Bára napsal(a):

Mashanko, zřejmě to tak bude. Asi to tak mám podvědomě vštípené... vím, že mamuška zažívala muka tak si říkám, že moje problémy jsou oproti tomu nic...díky

To je chyba, tohle si říkat. Porovnávat.
To, že někdo zažil muka, přece neznamená, že je musíš zažívat taky a být ráda alespoň za to, že jsou menší.
Nemusíš - máš právo žít bez muk, ale musíš si uvědomit, že tím, že budeš také zažívat muka, nezmenšíš ani nevyeliminuješ ta, co měla tvá matka

Upravil(a) mashanka (23. 1. 2009 16:32)

Přidám se se "svou troškou" - já zase měla co dělat s alkoholikem- proto vidím nebezpečí v pravidelném , byť zatím jemném popíjení...
A pokud k tobě tvůj manžel používá styl chování, který jsi popsala ve svém smáznutém příspěvku, moc dobře VÍM, jak se takový člověk zachová při případném rozvodu.. Nečteš noviny, Báro??  Takových žen , jako jsi ty už tady bylo víc- manželova rodina z nich udělala notoriky, připravili je o děti, čest a sebevědomí.... Ony se také zpočátku spokojí se s tím, "že mě nebije" .

Jsi máma- chceš určitě, aby tvé dítě vyrůstalo v harmonickém láskyplném prostředí. Myslíš, že z postoje tvého nezralého manžela se to naučí?
Pravdu měly holky, které ti napsaly- postav se na vlastní nohy.

Mmch- já mám sama zkušenost, kdy jsem odešla jen se synem a jeho plyšovým medvědem- doteď toho nelituji. Jen musíš nalézt svoji hrdost a samostanost a chuť řešit svůj život. Tím, že budeš manželovi tolerovat a trpně snášet jeho způsob života si zrovna koleduješ o to aby si k tobě dovoloval čím dál víc a pokaždé ti dokázal , že ta blbka  jsi ty....
Přeji ti jen dobré a hlavně si neber cokoliv zde napsané jako výtku tvé osobě.- jsou to jen postřehy  a zkušenosti, které se ti mohou hodit.

Je to tak, jsem nespokojená. Jediné plus v tom vztahu je pro mě to, že nemusím řešit bydlení, jelikož bydlíme v baráku jeho otce...toť vše, jinak mimo jiné postrádám chlapskou náruč a hlavně oporu...když je mi nejhůř myslím na to, že mě jednou potká fajn chlap a bude nad námi držet ochrannou ruku, písnu večer, jdu se věnovat prckovi, zatím pa.

Bára : Milá Báro, jednou to vyřešíš, myslím si. Zkrátka dozraješ a třeba přijdeš na to, že "nebije mě" nestačí. Já si myslela 11 let, že to stačí... Nestačí, děvče, nestačí .... ale chce to čas, aby člověk na to přišel a taky se trochu porýpat v minulosti. V tom, co jsem doma zažila, jak to působilo a tak pochopit, proč zůstávám s někým, kdo si to nezaslouží. Navíc dáváš svému dítěti možnost odkoukat váš vztah jako model. Jako model normálnosti ... až později třeba bude mít ženu, bude se k ní chovat podobně, tak to přece viděl doma ... neříkám, že to tak musí být, ale i ty se ve vztahu trápíš jako kdysi maminka.... A jako kdysi já... já jsem mimochodem zažila i otčíma s povahou tvého otce...máme dost společného a vím, že tyhle dětské zážitky hodně určovaly moje kroky, aniž bych já to tušila.... Inu, rozum si žije svůj život odděleně od emocí. A pak děláme věci, nad kterými se někdy i samy/i divíme.

Přeju ti, ať to všechno ustojíš se zdravým sebevědomím a zdravím jak fyzickým, tak psychickým a ať to neodnese váš syn.

A nezlob se na nás, které tě třeba kritizujeme. Nemyslíme to určitě zle. Každý dělá chyby, máš na ně právo i ty Za to se nemusíš čertit, když ti někdo na ně poukáže