máš umělecké sklony ?

obvykle umělci mají svůj svět, vidí  TO jinak.............znám to od mého odce a teď od anděla

Lumi takových lidí je víc jen ne každý to řekne. Jsi ve své podstatě normální.
Slavek neumí moc číst že, ale nevím co je špatnýho na tom, že někdo věří v anděly, boha....

Hm ty jsi pan dokonalý, tak to jo.

Luminko, to, co popisuješ, mi připadá zvláštní, v takové míře tyhle pocity neznám a nemám ve svém okolí nikoho, kdo by se mnou o něčem podobném mluvil. Co myslíš, znamená to, že nikdo takový neexistuje? Nebo že jedna z nás je normální a druhá divná? Nejspíš to znamená jenom tolik, že máme obě omezený počet známých a že se lidé zdráhají o podobných věcech mluvit

Mezi "všichni" a "jenom já" existuje spousta možností. Každý člověk je určitého ražení, má své zváštnosti, jako kytky nebo stromy. Možná je v našem podnebí víc jabloní než cypřišů, ale to přece neznamená, že cypřiše neexistují nebo že by jeden z těch stromů byl normálnější (ale ani to, že by byl míň nebo víc hodnotný) než ten druhý.

Myslím si, že pokud si člověk má uvědomit nějakou svou zváštnost, nějaký dar a nadání, často se narodí do prostředí, ve kterém zpočátku nikoho podobného nenachází. Tím víc si může uvědomit, v čem je jeho jedinečnost, i když ta jedinečnost vypadá hodně neprakticky.

Samozřejmě jsou i duševní poruchy, které leží za hranicí toho, co se dá vnímat jako osobní zvláštnůstka, ale nemyslím, žře by to byl tvůj případ

ja mivam nekdy taky takový pocit.Jakože žiji jen já a to ostatní kolem mě existuje jen když u toho jsem.Taky  to neumim moc popsat ale to sve já vnimam ,že ten život je jen o mě.Pořád jenon já ..Je to teda logické,každý vnímáme jen ten svuj zivot a ti ostatni jsou jen jeho soucasti ale ne každý o tom takhle premýšlí.Ale už dlouho jsem takhle nepřemýšlela až ty jsi mi o připomněla.

Krásný!!!... Donutili jste mě jít hledat jeden článek, který mě po přečtení pár vět moc zaujal. Nedočetla jsem, a odkládala... a založila..., tož teď ho najdu. Ptz. je URČITĚ k tematu... a o mně a některých tady, též...

Janina08 napsal(a):

ja mivam nekdy taky takový pocit.Jakože žiji jen já a to ostatní kolem mě existuje jen když u toho jsem.Taky  to neumim moc popsat ale to sve já vnimam ,že ten život je jen o mě.Pořád jenon já ..Je to teda logické,každý vnímáme jen ten svuj zivot a ti ostatni jsou jen jeho soucasti ale ne každý o tom takhle premýšlí.Ale už dlouho jsem takhle nepřemýšlela až ty jsi mi o připomněla.

Tys to vystihla úplně přesně, ty cítíš úplně to, co já. V běhu dní si to neuvědomuju, to až když jsem třeba sama a utiší se ten denní šrumec. Nechtěla jsem, aby to vyznělo jako nějaké sobectví, že jsem střed vesmíru. A minulost samozřejmě respektuju, vždyť byla objevena elekřina, vynalezeny motory, a protože to používám, tak se mě to týká. Ale to z minulosti, co se mě netýká, nebo je to v současnosti a daleko, tomu ani nerozumím. Pak nerozumím ani některým filmům.

Lumi? Opravdu jsem přesvědčená, že určitým způsobem je to přednost, jak napsala Vera. Rainmana jsem viděla už jako děcko, a nechápala jsem, proč mě tak přitahoval...

Lumi, buďto jsme obě cáklý nebo obě normální: Já takhle nevnímala ve školce, spíš poslední dobou. S těmihle myšlenkami si jen tak hraju a říkám si, že možné to je. Že není žádný svět, že si jen každá duše vytváří svou realitu, aby se něco naučila.

Ooops, toto patrí vedľa. sorry.

Upravil(a) Selima (1. 2. 2009 14:46)

luminka napsal(a):

Mám už od školky takový divný pocit a nevím, jestli to popíšu správně a jestli mě pochopíte. V rodině o tom nemluvím, abych nebyla za blázna. Prostě mi připadá, že jsem nějaká jiná než ostatní. Celou tu dobu, co žiju, se dívám jen z těch svých očí, ze své hlavy, už ve školce mi bylo jasné, že tu místnost tam neuvidím nikdy očima Janičky, Rosti, nebo Pavla. Takový pocit, že když spíte, nic neexistuje, možná tak jen vaše sny. Je to pocit, že poznatky, o kterých nevíte vy, jakoby nebyly a jakoby se s tím ti lidé zbytečně namáhali. Nebo, jako když zemřete, že tím pádem skončí svět. Asi bych byla radši, aby byla možnost reinkarnace, ale i tak bych nemohla odžít úplně všechny životy. Neměla jsem ani ráda dějepis, protože svět přede mnou jakoby nebyl. Máte někdo podobný pocit, nebo mi celá ta léta hrabe?

Docela mi mluvíš z duše...já jsem také vždycky přemýšlela o životě. Poslední dobou stále více, protože mi umřela babička.

Jako bych se na svůj život dívala z nějakého vyššího místa. Né, jenom na svůj, ale i na ostatní lidi. Jsem hodně pozorovací typ člověka. Někdy když přemýšlím o tom až umřu, že neuvidím, lidi, které jsem měla ráda, přírodu, zvířata...až mně z toho jde husina po zádech.

Upravil(a) Natálie (1. 2. 2009 17:42)

ahoj, tak tohle mě docela zaujalo. moc. pamatuju si na tyhle pocity už od školky. ono se to těžce popisuje. ale luminka to vystihla skvěle. nikdy jsem nepřišla na to z čeho ten pocit pramenil. na sídlišti jsem to vnímala asi nejvíc. moc jsem si nevěřila, byla jsem taková pomalejší, kam mě postavili, tam jsem stála. ráda jsem trávila čas o samotě. možná jsem nepociťovala důvěru, nevím. sídliště plný lidí, vnímala jsem všechny kolem sebe jako jedno velké společenství a já jsem měla pocit, že jsem jiná než ostatní a že to všichni ví, že se všichni znají a já jako bych žila v prostředí, kde dva břehy odděluje řeka a já věděla, že jako jediná neumim plavat, že se nikdy k těm naproti nedostanu, že k nim nebudu nikdy patřit. Časem to nějak opadlo, nebo jsem to přestala vnímat, nevím. taky se někdy zamyslím nad tím jaký to bude až budu po smrti. přestavuju si všudy přítomný skotačení a smích, lidi z práce do práce, běžný život, louku plnou květin, malé děti, jak po ní utíkají a já ležim někdě, kde už je totální konec, všudy přítomná tma, nemůžu dýchat, vidím, že jsem si prožila život, vidím jak já už nejsem a ten pocit, že ani zítra, ani za 50 let, ani za 100 už nikdy nebudu existovat. proboha, teď musim vypadat jako blázen, vůbec se ničim takovým netrýznim, to ne. jen mě jednou ta představa napadne.
jenom bych ještě dodala možná nedůležitou informaci - jsem z rozvedené rodiny. poprvý když mi byly 3 roky a podruhé ve 13 letech. taky jsem hodně přemýšlivá, tudíž melancholická, ke každému přistupuju jako k individualitě, mám empatie. kolegyně si ze mě utahují, ale v dobrým, že jsem taková matka milosrdná. jako dítě jsem bývala introvert, nevím jestli to je možné, ale podařilo se mi to nějak obrátit. chci říct, že v hloubi duše jsem pořád takovej samotář, sólista a tak, ale nikdo z mého okolí, třeba z práce, kde jsem přes dva roky, mě za introverta nemá. protože pořád někde něco melu hubou, po tátovi mám asi takovej ten černej, ironickej humor, sarkasmus. no, to už je ale trochu off topic.