majkafa napsal(a):

Tari, děkuju ti za tvé psaní.
Nevím, co poradit, protože já jsem se přesně viděla. Ale na místě tvé maminky.
Trvalo to u nás něco přes rok, po odchodu mého manžela.
Často přemýšlím o svých dětech, jak to měly se mnou těžké. Poděkovala jsem jim, že to se mnou tenkrát vydržely.
Dcerka nezvládla, jednu dobu byla na koleji a nejezdila vůbec domů. Nezazlívám jí to. Musela se sama vyrovnat s novou situací, když ji opustil táta. Syn neměl kam jít. Byl mladší. Po mém pokusu o sebevraždu se staral sám o dům, jezdil za mnou do nemocnice. Jsem mu nesmírně vděčná, že to všechno vydržel a stál u mě, i když to nebylo vůbec lehké a viděla jsem na něm, jak je mu zle. To on potřeboval podržet a přitom musel držet mě.
Držím palce, aby to brzy přešlo. Možná, kdyby se vaši rozešli, maminka by si to naplno uvědomila, a začala by pracovat na změně.
Nevím, co poradit tobě. Drž se.
Možná by ti poradily mé děti, které to zažily.
Neopouštěj svou maminku tak, že bys úplně zpřetrhala vazby, ale nenech se tím pohltit.

Přiznat si tohle muselo být těžké.