Taky jsem s malým měla podobné problémy, pak jsme byly u psycholožky, která mě řekla, že jsem moc měkká, dítě zkouší co si může dovolit, řekla buďte důslednější, co řeknete to platí  i kdyby trakaře padaly, pokud nakonec vždy ustoupíš, to dítě to ví a čeká až ustoupíš. Já když teď něco řeknu tak to platí, a basta. Co tak mu zakázat pohádku, nebo něco co má rád. Já dávala oblíbený traktor na vrch stěny, a jak rychle udělal co jsem chtěla. Když tě odpoledne neposlechne, tak mu zakaž pohádku, ale nesmíš mu ji pustit ani večer, ani zítra, prostě nepovolit.

Macin - já bych z toho nedělala takovou trágu,  souhlasím s  Amrianou že si akorát ničíš nervy. Rozhodně to že dítě ve třech letech nechce pozdravit není chyba  tvojí výchovy mě Kája někdy  krásně povídá a poslouchá  umí i pozdravit a jindy čučí jako vejr a odmítá  vypustit slovo - prostě to neřeším nijak drasticky  a myslím že v budoucnu ani nebudu.
Hele on to pak malej začne dělat sám a automaticky pokud to vidí u vás   tohle bych řekla že je jenom ten vzdor.
Hodně štěstí ve výchově - nejtěžším to lidském poslání

Macin napsal(a):

Ahoj,

mně nešlo jen o zdravení, tohle chování se opakuje ve víc situacích. Celé odpoledne to bylo v pohodě, až teď večer, opět scéna. Řekla jsem mu, že až si dojí cornflaky, půjdeme si umýt zoubky a spát. To není o tom, že netrvám na dodržování toho, co jsem řekla. Myslím si, že v tom jsem důsledná dost. On prostě evidentně zkouší, co já na to, když neposlechne. Souhlasil a když dojedl, odebral se k hračkám. Připravila jsem mu pastu na kartáček a asi třikrát ho zavolala, aby přišel. Nakonec jsem pro něj došla, vysloveně dotáhla k umyvadlu, on si vzal kartáček do ruky a začal pastu patlat po umyvadle. To byla konečná. Dostal na zadek, umyla jsem mu zuby a šel do postele. Amriano, já to na něm vidím, že tohle nemá smysl, ale například řeči o tom, že on to neumí, aby mi dokázal, že to opravdu umí, to na něj nefunguje. Vím, že tohle maminky dělají, ale on na tohle nereaguje, je mu to fuk. Já to samozřejmě vím, že tohle není udržitelné, chápu, že ve třech zkouší vše možné, ale prostě už nevím, jak ho "přelstít." A nehledě na to, že když vidí, že jde do tuhého, tak už má zkušenost, že to nedopadne pro něj dobře, takže nechápu, že z toho nemá strach. On si raději nechá dát na zadek, než aby ustoupil ze své pozice. A s tím si nevím rady.

Bitím ničeho nedosáhneš .

Zkus svoje výchovné situace otočit, a začít jej chválit za to, co se mu povedo. Pozitivní mootivace, i když se to nezdá má mnohem větší účinky a já o pochvalách u vás doma vůbec nic nečetla. Když přijde mimís, bude potřeba jej pochvalou zapojit, aby věděl, že si ho taky všimneš. Když podá plínku, nebo něco co potřebuješ, když splní něco co po něm chceš. My dospělí občas bereme ty kladné věci automaticky....

No hlavně si myslím že tím že  bude deně dostávat  na zadek z něj slušnějšího člověka nevychováš. Já ve třech letech prej taky neposlouchala a ve školce jsme yla nejzlobivější dítě - no a dneska jsem normální slušnej člověk, zdravím a zuby si čistím
Vážně bych z toho nedělala takovou trágu

Přesně tak...dát najevo, kdo má vůdčí slovo, důsledně, teď to řeším s 20 měsíčním prckem a funguje to...za odměnu pomazlit a jak je rád!!!

Upravil(a) Bára :) (28. 1. 2009 21:06)

Ahoj tak jak to čtu tak není jen problém ve zdravení ,ale vše co k dítěti patří.Opravdu vzdoruje a zkoušíto na tebe .jak ve školce má taky tento problém paní učitelka nebo jí poslouchá na slovo.Mě paní učitelka poradila všechno na ní svádět( to by se paní učitelce nalíbylo jak se chováš atd) u nás to zabralo. u nás výprask nepomáhá,ale když zakážu to co má rád (večerníček)tak udělá co chci a bez breku a výprasku.Každé dítě je jiné a proto držím palečky at to zvládnete oba.Lenka

Ahoj,


měla jsem chřipku, sotva jsem lezla, takže reaguji na vaše příspěvky až teď. Nějak si opravdu nevím rady. Asi jste nabyly dojmu, že svoje dítě jen bezmezně mlátím a ničím se mi nezavděčí. Tak to ale není. Někdo se tu ptal například na pochvaly. Těmi rozhodně nešetřím, protože má naopak vlastnosti, kterých si u něj velmi cením, i ve srovnání s ostatními dětmi. Jak jsem říkala, nejde mi jen o zdravení, ale spíš o to, jak řešit patové situace. Vím, že ve 3 letech má samozřejmě nárok na to, aby nepozdravil, především z důvodu stydlivosti. Ale jeho tvrdohlavost je bohužel velká, např. jste mi radily, abych mu něco zakázala. Nefunguje. Radši si to odpustí, než aby se "ponížil." Vůči tříletému dítěti se může zdát, že ho tvrdě soudím, jenže manžel má už 12ti letého syna z předchozího manželství a u něj vidím stejné známky chování (u manžela též, jak jinak). Mají v sobě určitou hrdost nebo nevímco, co jim jakoby brání se přizpůsobit. Třeba s těmi zoubky - měl jsi dovoleno si po čištění zoubků ještě hrát, ale různě to protahuješ, děláš u toho kraviny - takže ti zakážu si potom hrát a musíš jít rovnou do postele. Nevadí, pobrečím si, ale nevzdám se. To si radši to hraní odpustím. Už mi rozumíte? Tohle je pro mně neřešitelné, jak ho mám proboha pozitivně motivovat? Opravdu jsem měla iluze o tom, jak si s ním budu o všem povídat, nebudu na něj řvát a proboha plácnout ho? Nejsem tyran. Ale místo toho, aby se trošičku přizpůsobil formou něco za něco, raději si nechá vše zakázat. Možná tohle vyřeší čas, až nabere trošku rozoumek, nevím. Ve školce je to dle mého to samé, viděla jsem to na vlastní oči. I když někdo ho může omlouvat, že je tam krátce (2. měsíc), ale spíš si myslím, že je to projev jeho povahy. Bít ho neustále samozřejmě nechci, to jsem vůbec nemusela psát o radu. Sázela jsem na to, že manžel, má-li stejné povahové rysy, bude trošku vědět, jak na něj, ale taky to nedopadlo. Určitě to má taky souvislost s rodinnou situací, stavíme, manžel doma prakticky není, malého někdy nevidí vůbec a výchova je tudíž na mně. Přiznávám, že je toho na mně poslední dobou opravdu moc, i ten blížící porod mi dává zabrat, hlavně fyzicky a i když se opravdu snažím po dobrém, třeba u čištění zoubků mu zpívám nebo ho různě zapojuju, abych odvedla pozornost od toho, že má mít pusu chvíli v klidu otevřenou, stejně to dlouho nevydrží. Neočekávám dokonalé dítě, taky nejsem dokonalá, ale aspoň trochu snahy z jeho strany bych uvítala. Ale na to je asi u tříletého dítěte opravdu brzo. Proto trochu sázím na čas, že až malinko povyroste, dá si snad víc říct.  A určitě se budu snažit dívat se na to trochu s nadhledem, slibuju!

Všem moc děkuju za rady, nikdy jich není dost!

Macin už vidím kde je chyba, zpívat u čistění zoubků, no to ne, měl by si zvykat, že když čistíte zoubky, tak je čistíte, až budeš mít druhé budeš zpívat dvojhlasně?

Macin napsal(a):

Ahoj,


měla jsem chřipku, sotva jsem lezla, takže reaguji na vaše příspěvky až teď. Nějak si opravdu nevím rady. Asi jste nabyly dojmu, že svoje dítě jen bezmezně mlátím a ničím se mi nezavděčí. Tak to ale není. Někdo se tu ptal například na pochvaly. Těmi rozhodně nešetřím, protože má naopak vlastnosti, kterých si u něj velmi cením, i ve srovnání s ostatními dětmi. Jak jsem říkala, nejde mi jen o zdravení, ale spíš o to, jak řešit patové situace. Vím, že ve 3 letech má samozřejmě nárok na to, aby nepozdravil, především z důvodu stydlivosti. Ale jeho tvrdohlavost je bohužel velká, např. jste mi radily, abych mu něco zakázala. Nefunguje. Radši si to odpustí, než aby se "ponížil." Vůči tříletému dítěti se může zdát, že ho tvrdě soudím, jenže manžel má už 12ti letého syna z předchozího manželství a u něj vidím stejné známky chování (u manžela též, jak jinak). Mají v sobě určitou hrdost nebo nevímco, co jim jakoby brání se přizpůsobit. Třeba s těmi zoubky - měl jsi dovoleno si po čištění zoubků ještě hrát, ale různě to protahuješ, děláš u toho kraviny - takže ti zakážu si potom hrát a musíš jít rovnou do postele. Nevadí, pobrečím si, ale nevzdám se. To si radši to hraní odpustím. Už mi rozumíte? Tohle je pro mně neřešitelné, jak ho mám proboha pozitivně motivovat? Opravdu jsem měla iluze o tom, jak si s ním budu o všem povídat, nebudu na něj řvát a proboha plácnout ho? Nejsem tyran. Ale místo toho, aby se trošičku přizpůsobil formou něco za něco, raději si nechá vše zakázat. Možná tohle vyřeší čas, až nabere trošku rozoumek, nevím. Ve školce je to dle mého to samé, viděla jsem to na vlastní oči. I když někdo ho může omlouvat, že je tam krátce (2. měsíc), ale spíš si myslím, že je to projev jeho povahy. Bít ho neustále samozřejmě nechci, to jsem vůbec nemusela psát o radu. Sázela jsem na to, že manžel, má-li stejné povahové rysy, bude trošku vědět, jak na něj, ale taky to nedopadlo. Určitě to má taky souvislost s rodinnou situací, stavíme, manžel doma prakticky není, malého někdy nevidí vůbec a výchova je tudíž na mně. Přiznávám, že je toho na mně poslední dobou opravdu moc, i ten blížící porod mi dává zabrat, hlavně fyzicky a i když se opravdu snažím po dobrém, třeba u čištění zoubků mu zpívám nebo ho různě zapojuju, abych odvedla pozornost od toho, že má mít pusu chvíli v klidu otevřenou, stejně to dlouho nevydrží. Neočekávám dokonalé dítě, taky nejsem dokonalá, ale aspoň trochu snahy z jeho strany bych uvítala. Ale na to je asi u tříletého dítěte opravdu brzo. Proto trochu sázím na čas, že až malinko povyroste, dá si snad víc říct.  A určitě se budu snažit dívat se na to trochu s nadhledem, slibuju!

Všem moc děkuju za rady, nikdy jich není dost!

Macin, jde o tříleté dítě, ne o malého dospěláka ! Že ve školce nepozdraví, opravdu neznamená konec světa ani to není životní tragédie, jsou mu prostě teprve tři ! Zbytečně často používáš tvrdé tresty (slovní, fyzické, psychický nátlak). Možná je to tvým těhotenstvím, ale co takhle víc použít lásku a objímání ? Tak trochu (hodně) mi to připomíná mého syna. Je ve znamení býka, takže "stavák" s "tvrdou palicí" a kdykoliv jsem na něj tvrdě udeřila, narazila jsem na ještě větší odpor. Ale "metoda cukru" se mi u něj osvědčila mnohem víc, tj. mazlení, hraní si s ním a mezi tím dávat menší povely, které postupně přijímal. Letos bude synovi 12 let, už je to kus chlapa, ale přitulí se rád ještě dnes. Povahou je stále paličák, ale ta metoda praktikovaná dřív přinesla své ovoce, nemusím na něj tvrdě zařvat, stačí jen věci náležitě vysvětlit a je to OK.

Kavasaki napsal(a):

Ahoj Macin.
co kdyby jsi to vzala přes pohádky.Do známé či vymyšlené pohádky by jsi jakýmkoliv způsobem zapletla to,co chceš,aby dělal syn,nejen zdravení.
Např.Karkulka v lese potkala vlka.Vlk říká:"Dobrý den Karkulko,kam jdeš?........" Karkulka odpoví:"Dobrý den vlku,jdu k babičce."Když se Karkulka sejde s babičkou(vlk),myslivcem,tak budou zase zdravit.
Vydrž!!!!
Vždy se na něčem špatném,dá najít i dobré.
Moje babička říkávala : Ohýbaj mňa mamko,dokud jsem já JANKO,až já buďem JANO,neohneš mňa mamo.

Ohýbat neznamená lámat ... podle mě denní bití je spíš výrazem toho, že nevím co jinýho dál, než výchovy nebo ohýbání ...