Oxi, díky, to jsem netušila, že je to tak jednoduché!!!
Tak tady máte to mé slíbené povídání:

Kapesní průvodce internetovým seznamováním


   Něvěřte tomu, že přes inzerát se seznamují jen ti nejzoufalejší zoufalci. Zvlášť dnes, v době internetu, to už dávno není pravda. Jestliže zabrousíte na stránky seznamky,možná tam na vás z fotky vykoukne váš soused, vaše spolužačka, váš šéf a nebo taky vaše matka. Lidi jako vy nebo já, kterým to v životě nevyšlo, kteří  ještě neokorali a chtějí to zkusit znovu.
A štěstí je nevypočitatelné: Znám případ, kdy kamarádka odepsala na první inzerát, který jí padl do oka. Teď jsou spolu dva a jejich mrňousek. To píšu pro povzbuzení, abyste věděli, že to opravdu jde, ten příběh se vážně stal.
   Ale většina z nás dlouho bloudí, ztrácí naději ve spleti slepých uliček a doufá ve světlo na konci tunelu. Kdyby však nic jiného, tak na této seznamovací pouti se dozvíte leccos o životě. Pojměte tedy toto povídání  jako malého, kapesního průvodce :-))

   Rozbolavělá přestálým rozvodem, ale plná odhodlání,usedla jsem k počítači a prvně vyťukala do klávesnice slovo SEZNAMKA. Proklikávala jsem se postupně tím pro mě neznámým územím, zadala požadované parametry a  vybrala rubriku VAŽNÉ SEZNÁMENÍ. Celá rozechvělá čekám, co se mi objeví. A ejhle, je to tu:
                                                                                                  "Hledám dívku pro milování v igelitových pláštěnkách."
Třeštím polekaně oči na monitor, musela,jsem se asi ukliknout, to jsem se dostala zřejmě do úplně jiné rubriky! Prodírám se netem  spěšně zpátky, ale ne, opravdu to bylo v rubrice Vážné seznámení ! ? !. Dochází mi pomalu, že ten chlap to  fakt myslel vážně!!     Chvíli se vzpamatovávám, ale pak mě ta myšlenka doběhne a začínám si to stále živěji představovat: To šustění toho igelitu a tak......  - a dávám se do hurónského, nezadržitelného pětiminutového smíchu. No tedy, jako první pokus fakt dobrý :-))

   Důležitou radou, zvlášť pro ženy, je mít mailovou adresu bez udání jména. Úplně nejlíp jen nějakou neidentifikovatelnou přezdívku. A hlavně dlouho neuvádět žádné podrobnosti, podle kterých by vás mohl někdo snadno vyhledat. Tohle jsem ocenila prvně, když jsem natrefila na bytost, kterou jsem si pracovně nazvala "Šílenej ekolog". Už v prvním mailu mě po úvodních větách nabádal, ať nejezdím autem tam, kam můžu dojít pěšky. Že je trestuhodné zamořovat zeměkouli zbůhdarma zplodinami, a jestli prý mu nevěřím, mám zajít do zavřené garáže a pustit si na chvíli motor. Chlápek mě začal bavit. Tak jsem jen ze zvědavosti odepsala pár neutrálních vět. 
   Druhý jeho mail už byl fundovanou přednáškou na téma "životní prostředí", no a ve třetím mailu mi oznámil, že se rozhodl, že se za mnou přijede podívat. Chápejte, on se neptal, on mi to pouze oznamoval. A že prý ví, že coby žena s dětmi mám asi dost práce, ale to nevadí, on si někde jen tiše sedne do kouta a bude se na mě dívat. Představila jsem si to barvitě: Nejdřív by mi projel odpadkový koš, jestli mám pečlivě vytříděno.... Ale v duchu jsem děkovala prozřetelnosti, že jsem neprozradila svou identitu a jen díky tomu ho nebudu muset odhánět ode dveří.

   Jestliže šílenej ekolog byl snad celkem neškodnej, bohužel můžete narazit i na jiný, divný týpky.
V mém nzerátu jsem vždycky uváděla, že mám děti. Nemá cenu někoho lstivě nalákat  a pak ho postavit před hotovou věc. Takže kdo by mě nechtěl i s dětmi, ať mi ani neodepisuje. No a tak taky přišla odpověď:
"Děti mám rád, nejlepší jsou ty hajzlíci smažený".
   Věděla jsem, že ani nemá cenu se rozčilovat, ale celý den mi ta věta přesto ležela v hlavě. A večer byly děti zrovna tak neobvykle hodné a miloučké, prostě mazlíčci, že mě za tu choromyslnou urážku popadl hrozný vztek: Chlape, já tě dostat pod ruku, tisíc kousků z tebe nadělám!

    Jo, člověk se setká s lecčím. Hlavně záplavu oplzlých nabídek, zacházejících do obskurních podrobností, musíte brát s naprostým nadhledem, prostě jen jako takový folklór.

  Takhle jsem už hledala pár měsíců, občas jsem si dala inzerát a čekala na odpovědi. Bohužel, střední věk a dvě děti na krku jsou v seznamování přitěžující okolností. Obvykle mi přišly do měsíce  tak tři čtyři odpovědi, z čehož  většina byla už od prvního pohledu nepoužitelná. A na monitoru na mě přitom blikal údaj "on line je 32.756 mužů". Začalo mi to vrtat hlavou - tolik mužskejch tu krouží, mě nenapíšou, tak kde tedy ksakru jsou? Kam se schovávají? A napadl mě nápad, nebo spíš takový sociologický průzkum: Zabrousila  jsem do rubriky Sex, flirt a napsala celkem decentní inzerát:
"Hledám muže, schopného vášně i něhy. Brunetka s pěknou postavou."
Asi za tři hodiny mi zvědavost nedala a mrkla jsem, jestli mi nepřišla nějaká odpověď. Otevřu mailovou schránku a -  vyvalilo se na mě prvních 60 odpovědí! Pročítám je, poznávám mnohé z těch, se kterými jsem si už dřív  krátce psala na vážném seznámení. Většina z nich mi hned bezelstně sděluje co, kde, jak dlouho,na jaký způsob, kolik centimetrů a podobné detaily... Nacházím však i podle mailové adresy snadno identifikovatelného manžela mé spolužačky, otce tří dětí.  Člověk se prostě nesmí divit už vůbec ničemu.
Druhý den bylo odpovědí 150, třetí den přes 300. Už jsem to ani nestačila číst, navíc ty odpovědi se podobaly jako vejce vejci. Tak jsem tedy svůj zkušební mail smazala. Ale teď už aspoň vím, kde ti chlapi jsou :-)).

  No a tak už několik let na netu hledám. Výsledkem byly dva asi roční vztahy, jedno mé velké, ale neopětované internetové zamilování, dále fůra dobrých kamarádů, jeden nový obchodní partner v mém podnikání, a hlavně spousty přečtených a vyposlechnutých životních příběhů. Takové by ani nejšílenější scénárista v nejblbější telenovele nevymyslel. Ty totiž napsal život sám.

   Říkávám, že můj život nebyl vždycky veselý, ale hlavně to nikdy nebyla nuda. Rozhodně to hledání nebyl ztracený čas, přestože na toho pravého stále čekám. A já ho jednou najdu, na to vemte jed!

han napsal(a):

Rizzie napsal(a):

han, kolik ti je?

Mne je 34, bezdětná, rozhodně né karieristka, delsi vztah uz jsem nemela tak 5 let, takze po praci vecer do prazdnyho bytu. Pres tyden je šrumec, kamaradky, francouzština, volejbal, kaficka s kamoskama. Horsi je to vikendu. Zvlast ted v zime. Ja nelyzuju /nejak jsem se to nestihla s nikym naucit:skurt:/ Takze jsou vsichni, navic se svyma rodinama na horach, a ja nejak nemam na seznamovaci vikendy naladu. Přesto je mym snem je naucit se jezdit na inlinech, radsi bych samozrejme s nekym, kdo me bude "laskyplne" sbirat ze zeme, ale to se mne zatím nejak nedari. Jak všem říkám, nejsem hubená, zato jsem hubatá.:lyssna:Lhala bych, kdybych tvrdila, ze me ta samota vyhovuje, ja bytostne potrebuju s nekym byt. Ale ne s každým a za každou cenu. Prostě se do ničeho nenutím. Ikdyž nemusím podobně žijicím singles říkat, jakej je ten tlak okoli, co se týká rodiny a dětí atd. Chce to zůstat sama sebou a říkat si, když to tak ještě necítíte, že ještě není ten pravej čas. Snad nebude pozdě, až ten PRAVEJ přijde....

Tento rok mi bude 36.A neboj ten PRAVEJ určitě přijde.Souhlasím s tebou,že s každým za každou cenu rozhodně nee.

Naděje je vždycky a život někdy udělá pořádný kotrmelec... Měla jsem singl kamarádku, bylo jí už přes 30, (což bývalo v mém mládí-v osmdesátých letech - považováno za už dost pokročilý věk), už jsme si nemysleli, že ještě někdy stihne děti... Pak poznala svého současného manžela, otěhotněla, narodilo se jim děcko, nedlouho po porodu otěhotněla znovu, a jelikož to byla dvojčata, narodila se předčasně. Takže ta kámoška měla během jednoho kalendářního roku 3 děti!!