V tom s Tebou souhlasím.. Neomalenost,  neboli též netaktnost, je však mnohdy bohužel vrozená.. Těm lidem zkrátka nebyl dán do vínku cit pro to, aby poznali, že mohou svým ledabyle vypuštěným slovem druhé ranit... Pak je však ještě třeba rozlišovat, zda se tak někdo chová úmyslně či bezelstně ( "slon v porcelánu" )...?

Ono záleží na tom přijímači. Když budu v pohodě, tak mě toho raní opravdu hodně málo. Spíš si pomyslím o pr... jedeme dál

Takže jak proti pocitu neomalenosti bojovat? Buď v pohodě a nic se tě nedotkne

Myslím si,že patřím k těm "co na srdci ,to na jazyku",ale zároveň se snažím i u toho přemýšlet,abych neublížila.Akorát je problém v tom,že na spoustu věcí nahlížím po svém ,tudíž,když někomu něco řeknu,beru to podle sebe,takže to beru jako normální rozhovor.Druhý to může chápat jako napadání,nebo něco ,co se ho dotkne.Samozřejmě ,že když má někdo problémy s váhou...jako já ,určitě mu neřeknu větu typu "Hele,nepřibrala jsi náhodou ?" To mě přijde jako neomalenost,i když je to vlastně pravda.Když nad tím tak přemýším ,tak snesu hodně pravdy,jen musí přijít ke mě správnou formou a to je podle mě celkem umění

Neni treba davat si pozor na neomalenost, protoze ten, kdo je uprimny je povazovan za neomaleneho vzdy. Zejmena u lidi, kteri nechteji cizi nazor slyset a cekaji jen samou chvalu. Staci si projit asi 90% vlaken babinetu, ze?

haiel napsal(a):

Když je člověk upřímný sám k sobě, tak ho upřímnost druhých nezraní. Horší je to s tou záměrnou neomaleností nebo snahou jen tak popíchnout či dokonce ublížit. Ne vždycky umí být člověk splachovací... A jak už tu někdo psal, často se snaha druhého zranit schovává za upřímnost a to je zlé.

Souhlasím do puntíku.
Př. můj chlap beran - často plácne pravdu (při které strkám hlavu pod stůl - obrazně), ale není v tom špetka jízlivosti ani zlomyslnosti natož pak úmyslu ublížit. Ti co ho znají, si jjeho výroky - mezi námi již okřídlené fráze , předávají. Je v tom až bezelstnost.
Pravda je, že by mohl i nechtě ublížit někomu kdo ho nezná. No...ještě , že má mě. (empatickou bytost)
Na úřadech se násilím cpu před něj, abych to diplomaticky uhrála a žádost či cokoliv se neprotáhla o měsíc apod.

Lidé úmyslně zlí to zakrývají "pravdou". Já si  nemyslím, že je třeba , za každou cenu, říkat všem pravdu ( pochopitelně že je spousta nuancí a situací..)- celou smutnou pravdu...např. "jsi tlustá". Vždycky to můžu uhraát jinak.Nemusím ublížit . Nikdy. vždycky to lze říct tak, abych neublížila.

No, mám známého, který je značně upřímný, ale to proto, že ho názory ostatních lidí zajímají jenom velmi omezeně. Ostatně poslal do patřičných mezí ředitele firmy, kde pracoval, no tak už pracuje jinde, dlužno dodat, že ke svému všeobecnému prospěchu.

Příklad: máme sraz v hospůdce, on volá: "Kde seš, já už tady sedím s tím tvým kámošem zámečníkem, nevím jak se jmenuje..." a z dáli slyším "Martin přece už jsem ti to říkal." No tak to je trochu neomalené, že jsem vypustil něčí jméno není zrovna k chlubení a tak nějak ne před dotyčným.

Lilith380 napsal(a):

Kdyby byli všichni tzv. upřímní až na hranici neomalenosti, nadělalo by to víc škody než užitku. Znám spoustu lidí, kteří jsou neomalení, netaktní až na půdu a hrdě se ještě ještě pochválí, že jsou upřímní....Ať si svou pseudoupřímnost  strčí někam. Často ji vytáhnou, když se jich nikdo neptá. Ublíží někomu, vylejí si na něm zlost (protože jsou z nějakého důvodu žlučovití), a omluví to, pokud vůbec, tím, že jsou upřímní.
Jsem si vzpomněla na vtip, který je sice trochu , ale trošku se hodí.
Vypráví jeden kamarád druhému: "Představ si hele, co se mi dneska ráno stalo!"
Chtěl jsem říct manželce: "Miláčku, udělala bys mi kafe?"
A vylítlo ze mě:"Ty stará krávo, skazila jsi mi celý život!"

A co na to manželka?
Řekla: "ale to víš že jo miláčku... ráda Ti to kafe uvařím"? :-)

Oxi napsal(a):

Martinka1 napsal(a):

A co na to manželka?
Řekla: "ale to víš že jo miláčku... ráda Ti to kafe uvařím"? :-)

Asi nie, ked o ziadnej kave nebola rec, len o krave

Takže ve finále dostal mlíko ??? 

Ja som bývala tiež hrdá na svoju úprimnosť - lebo aj ku mne bývalu ľudia "úprimní", ale časom som si vypracovala isté zlaté pravidlá:
- počkám, kým sa ma ľudia opýtajú, než im poviem názor
- neklamem, ale aj nepríjemné pravdy sa snažím povedať miernejšou formou
- ak niekto vyzerá zle, nechválim jeho výzor, ale nepoviem radšej nič a ak sa ma opýta, poviem "Vzeral/a si už lepšie"
- s pochvalami nešetrím, ale hovorím ich len vtedy, ak ich myslím úprimne
- pochvaly druhých ľudí ma potešia, ale beriem ich s rezervou
- s ešte väčšou rezervou beriem "neomalenosti", snažím sa to púšťať jedným uchom dnu a druhým von...

haiel napsal(a):

Když je člověk upřímný sám k sobě, tak ho upřímnost druhých nezraní. Horší je to s tou záměrnou neomaleností nebo snahou jen tak popíchnout či dokonce ublížit. Ne vždycky umí být člověk splachovací... A jak už tu někdo psal, často se snaha druhého zranit schovává za upřímnost a to je zlé.

často se snaha druhého zranit schovává za upřímnost a to je zlé.

Ovšem, na druhou stranu, jsou lidi, kteří za každou upřímností vidí snahu ublížit, ačkoli tam není

Př. můj chlap beran - často plácne pravdu (při které strkám hlavu pod stůl - obrazně), ale není v tom špetka jízlivosti ani zlomyslnosti natož pak úmyslu ublížit. Ti co ho znají, si jjeho výroky - mezi námi již okřídlené fráze , předávají. Je v tom až bezelstnost.
Wiki,jsem beranka a souhlasím s tím ,co jsi napsala ,mám to taky tak

Znám víc beranů a je to némlich to samý.

Pro Martinku - určitě si každý svůj pohled určuje sám, svojí optikou, ale já za sebe (řeším jen to co můžu udělat já) nemusím pravdou ublížit. Lze to říct , obzvláště v rozmanité češtině , i ohleduplně a bezbolestně.
Poud si to přijímající zkroutí do kozece, to už je potom druhá věc. Tu řešit nemůžu.