|
1.září : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 1.září : Národní klasika: ovocné knedlíky. Jak zvádnout veškeré nástrahy jejich přípravy? 1.září : Dechberoucí krása těchto levitujících skleněných zahrad vás okouzlí. Aerárium: Vytvořte si svůj malý zelený svět |
|
|
Stránky: 1 2
Nevím, jak to jinak nazvat, asi to zní dost zmateně a divně, ale ono to vlastně tak opravdu je.
Ve zkratce, manželství mých rodičů je po skoro dvaceti letech výstižně řečeno v troskách. Chyba je samozřejmě na obou stranách a důvodů, proč se to stalo, je hodně. Tady jde ale spíš o to, jaký to má následky.
V současnosti to je tak, že otec je doma minimálně, zajímá ho jenom jeho vlastní osoba, ostatní ať jdou do pr ....
Mamina je už hodně let ze zdravotních důvodů doma, nejsou to moc závažný důvody, ale nedovolily jí dělat zaměstnání, který do tý doby dělala, pořád doufala, že se to zlepší až se nakonec hledání jiný práce nějak rozplynujlo, vyšumělo (on to vlastně nebyl problém, po finanční stránce otec vydělával hodně, máma se o to víc starala o mě), k tomu je docela velkej introvert, co se týče společnosti, krom docela častejch procházek do přírody a někdy do města je vlastně pořád doma (podle mě na tom má velikej vliv jak hodně nevydařený manželství, tak zas z jinejch důvodů naprosto přetrhaný vztahy s její rodinou - babička, děda, tety), navíc jí před pár lety umřela nejlepší kamarádka. Ani máma ani otec nenašli za celou dobu odvahu, aby to skončili, rozvedli se a začali každej žít zase normální, nebo alespoň normálnější a klidnější život.
A vyústěním téhle situace je, že od svých cca sedmnácti let cítím z máminy strany na mou osobu neustále se zvyšující psychickej tlak, abych jí v jejím životě plnila funkci jak dcery, tak jejího partnera, rodičů, sourozenců, přátel. Mám ji ráda, není nijak zlá, naopak se vždycky starala, spíš až moc. A chápu, že je i když to bylo a je v jejích rukách, tak je to pro ni těžký, je nešťastná. Moc ráda bych jí pomohla, ale tohle přece musí vyřešit sama! Poslední tři roky odnáším věčný nářky na zkaženej život, na špatnýho manžela, na její rodinu, na to jak je sama, na to že takhle skončila kvůli mě (prý se nikdy nerozvedla protože jsem tady byla já, dřív sem tomu věřila a vyčítala si to, teď už vím, že to je jen berlička, výmluva pro vlastní slabost opustit manžela a určitý jistoty).
Vím, že to zní jako malichernost, ale když vidíte tři roky každej den svou mámu několikrát denně brečet, když musíte poslouchat její hysterický nářky jak se zabije (nejdřív to bylo skokem z okna, pak pod auto, potom do vody, ...), když se snažíte pomoct buď slovem nebo skutkem a stejně je to pokaždý špatně, když se vám vyčítá, že byste měli bejt statečnější a nahrazovat ji psychicku podporu manžela, rodičů, kamarádů, tak máte pocit že z toho za chvíli taky zcvoknete.
Zatím studuju, škola je docela finančně náročná, co vydělám v práci dám většinou do ní a stejně to někdy ani nestačí, proto otázky bydlení mimo domov jsem musela bohužel zatím odložit. A i kdybych mohla, tak sem taková, že bych mámu v tomhle jejím nynějším stavu asi nedokázala nechat samotnou, ať je to s ní sebetěžší.
Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, je to dost dlouhý co, radši to ani po sobě nečtu. Jen mě tak napadlo, jestli s podobnou situací nemá někdo z vás taky zkušenost, jakej postoj k tomu zaujmout, jak se chovat ...Ono je ve hře plno jinejch věcí, ale tohle mě trápí asi nejvíc. Jak ta bezmoc, že člověk nemůže pomoct úplně se vším, tak vztek, že to dospělej člověk nechá zajít tak daleko, pak je to zas lítost a tak se to pořád střídá.
Není tady
Tari napsal(a):
... proto otázky bydlení mimo domov jsem musela bohužel zatím odložit. A i kdybych mohla, tak sem taková, že bych mámu v tomhle jejím nynějším stavu asi nedokázala nechat samotnou, ať je to s ní sebetěžší.
Tari já bych Ti radila naopak to bydlení mimo domov neodkládat, ale co nejdříve vyřešit. Když totiž mámě tu "berličku", kterou si z Tebe udělala, vezmeš, donutí ji to konečně postavit se na vlastní nohy.
Jinak jí nepomůžeš a sebe zničíš.
Co myslíš, že nastane, až si, nedejbože, dovolíš založit vlastní rodinu?
Upravil(a) surikata (24. 1. 2009 15:45)
Držím palce.
Přijde mi to kruté a smutné, když si děti začnou uvědomovat chyby svých rodičů. Určitě jich mám sama taky spoustu, ale takhle už snad neskončím. Až půjdu zítra s dětma na večeři, řeknu jim, jak je mám ráda a jak jsem na ně pyšná.
Tobě nemám co poradit, snad jen, že všechno zlý je k něčemu dobrý, že tě to naučí spoustu věcí o světě. Pracovat na sobě je jedna z nejtěžších věcí (viz tvoje mami).
A tak bych pomalu, opatrně, ale jistě začala osamostatňování a přípravu maminy na to, že prostě budeš jednou žít svůj život. S partnerem, dětmi...a že rozhodně nebudete její hračky.
Není tady
surikata napsal(a):
Tari napsal(a):
... proto otázky bydlení mimo domov jsem musela bohužel zatím odložit. A i kdybych mohla, tak sem taková, že bych mámu v tomhle jejím nynějším stavu asi nedokázala nechat samotnou, ať je to s ní sebetěžší.
Tari já bych Ti radila naopak to bydlení mimo domov neodkládat, ale co nejdříve vyřešit. Když totiž mámě tu "berličku", kterou si z Tebe udělala, vezmeš, donutí ji to konečně postavit se na vlastní nohy.
Jinak jí nepomůžeš a sebe zničíš.
Co myslíš, že nastane, až si, nedejbože, dovolíš založit vlastní rodinu?
děkuju ti za přečtení a vlastní myšlenku. pořád nějak doufám, že se máma vzchopí a bude to lepší, už jen kvůli ní. čeká mě poslední rok školy, tak čekám, že za ten rok se stane "něco", co všechno nasměruje správným směrem. máma nemá povahu, že by mě nutila bydlet pořád s ní nebo se nastěhovala ke mně a mýmu budoucímu manželovi. tady jde spíš o psychickej nátlak, že mi bude vyčítat, že mám svůj a lepší život než jakej má ona. a já jsem za ty roky už asi tak naočkovaná tímhle, že mám někdy i výčitky svědomí a sama nevím, jestli nemá třeba pravdu a ten velkej sobec nejsem nakonec já sama
Není tady
že všechno zlý je k něčemu dobrý, s tím souhlasím, taky to tak vidím 
a máma, když má výjimečně svou světlou chvilku, tak taky prohodí něco v tom smyslu, že dostávám pěknou školu života 
no a za pár minut je po světlý chvilce a začíná to nanovo, další lekcí 
Není tady
Tari, tohle přesně jsem měla na mysli! Psychický nátlak, tak trošku vydírání, občas řeči o sebevraždě... a výsledek je ten, že TY máš výčitky svědomí kvůli JEJÍMU životu, a připadáš si jako sobec.
Vždyť si to nezmi naopak. Tobě se třeba nevyvede manželství... budeš chodit někomu vyčítat, že on měl manželství povedenější?
Ale chápu, že se to dobře radí, a hůř dělá... možná, jak psala kukačka: pomalu začít maminku připravovat na to, že se osamostatníš...
Uvidíš, jaká bude reakce. Každopádně, držím palce a přeju dobré nervy, budeš je potřebovat...
Tari, tvoja matka sa sprava ako decko - decko, ktore je zavisle. Nejaky cas bola zavisla na tvojom otcovi, teraz, ked vztah sa rozpadol je zavisla na tebe. Ty si rodicom a ona je dietatom. Jedina vec co mozes urobit je urobit tomu koniec. Ked sa odstahujes, ona ta bude dusevne vydierat zase (ze sa zabije, alebo ze bez teba nemoze zit), ale uvidis, ze tvoje odstahovanie ju prinuti zariadit si zivot a naucit sa byt samostatna a nezavisla. To co tvoja matka robi je ako jed - postupne ti to otravi dusu. Ty sa snazis a ona sa stale iba stazuje. Nikdy sa nebude citit lepsie. Jedna z veci, ktora by jej mohla pomoct je keby mala doma psa. Mala by niekoho o koho by sa mohla starat.
A sebecka nie si, to je ona co je sebec ale tvari sa ze je iba nestastna a potrebuje pomoc. Najlepsie by bolo keby si sa odstahovala do ineho mesta a tak pretrhala vztahy co najviac, pretoze TO ju prinuti byt zase samostatna dospela osoba.
Není tady
lucrezia napsal(a):
Tari, tvoja matka sa sprava ako decko - decko, ktore je zavisle. Nejaky cas bola zavisla na tvojom otcovi, teraz, ked vztah sa rozpadol je zavisla na tebe. Ty si rodicom a ona je dietatom. Jedina vec co mozes urobit je urobit tomu koniec. Ked sa odstahujes, ona ta bude dusevne vydierat zase (ze sa zabije, alebo ze bez teba nemoze zit), ale uvidis, ze tvoje odstahovanie ju prinuti zariadit si zivot a naucit sa byt samostatna a nezavisla. To co tvoja matka robi je ako jed - postupne ti to otravi dusu. Ty sa snazis a ona sa stale iba stazuje. Nikdy sa nebude citit lepsie. Jedna z veci, ktora by jej mohla pomoct je keby mala doma psa. Mala by niekoho o koho by sa mohla starat.
A sebecka nie si, to je ona co je sebec ale tvari sa ze je iba nestastna a potrebuje pomoc. Najlepsie by bolo keby si sa odstahovala do ineho mesta a tak pretrhala vztahy co najviac, pretoze TO ju prinuti byt zase samostatna dospela osoba.
pejsek je fajn nápad, bylo by to s ním lepší, napadlo mě to taky, navíc když už jsme jednoho měli. i si už vybírám útulek, kterej bude nej. když se to mámě řekne, tak to zamítne, prý ještě ne, ještě chvíli počkáme (ale já vím, že ho vážně chce, a navíc stylem "ještě chvíli počkáme" se stejně většinou nic nevyřeší), takže se přikláním k variantě šoku, prostě neptat se, sama zařídit co je tředa, vybrat hafana, kterej bude nejvíc podobnej našemu minulýmu, aby měl člověk už nějakou zkušenost a bude. máma zvířata miluje, takže bude péče přímo královská, o to se nebojím.
a s tím stěhováním, příjde mi to jako už opravdu velikej extrém, jsem asi naivka, ale pořád věřím, že máma dostane rozum. navíc žiju tady od mala, žádnej smysl by to nemělo. ono bude úplně stačit odstěhovat se ze společnýho bytu, už to bude asi oříšek ...
Není tady
Tari, děkuju ti za tvé psaní.
Nevím, co poradit, protože já jsem se přesně viděla. Ale na místě tvé maminky.
Trvalo to u nás něco přes rok, po odchodu mého manžela.
Často přemýšlím o svých dětech, jak to měly se mnou těžké. Poděkovala jsem jim, že to se mnou tenkrát vydržely.
Dcerka nezvládla, jednu dobu byla na koleji a nejezdila vůbec domů. Nezazlívám jí to. Musela se sama vyrovnat s novou situací, když ji opustil táta. Syn neměl kam jít. Byl mladší. Po mém pokusu o sebevraždu se staral sám o dům, jezdil za mnou do nemocnice. Jsem mu nesmírně vděčná, že to všechno vydržel a stál u mě, i když to nebylo vůbec lehké a viděla jsem na něm, jak je mu zle. To on potřeboval podržet a přitom musel držet mě.
Držím palce, aby to brzy přešlo. Možná, kdyby se vaši rozešli, maminka by si to naplno uvědomila, a začala by pracovat na změně.
Nevím, co poradit tobě. Drž se.
Možná by ti poradily mé děti, které to zažily.
Neopouštěj svou maminku tak, že bys úplně zpřetrhala vazby, ale nenech se tím pohltit. 
Tari, strašně nerada Ti to říkám ... ale opravdu bys měla co nejdříve začít řešit bydlení mimo domov. Tvoje matka je nezralá, závislá osobnost která sama svoje problémy nedokáže řešit a místo toho je věší jako pytle kamení na Tebe. To, že dlouhá léta nepracuje, nechodí do společnosti, s vlastní rodinou se nestýká a pravděpodobně nemá žádné kamarádky svědčí o tom, že žije ve vlastním uzavřeném světě, jehož středobodem až donedávna byl manžel a dítě.
Z tvého příspěvku mě zarazily nejvíc tyto věty:
Poslední tři roky odnáším věčný nářky na zkaženej život, na špatnýho manžela, na její rodinu, na to jak je sama, na to že takhle skončila kvůli mě (prý se nikdy nerozvedla protože jsem tady byla já, dřív sem tomu věřila a vyčítala si to, teď už vím, že to je jen berlička, výmluva pro vlastní slabost opustit manžela a určitý jistoty).
Vím, že to zní jako malichernost, ale když vidíte tři roky každej den svou mámu několikrát denně brečet, když musíte poslouchat její hysterický nářky jak se zabije (nejdřív to bylo skokem z okna, pak pod auto, potom do vody, ...)
Tari, tohle jsou klasické ukázky psychické manipulace a vydírání nejhoršího kalibru s jediným cílem: vzbuzovat v Tobě jako v dítěti pocity viny vůči matce, strachu o její existenci a následně v tobě vyvolat slepou oddanost vůči její osobě. Mimochodem - výhrůžky sebevraždou před vlastní dcerou jsou dost těžkej kalibr a mně se zdá, že paní matinku by měl co nejdříve vidět psychiatr nebo psycholog. MMCH Tari, zamýšlela ses někdy nad tím, proč se Tvůj otec s matkou nerozvedl - napadlo Tě někdy, že tak, jak vyhrožuje sebevraždou Tobě mohla docela klidně vyhrožovat i jemu a přitvrdit stylem: "Klidně si tu žádost o rozvod podej, ale počítej s tím, že si v ten den podřežu žíly/spolykám prášky/oběsím se a až přijde Tari ze školy, najde mě a bude Tě za to nenávidět do konce života." Myslíš, že by to tak nemohlo být? Proto se tatínek asi až doteď nerozvedl, ale pasivně existuje s tím, že žije mimo manželčin dostřel
Za sebe Ti můžu poradit jen jednu věc: napři všechny svoje síly k tomu, aby sis opatřila vlastní bydlení a odstěhovala se od matky. Děláš to jak pro její dobro (konečně se bude muset začít chovat jako dospělý, zodpovědný člověk a řešit svoji situaci) a konečně i pro dobro svoje vlastní (účinně zamezíš tomu, aby Tebou matka soustavně manipulovala a ničila Ti život). Čím dřív se od ní odstřihneš, tím lépe pro Tebe: pochopila jsem, že zatím nemáš žádný vážný vztah a o rodině také neuvažuješ. Ve chvíli, kdy by se na scéně objevil přítel-vážná známost a matka by vycítila, že "přichází o dceru" nastalo by Ti teprve peklo na zemi a jenom bys zírala, k jakým prostředkům by byla schopna sáhnout, jen aby Ti vztah zničila a nervy, které s ní teď zažíváš by byly proti jejímu řádění jen slabý odvar. A co se týká vyhrožování sebevraždou - v tomhletom bodě bych na Tvém místě byla důsledná jako řemen a při dalším takovém excesu bych se obrátila přímo na psychiatra. Protože jste to až dosud neudělali, maminka vás "má v hrsti", protože "ví, jak na vás" 
Není tady
majkafa napsal(a):
Tari, děkuju ti za tvé psaní.
Nevím, co poradit, protože já jsem se přesně viděla. Ale na místě tvé maminky.
Trvalo to u nás něco přes rok, po odchodu mého manžela.
Často přemýšlím o svých dětech, jak to měly se mnou těžké. Poděkovala jsem jim, že to se mnou tenkrát vydržely.
Dcerka nezvládla, jednu dobu byla na koleji a nejezdila vůbec domů. Nezazlívám jí to. Musela se sama vyrovnat s novou situací, když ji opustil táta. Syn neměl kam jít. Byl mladší. Po mém pokusu o sebevraždu se staral sám o dům, jezdil za mnou do nemocnice. Jsem mu nesmírně vděčná, že to všechno vydržel a stál u mě, i když to nebylo vůbec lehké a viděla jsem na něm, jak je mu zle. To on potřeboval podržet a přitom musel držet mě.
Držím palce, aby to brzy přešlo. Možná, kdyby se vaši rozešli, maminka by si to naplno uvědomila, a začala by pracovat na změně.
Nevím, co poradit tobě. Drž se.
Možná by ti poradily mé děti, které to zažily.
Neopouštěj svou maminku tak, že bys úplně zpřetrhala vazby, ale nenech se tím pohltit.
já děkuju tobě, za pohled z druhý strany víš. je to těžký. asi sem ještě moc mladá na to, vidět určitý věci z odstupu a chápat je a určitý věci zas možná příliš rychle svým pohledem odsoudím.
ale vazby rozhodně zpřetrhávat nehodlám, to bych ani nedokázala, je to moje máma a mám ji ráda. některý kamarádky řešily i menší neshody s rodičema tak, že se prostě zbalily a nazdar. na to já osobně nemám, protože i když je to někdy dost zlý, tak někdy jsou i chvilky, kdy je fajn, je jich sice poskrovnu, ale jsou a to je důležitý. změnit se ale něco musí, pro všechny k lepšímu. nejhorší je, že pomoc nabízím, sice nemůžu vyřešit všechno, ale aspoň s něčím pomoct jo. jenže to mi není dovolený. o to víc pak mrzí nařčení, že nijak nepomáhám a jak je to těžký když je člověk na něco sám no
Není tady
Ahoj Tari, doporučuji ti se po studiích najít byt a odstěhovat se. Jinak bude maminka čím dál tíc více vyjít psychické tlaky. A pokud by dál vyhrožovala sebevraždou, tak by bylo na místě jí domluvit psychologické sezení. Nikdo po tobě nechce, aby jsi se se mnou maminkou přestala stýkat. Ale měla bys jí pomoci než sebevraždu opravdu spáchá.
Upravil(a) topazio (24. 1. 2009 18:03)
Není tady
Tari napsal(a):
nejhorší je, že pomoc nabízím, sice nemůžu vyřešit všechno, ale aspoň s něčím pomoct jo. jenže to mi není dovolený. o to víc pak mrzí nařčení, že nijak nepomáhám a jak je to těžký když je člověk na něco sám no
Tari, upozornuju tě, že ty pomoc skutečně nenabvízíš. Ty poze pácháš dobro. Není v tvých silách dítěte pomoci matce a jak už tady psali přede mnou, tvoje pomoc může vést k tomu prodlužování agonie. K tomu nakonec neřešit nic. Zkus žít vlastní život, zkus si najít ty sama co bys ted chtěla. Nastav mamince hranice. To není sobectví, snažím se v tobě probudit pocit sebezáchovy.
Není tady
PavlaH napsal(a):
Tari napsal(a):
nejhorší je, že pomoc nabízím, sice nemůžu vyřešit všechno, ale aspoň s něčím pomoct jo. jenže to mi není dovolený. o to víc pak mrzí nařčení, že nijak nepomáhám a jak je to těžký když je člověk na něco sám no
Tari, upozornuju tě, že ty pomoc skutečně nenabvízíš. Ty poze pácháš dobro. Není v tvých silách dítěte pomoci matce a jak už tady psali přede mnou, tvoje pomoc může vést k tomu prodlužování agonie. K tomu nakonec neřešit nic. Zkus žít vlastní život, zkus si najít ty sama co bys ted chtěla. Nastav mamince hranice. To není sobectví, snažím se v tobě probudit pocit sebezáchovy.
tak já pomocí myslela teď spíš to, když je zničená, kdy ji není po zdravotní stránce dobře a je to na ní hodně vidět a chce dělat nějakou těžkou práci, nebo tu, kterou by vzhledem ke svýmu zdraví dělat neměla, tak se normálně nabídnu, ať si jde radši lehnout, číst, prostě odpočívat, že to udělám sama, tak to prostě ne, víš. nepřinutím ji to nedělat. a výsledek je jedinej možnej, je jí po práci ještě hůř a pak naříká, že je na všechno sama. tohle nikdy nepochopím. tak buď s něčím pomoct chci, protože vím, že to je nad moje síly a nabízenou pomoc přijmu, nebo pomoc nechci, udělám si to sama, ale pak nebudu druhý obviňovat, že s ničím nepomáhaj. asi to zní hnusně, možná. ale je to přeci logický, ne?
Není tady
Tari, vidím to stejně, jako PavlaH.
Nenabízej jí pomoc - psychickou, dokud si sama neřekne. Myslím si, že by měla začít něco dělat, zajít k psychiatrovi, pak možná k psychologovi, vyjít mezi lidi. Ale když nebude chtít sama, nikdo ji k tomu nedonutí. 
V jejím stavu už nic není logický. Ona to možná i ví, ale jinak to v tuto chvíli nedokáže.
Neopouštěj ji. Jenom u ní stůj, aby věděla, že jsi tady. Ale nestůj moc blízko, aby tě neutopila ve svém žalu.
Upravil(a) majkafa (24. 1. 2009 18:18)
Ne, teri, tady logika prostě nefunguje. Když se nabídneš a ona pomoc odmítne. Potud je to vpořádku. Až si ji udělá sama, bude jí po práci ještě hůř a stěžuje si, že jí nikdo nepomůže - jediná možnost, co mi z toho vychází není chápat, není poslouchat její nářky, ale nastavit hranici. Nenaříkej, pomoci jsi nechtěla. Až budeš po mě něco chtít, řekni si.
Je to její hra, její způsob manipulace... zkus si najít něco v knihovně o manipulacích a přečti si to. Hodně pochopíš. Snad jsem to napsala srozumitelně.
Není tady
holky, děkuju všem. asi je ještě brzo, než všechno vstřebám, možná přes noc nebo až za tejden ale už teď vidím, že je fajn mít taky názor druhejch, nezasvěcenejch. jasně, že se pár slovama nedá popsat celá situace úplně přesně, ale hodně pomohly už jen vaše názory na daný konkrétní situace.
mám jeden citát:
Dej mi sílu přijmout věci, které nemohu změnit, odvahu změnit to, co mohu a schopnost jedno od druhého rozeznat.
už nevím, čí citát to je, ale moc bych si přála umět podle toho žít. a i když by se úplně nezadařilo, tak alespoň trochu. ale hlavně se o to pokusit!
Není tady
Kiara to napsala velmi realisticky, je to syrové , tvrdé , ale tak to cítím i já. Jestli chceš něco změnit, musíš to udělat Ty, Tari.
Maminka nic měnit nehodlá a samo se nic nevyřeší. Tohle nevyšumí samo od sebe.
Žiju pár let úplně sama a vím jaké to je, když občas chybí jedny ruce navíc, když mi v nemoci nemá kdo vyvenčit psa, uvařit čaj......přemístit sem tam nějaké větší heblo, ....
Možná by měla něco takového prožít, aby dokázala pomoc nezneužívat a aby si pomoci dokázala opravdu považovat a nebrala to jako samozřejmou věc, nebo spíš automaticky jako povinnost dítěte.
Mé kamarádce jeden čas fungoval styl REKLAMA....pomaličku ..kap...kap...kap...kapala svůj požadavek tak , až přestal být partnerovi cizí a neproveditelný, nepřijatelný...a ..dosaď si sama.
Není tady
a sama nevím, jestli nemá třeba pravdu a ten velkej sobec nejsem nakonec já sama
Ne, nemá pravdu. Už jen to, že se tím zabýváš a přemýšlíš o tom, je důkaz. Ale zase to nepřeháněj. Jedna věc je, ctít své rodiče a dělat jim radost a druhá věc je, nechat se zotročovat - to není tvoje povinnost, ať se o tebe starala sebelíp - máš právo žít svůj život
Není tady
Tari...Tvojí matce musí být skutečně těžko, ale pokud se od Tebe neodpoutá teď, půjde to čím dál hůř. Každý soudný člověk uzná, že máš právo na samostatný život. Nevybojuješ-li si ho, čeká Tě smutný život vedle mámy, kterou nebudeš umět opustit. Mám dvě dospělé děti....ale nechtěla bych jim nějak narušovat život a proto mám koníčky, známé, svoji práci, plány a cíle. A nechávám jim ty jejich. Také jsem rozvedená a vím, že občas je krušné být na všechno sama. I přesto znám lidi, co žijí ve dvou...A CPOU SE K DOSPĚLÝM DĚTEM SOUSTAVNĚ NA NÁVŠTĚVY. Nedovolí jim samostatné rodinné oslavy, musejí u všeho být. To, že si Tvá máma nerozumí s otcem a přišla o kamarádku, ji vůbec neopravňuje k tomu, aby si z Tebe dělala náhradního partnera. Pokud na něco podobného přijde řeč, klidně, ale důrazně jí dej najevo, aby nepočítala, že se usadíš natrvalo doma. Třeba začni nenápadně...TO NEJDE MAMI TAK PLÁNOVAT, CO JÁ VÍM, KDE NAJDU PRÁCI A KAM SE VDÁM... Nenech se citově vydírat. Pokud bude vyčítat, řekni...NO MAMI TEĎ UŽ KVŮLI MNĚ S TÁTOU PŘECE NEMUSÍŠ ZŮSTÁVAT... Nedej se. znám jednu, co žila celý život s rodiči. Nemá děti a po jejich smrti zůstala zcela sama. Obětovala se jim. Nezná, co jsou promilované noci, první zoubky, blízkost partnera.... Pomoci rodičům ano - obětovat se ne!
Není tady
Tak nějak jsem to myslela, mít plán na počátek vlastního samostatného života a pomalu, opakovaně, nenásilně připravovat máti na to, že odejdeš vybudovat vlastní hnízdo, vlastní kariéru ,kde má máti hlas pouze poradní a to jen tehdy, když rada bude rezonovat s plánem. (třeba praktičtější způsob pověšení záclon, než napadne Tebe, Tari.).
Není tady
Tari napsal(a):
PavlaH napsal(a):
Tari napsal(a):
nejhorší je, že pomoc nabízím, sice nemůžu vyřešit všechno, ale aspoň s něčím pomoct jo. jenže to mi není dovolený. o to víc pak mrzí nařčení, že nijak nepomáhám a jak je to těžký když je člověk na něco sám no
Tari, upozornuju tě, že ty pomoc skutečně nenabvízíš. Ty poze pácháš dobro. Není v tvých silách dítěte pomoci matce a jak už tady psali přede mnou, tvoje pomoc může vést k tomu prodlužování agonie. K tomu nakonec neřešit nic. Zkus žít vlastní život, zkus si najít ty sama co bys ted chtěla. Nastav mamince hranice. To není sobectví, snažím se v tobě probudit pocit sebezáchovy.
tak já pomocí myslela teď spíš to, když je zničená, kdy ji není po zdravotní stránce dobře a je to na ní hodně vidět a chce dělat nějakou těžkou práci, nebo tu, kterou by vzhledem ke svýmu zdraví dělat neměla, tak se normálně nabídnu, ať si jde radši lehnout, číst, prostě odpočívat, že to udělám sama, tak to prostě ne, víš. nepřinutím ji to nedělat. a výsledek je jedinej možnej, je jí po práci ještě hůř a pak naříká, že je na všechno sama. tohle nikdy nepochopím. tak buď s něčím pomoct chci, protože vím, že to je nad moje síly a nabízenou pomoc přijmu, nebo pomoc nechci, udělám si to sama, ale pak nebudu druhý obviňovat, že s ničím nepomáhaj. asi to zní hnusně, možná. ale je to přeci logický, ne?
Jak - hnusně 
??? Na tvém postoji neshledávám nic hnusného Sice konkrétně nevím, jak dalece je tvoje maminka zdravotně postižena ale soudila bych, že když po odmítnuté pomoci a vykonané práci nepadne vyčerpáním na dva dny do postele a nepřihorší se jí tak, že je nutno volat lékaře, nemůžou být její zdravotní potíže příliš závažné Spíš bych to viděla na promyšlenou manipulaci stylem "jsem těžce nemocná a na všechno sama" a z toho plynoucí nevyřčené " ... a v takovém stavu by mě mohl nechat opuštěnou jenom nelida a necita beze špetky svědomí"
A o to tady jde - naočkovat do tebe výše zmíněné, abys byla mamince bezvýhradně k dispozici jako oddaná poddaná, připravena trpět neustálé fňukání a hysterické výlevy. Kdyby se v tobě - nedejbože - probudila byť nepatrná myšlenka maminku zarazit či opustit, už je v tobě zakódováno "ježišmarjá, tohle přece chudince mámě nemůžu udělat - vždyť je tak utrápená... tak bezmocná...vždyť by jí to nedejbože strašlivě ublížilo..." A v ten moment matčina systematická manipulace vítězí na plné čáře 
Už trošku chápeš, kam tím vším mířím ???
Není tady
Milá Tari,
vím, že je to hodně těžké, ale ty budeš muset jít do bodu, kdy ti prostě nářky tvé mámy budou jedno. jinak se z toho zblázníš a dopadneš špatně. Píši ze své zkušenosti, kdy jsem již 20 let odstěhovaná a protože jsem ji neustále vycházela vstříc, neustále jsem se jí jakoby bála, tak to dopadlo tak, že jsem nakonec vyhledala psychologa. Ale ten mi taky moc nepomohl, na to musíš přijít jen ty sama.
Př.: Ty se odstěhuješ, začneš pracovat, založíš si rodinu a budeš chtít žít svůj život.
Několikrát denně ti matka zavolá, jen tak, bude s tebou mluvit několik desítek minu. Někdy 20, někdy 30 ....... Ono pokud, nemáš zrovna nic na práci a dlouho jsi ji neslyšela, tak ti to vadit nebude. Ale představ si, že přijdeš z práce, po cestě vyzvedneš dítě ze školky, doma vybalíš nákup, který jsi udělala ještě před návštěvou školky a chystáš se na chvilku klidu, po celodenním shonu. No a do toho zavolá matka, když zjistíš, že ti mezitím už 3x volala a její první slova jsou: "kde ten telefon panebože máš, já ti volám a ty to nezvedáš"!!!!! a pak jen bla, bla, bla ...... no a normální máma ti řekne .... jak ses měla a zeptá se tě, jestli jsi měla náročný den, když ji řekneš, že jsi právě dorazila, a ještě jsi nejedla, tak ti řekne, že buď zavolá později, nebo až ty sama budeš mít čas a chuť, tak a´t se jí ozveš.
Milá Teri, dokonce jsem dnes už při pohledu zpět přesvědčena, že ona byla také trochu příčinou mého rozvodu. Nechala jsem sebou prostě manipulovat a bála jsem se ji.
Dnes už je to jiné, ale bohužel to odnesly také trochu mé děti. Dnes jsem ale ráda, že už sebou nenechám manipulovat.
Přeji i tobě hodně štěstí.
Není tady
Stránky: 1 2
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
