, pokud mu něco nebude vyhovovat atd.

Důležité je, že ty prostě nechceš být šťastná. Na co čekáš? Na BM? Ten se už nikdy nevrátí. Čekat to je bláhovost.
Máš to jen ve svých rukou. Nikdo jiný!

No, Kaliku, asi jsem náročná, on mi bývalý manžel nastavil vysoko laťku, víš. Kdybych měla nějakého příšerného chlapa, tak bych byla asi vděčná za jakéhokoliv jen trochu použitelného.
Ale v současnosti jsem dospěla k názoru, že žádného chlapa nechci. Nejsem typ člověka, který musí mít partnera, spíš bych řekla, že nejsem vůbec typ na párové soužití. Neumím si představit, že se budu někomu přizpůsobovat, jsem ráda sama, potřebuju samotu každý den, vysloveně ji vyhledávám. Kdybych měla být s někým 24 hodin denně, tak se zblázním.
Jen mám teď pocit, že se nějak motám v kruhu, nevím, kam jdu, jaká je moje cesta. Myslela jsem, že s manželem budu do smrti, těšila jsem se, až děti odejdou z domova, jak si budeme užívat života spolu, různé výlety, dovolené, kulturu. Konečně bychom měli bývali splaceny všechny dluhy, takže bychom se nemuseli uskromňovat a i když si myslím, že nejsem náročná a rozhazovačná, tak by to byla velká úleva.
A teď to všechno prostě nebude.
A já žiju tak nějak den po dni, chodím na procházky s kamarádkami nebo sama, občas si zajdu s někým na kafe, zaplavat, na nějakou výstavu, do kina, do divadla, hodně čtu, nenudím se, to ne, snažím si hledat v životě to hezké a těšit se z maličkostí, ale není to ono. Když to nemůžu prožívat s mým BM, tak mě to tolik netěší, bez něj jsou všechny radosti poloviční a bolesti 2x tak velké.
Nejsem hloupá a vím, že se ke mně už nikdy nevrátí, vím, že musím jít dál sama, ale bolí mě to a mrzí. Nedokážu si pomoct. Snad to za mě vyřeší čas, odvyknu si od něj a budu mít jiné zážitky bez něho, které snad přebijí to pěkné, co jsem zažila s ním.

Kerrin: zaujal mě už na VŠ, protože byl úplně jiný, než ostatní kluci, kteří jen chodili po hospodách, kouřili, mluvili sprostě, sháněli holky do postele. Můj BM se od nich lišil jako den od noci. On byl vždycky jiný a zvláštní už jako dítě. Zaujalo mě na něm, jak je hodný, citlivý, jak dokáže lidem pomáhat. Byl vždycky naprosto poctivý, nikdy by neudělal nic, co je nemorální nebo nezákonné. Má velký smysl pro spravedlnost. Je velice inteligentní, dokáže srozumitelně a jasně pohovořit na jakékoli téma. Umí i spoustu věcí ohromně vysvětlit. Vždycky se zajímal o politiku a o dění kolem sebe a vždycky byl pravičák, už v 80. letech. když ho lákali do KSČ, tak jim na to řekl: "Já jsem buržoazní demokrat!" Byl vždycky výborný student, ale žádný šprt, potřeboval všemu rozumět, všemu přijít na kloub. Taky v zaměstnání byl výborný, dotáhl to celkem vysoko a vždycky to bylo jen proto, jak byl dobrý, nikdy nikomu nepodlízal ani neintrikoval, to mu vždycky bylo naprosto cizí. Byl i výborný manžel a otec, v domácnosti dělal všechny domácí práce bez toho, aby se musel člověk doprošovat, prostě bylo třeba to udělat, já jsem dělala něco jiného, tak šel a udělal to. S dětmi si vždycky moc rád hrál, organizoval pro ně výlety a různé zábavy, vstával k nim v noci, vozil je k doktorovi, když byly nemocné. Snědl jakékoli jídlo, které jsem mu uvařila a ještě mě pochválil. Mohla jsem se mu se vším svěřit, vždycky se mnou všechno řešil, nikdy mě neodbyl, že je to blbost. Nikdy se nehádal, nekřičel, nevztekal se. I když byl spíš intelektuál, byl i celkem šikovný na různé opravy v domácnosti, uměl přidělat poličku, zapojit domácí kino, otapetovat stěnu, vymalovat, sestavit nábytek, spravit pračku nebo vodovod. Byl vždycky čistotný, voňavý, chodil pěkně oblečený. Byl abstinent a nekuřák, nikdy nepoužíval vulgární slova. Vždycky byl rozvážný, netrpěl žádnými výkyvy nálad, měl ohromný smysl pro humor, často žertoval, kolikrát jsme tak smáli, že jsme nemohli přestat. Když jsem onemocněla depresí, staral se o děti, vařil, chodil s nimi na výlety. Prostě jednička.
Tak mi řekni, kolik takových mužů po světě chodí a jaká je pravděpodobnost, že zrovná já, nijak zvlášť hezká, chytrá ani mladá někoho takového ještě potkám?

Upravil(a) Ivana (3. 2. 2009 9:38)

Ivano, a BM opravdu neměl ŽÁDNÉ CHYBY???
Mně tohle co jsi napsala přijde jako pohádka, jako když si ho idealizuješ. Ale že by to vydrželo tak dlouho?
Jako kdybys našla vysněného pohádkového prince a on takovým zůstal.

Jenže, pokud by opravdu zůstal, tak by dnes asi nebyl bývalý...

Martinko, přesně tak jsem si připadala - jako když mám pohádkového prince. Já ho tak strašně milovala!
Jenže jsem si to zkazila sama. Jednak jsem byla vždycky cholerik, hned jsem vybuchla kvůli každé blbině, jednak jsem se mu, jakožto introvert, nevěnovala dostatečně, protože on byl z domova zvyklý, že jeho rodiče byli pořád spolu, spolu i vařili, uklízeli, každý večer spolu seděli u televize a já přišla domů z práce a zalezla do ložnice, večer místo TV jsem si četla, nedokázala jsem být pořád s ním. A korunu tomu nasadila moje deprese, se kterou jsem se prala 5 let (možná víc). Často se stávalo, že jsem nebyla schopná vstát z postele, nechtěla jsem nic slyšet, nic vidět, jen jsem ležela a snažila se spát. BM byl z toho nešťastný, měl na krku děti a domácnost a manželku, která ležela v posteli a skuhrala, že život nemá žádný smysl. Občas to bylo lepší a občas zas znovu děsné, jako na houpačce. On si pak našel svoje přátele a nakonec i Péťu a bylo vymalováno. Bohužel zrovna v době, kdy už jsem se konečně z té deprese vyhrabala. Já jsem mu řekla, že bych dala všecko na světě, aby se ke mně vrátil a on mi na to řekl, že byly doby, kdy by totéž řekl i on, ale už je to pryč.
A fakt nevím, co bych mu tak mohla vytknout, snad jen že byl hodně spořivý, ale to bylo třeba, abychom si mohli dovolit koupit byt a auto a ještě jezdit na výlety a dovolené. A taky mě dost kritizoval, třeba jak se chovám k elektronice a tak, byl na věci hodně opatrný.  Jinak fakt nemám, co bych mu vytkla, co by se mi na něm nelíbilo.

Ivana napsal(a):

Martinko, přesně tak jsem si připadala - jako když mám pohádkového prince. Já ho tak strašně milovala!
Jenže jsem si to zkazila sama. Jednak jsem byla vždycky cholerik, hned jsem vybuchla kvůli každé blbině, jednak jsem se mu, jakožto introvert, nevěnovala dostatečně, protože on byl z domova zvyklý, že jeho rodiče byli pořád spolu, spolu i vařili, uklízeli, každý večer spolu seděli u televize a já přišla domů z práce a zalezla do ložnice, večer místo TV jsem si četla, nedokázala jsem být pořád s ním. A korunu tomu nasadila moje deprese, se kterou jsem se prala 5 let (možná víc). Často se stávalo, že jsem nebyla schopná vstát z postele, nechtěla jsem nic slyšet, nic vidět, jen jsem ležela a snažila se spát. BM byl z toho nešťastný, měl na krku děti a domácnost a manželku, která ležela v posteli a skuhrala, že život nemá žádný smysl. Občas to bylo lepší a občas zas znovu děsné, jako na houpačce. On si pak našel svoje přátele a nakonec i Péťu a bylo vymalováno. Bohužel zrovna v době, kdy už jsem se konečně z té deprese vyhrabala. Já jsem mu řekla, že bych dala všecko na světě, aby se ke mně vrátil a on mi na to řekl, že byly doby, kdy by totéž řekl i on, ale už je to pryč.
A fakt nevím, co bych mu tak mohla vytknout, snad jen že byl hodně spořivý, ale to bylo třeba, abychom si mohli dovolit koupit byt a auto a ještě jezdit na výlety a dovolené. A taky mě dost kritizoval, třeba jak se chovám k elektronice a tak, byl na věci hodně opatrný.  Jinak fakt nemám, co bych mu vytkla, co by se mi na něm nelíbilo.

dá se to vysvětlit tak, že jsi s ním vlastně šťastná nebyla? že ti vadila ta jeho dokonalost?

Koukni Ivano kolkik se nás tady tomu podivuje......... a jak vidí svého otce děti? stejně jako ty??? No.1? Nikdo není dokonalý