rozhodnutí je především na tobě. Já sama, jsem ráda, že mám děti dvě.

co by za tohle jiné holky Tvého věku daly.. Radit Ti nikdo nemůže, sama musíš vědět, jestli se na to cítíš, což asi takhle v začátku nepocítíš, dokud neuslyšíš srdíčko, nebudeš mít pupíček, neucítíš pohyby,.. ale přikláním se k tomu názoru, že je to zázrak a nikdo Ti ho nevezme. Aby ses potom za pár let nedivila, že už jsi svoji šanci propásla, jak to tak bývá. Zahodila bych svoji sobeckost a pokud na to fin.máš a věk taky, nevím, proč cestování neodložit, až dítě odroste, stará nebudeš a cestovat můžeš i s ním. To Ti nikdo nevezme, ale tu možnost otěhotnět.. jen si přečti pár diskuzí, jak jsou holky nešťastné, že jim to nejde. Na Tvém místě bych se radovala, ono Ti to časem dojde, teď jsi asi v šoku (taky jsem byla a doteď si to ještě neumím představit, ale my jsme to plánovali a snažili se pár měsíců). Je to čistě rozhodnutí Tvoje a Tvého partnera, já to soudit nemůžu, ale vím, jak jsou na tom psychicky ženy po potratech - najednou zjistí, že jim něco chybí a dítě najednou zoufale chtějí - a co když už je pozdě? nechci Tě strašit, jen bych ráda aby sis to víc promyslela

Arklarko, když mě bylo 26 let, tak Nela měla rok.. Ale nechci ti tu psát, že máš nejvyšší čas mít rodinu. Hodně záleží na tobě a partnerovi, jestli se oba cítíte na dítě. U mě to bylo tak, že týden před mými 25. narozeninami jsem se vdávala, a tak jsem brala jako normální běh událostí, že přijde časem dítě.. Já nejsem ten typ máma kvočna a nikdy jsem se nerozplývala nad mimikama, ale své dítě vidíš jinýma očima. Každopádně tím, že se nám narodila Nela, tak nepřicházíme o další radosti, který nás bavily a baví.. Manžel jezdí na svoje tůry, já jsem byla před rokem v Paříži nebo když je chuť někam zajít do klubu, tak se domluvíme.. Já tedy moc velkou změnu nepociťuji, ale je fakt, že první rok byl pro mě docela krizovka než jsem si zvykla.. Já  mám tedy hodně velký štěstí na partnera. Asi je to tím, že je o 8 let moudřejší než já

Arklarko, je to stres Ale je to nádhera...

arklarko, otěhotněla jsem půlroku před koncem školy, studovala jsem překladatelství a malovala si jak budu cestovat Máme to celkem podobné, viď? Já jsem ale přeci jen měla trošku jiný start... s partnerem jsem byla v tu dobu sedm let, věděla jsem, že s ním chci zůstat a chtěli jsme mít spolu děti. Sice pro mě těhotenství znamenal menší šok, ale zase úplně nečekané to nebylo. Nad dětmi jsem se taky nikdy nerozplývala, ale jezdila jsem je každé léto hlídat, tak jsem k nim nějaký vztah měla. Bála jsem se toho, že nebudu mít žádnou praxi, přeci jen jít ze školy rovnou na mateřskou není žádné terno. Každopádně jsem měla jedno veliké plus a to plnou podporu manžela a já se na to miminko těšila, takže problémy, které přicházejí s miminkem, jak píšeš o té strhanosti maminek, pro mě nebyly žádnou katastrofou. Neměla jsem žádné poporodní deprese, miminko mě naplňovalo štěstím. Časem dokonce přišly i nabídky s překlady a já na mateřské začala překládat, cestovali jsme i s dítětem a vše dostalo naprosto jiný rozměr...
Tvoje rozhodnutí je jen na tobě, já ti jen napsala, jak to bylo u mě. Podpora partnera je v takovéhle situaci strašně důležitá, přeci jen s tebou budou lomcovat hormony, ale na druhou stranu musíš vědět, zda jsi ochotná vše přestát i bez partnera. Je to těžké rozhodnutí. Už je ti 26 a školu máš téměř hotovou. Jak tu píší holky, mateřství nemusí být stoprocentním naplněním, můžeš si najít další věci, které tě budou bavit. Samozřejmě svým způsobem, budeš trochu izolovaná, myslím, že to občas cítíme všechny, ale asi všechny, co ti tu píšeme, bychom neměnily . Já ti jen můžu říct, že tvůj obor ti umožní pracovat i při mateřské, což je taky důležité pro tvé sebevědomí. Přeju ti, ať se rozhodneš správně!

Já jsem si dlouho a dlouho myslela, že nikdy nebudu mít rodinu, nikdy jsem neměla ráda děti a ani jsem se nad nimi nerozplývala. A pak (hrozně pozdě) jsem potkala svého nynějšího manžela a dítě jsme chtěli. Takže když jsem viděla 2 čárky, šok to nebyl, jako u tebe, ale jinak a dál  - pocity všelijaké, nedovedla jsem si to vůbec představit, jaké bude těhotenství, porod, až se mi narodí prcek. A pak máš u sebe to svoje miminko, a najednou ten život vidíš úúúplně jinak než celou tu dobu předtím. Já jsem děti předtím fakt nemusela, ale tohle dítě je moje a je to něco úplně jiného - najednou jsou tady ty mateřské pudy, láska a obětování. Je to moc krásné, nenech se životem o to připravit. Rozhodneš-li se pro dítě, rozhodneš se správně, nic krásnějšího tě už v životě nemůže potkat. Kdybys to řešila jinak, věř mi, že bys toho litovala celý život, pořád bys na to musela myslet, co se stalo.
Jsi mladá (ale na rodinu akorát), škola skoro hotová, všechno, co si teď plánuješ, v životě doženeš, věř mi. Možná trošku přehodnotíš ty konkrétní kroky a cíle, ale pořád můžeš mít a můžeš dosáhnout toho, co jsi kdy v profesním životě chtěla. I to cestování stihneš.
Jdi do toho, všechno se dá zvládnout, určitě nebudeš žádná strhaná mamina, naopak budeš moc a moc šťastná.
Ber toto všechno jako názory, popřemýšlej a rozhodni se srdcem, buď přesvědčená o tom, že to opravdu chceš a pak se s tím sžij a užívej si to!

arklarko - nikdo ti nemůže říct co máš dělat, ale jak už tu některé holky psaly, je spousta takových co by za otěhotnění daly nevímco a nedaří se. Už ti není 18 tak  si to ještě dobře promysli a neriskuj  že pak za dva tři roky až ty budeš chtít už to třeba nepůjde.
Já dvakrát potratila než se nám narodila Kája a netušíš co je to za příšernej pocit a ošklivý sny potom :-(
dítě je největší zázrak co nás potkal a i když je to občas na mašli tak nikdy nelituju protože je to ten nejúžasnější pocit když  si mi vleze na klín obejmě mě kolem krku a řekne mi maminko  
to ti žádný cestování nenahradí

Klári, já ti napíšu jak to vidím já jako snažilka Zatím tomu necháváme volný průběh, žádný sex na povel a ochmatávání čípku prostě si užíváme. S partnerem spolu chceme být, chceme mimčo a přesto se občas večer na sebe u vínečka podíváme a ptáme se, jestli na to vůbec máme?! Čeho všeho se budeme muset vzdát, že už se prostě neseberem a nepojedem na den na lyže, nepůjdeme na bowling kdy se nám zachce, nebudeme moct pořádat každej víkend nějakou akcičku....ten strach je i v nás, kteří o to malé cíleně usilujeme. Pořád je tu spousta otázek jak to všechno zvládnem, že kdyby to vyšlo tak já taky nebudu mít žádnou praxi (končím VŠ), jak to utáhnem z jednoho platu, jak postavíme baráček a tak....no, abych to shrnula, myslím, že obavy jsou v nás všech, ale pro mě už překážkou nejsou pevně věřím že se s tím vypořádáme co nejlíp

arklarka napsal(a):

ahoj,
potrebuju poradit. vcera jsem zjistila tehotenstvi a sem tim opravdu zaskocena, nic jsme neplanovali, zatim studuju (za pul roku sem ale hotova), studentsky zivot, s pritelem sice uz dva roky, ale nevim, jestli je to ten pravej....jako matku si samu sebe zatim nedokazu predstavit, i kdyz je mi uz 26. po skole jsem chtela cestovat, studuju prekladatelstvi, chtela jsem do ciziny atd...nedokazu si predstavit jezdit po rodnem meste s kocarkem a vubec byt po dalsich 20 let za nekoho zodpovedna. taky sem zatim nemela tikani hodin, takze deti me nijak moc nezajimaly a nerozplyvala jsem se nad nima...obcas jsem trochu zavidela nake zname s kocarkem, ale pak na to rychle zapomnela. vzdycky mi to prislo jako hromada starosti a povinnosti mit dite a nekdy jsem si rikala, ze treba ani dite nechci....(nebo takove to "za par let mozna") prosim, mela jste to nektera taky tak, ze jste nechtely rodinu, prislo to, a jste ted spokojene? ja mam pocit, ze to pro me proste (zatim) neni. taky nevim, jake to je ve skutecnosti mit rodinu? jak se vas zivot zmenil, od ty doby co mate deti a zijete s partnerem pod jednou strechou? jste spokojenejsi, nebo toho obcas litujete a citite, ze jste mohly delat se svym zivotem neco jinyho, zajimavejsiho, lepsiho? mam strach, ze kdyz se rozhodnu pro dite, ze zahodim vsechny svoje predstavy co jsem mela...a nevim, co mi to nabidne...Je to pro me velka neznama. prosim, napiste mi, jestli je to fakt tak uzasne mit rodinu, nebo treba jen hromada stresu a uz byste do toho podruhe nesla. ja vim, ze z oci do oci mi to nikdo nerekne, jak to ve skutecnosti je. ale kdyz obcas vidim ty strhane maminky treba v tramvaji apod, tak mi to proste prijde jako cokoliv jineho nez uzasne...nevim opravdu co mam delat. pritel je na tom stejne. rekla jsem mu to predevcirem a je z toho docela v soku. kdybych se rozhodla, ze dite chci, asi by stal pri me, ale stejne mel zatim taky uplne jine plany a nebyli jsme si uplne jisti, zda spolu zustaneme. prosim, co byste delaly na mem miste? mozna je to proste znameni, ze mam zacit o stoprocent jiny zpusob zivota....napiste mi, prosim, jak to vidite...budu vdecna za jakekoliv poznamky...mam nekolik tydnu, kdy jeste muzu jit na potrat...nebo se nechat presvedcit, ze mit rodinu je vlastne to, co chci...ahoj, klara

arKlarko, hodně přemýšlíš a to je dobře. Mít dítě v dnešní době není žádný med a určitě je lepší přivést na svět dítě až tehdy, kdy je matka zabezpečena nejen po stránce citové, ale i finanční a kdy má dobré zázemí (domov, který dítěti může nabídnout). Ona euforie z čersvě narozeného miminka je sice úžasná, ale když pak budeš muset počítat, jestli koupíš dítěti kvalitní senzit. plenky za xxx Kč nebo ty levné z Tesca za xx, u kterých se ti ale dítko může opruzovat či zda koupit dítěti tepláky, když ze starých už vyrostlo nebo místo toho vzít kilo mandarinek (na obojí být nemusí), to je pak už peklo.
Víš, ono v dnešní době je mateřství bohužel nejen o radostech a starostech, ale převážně i o penězích. Ty sama musíš nejlépe vědět, zda jsi dostatečně zabezpečená na to, abys svému dítěti dopřála dostatečné zázemí.
Doby, kdy se ženy přivádějící dítě na svět za každých okolností považovaly za hrdinky, je už minulostí. Nikdo dnes nemůže očekávat, že mu společnost vyjde vstříc a poskytne mu finanční injekci (jinými slovy, že mu bude platit za jeho nerozvážnost).
Já vím, tohle zní asi krutě a mnohé maminy mě za to teď budou kamenovat, ale taková je dnes doba. Není umění dítě zplodit, ale postarat se o něj. My ženy na tuto obrácenou stranu mateřství rády zapomínáme, obzvláště jsme-li zaslepeny touhou po dítěti, pak se skutečně neohlížíme napravo, nalevo..

arKlarko, ať už se rozhodneš jakkoliv po zvážení  všech pro a proti, přeji ti z celého srdce, abys svého rozhodnutí nikdy nemusela litovat.
Ať už to bude cesta k splnění svých snů s dítětem později či cesta k mateřství s miminkem v náručí už za pár měsíců, věř, že to bude cesta správná, protože to bude to cesta, kterou budeš cítít srdcem i rozumem.
Hodně štěstí !!

Shodou okolností jsem četla v únorové Máma a já článek o postabortivním syndromu.
Píšou tu, že potrat může způsobit trauma i ženě, která se pro něj svobodně rozhodla. Ženy se trápí řadu měsíců i let.
Píšou zde ženy: Nikdy na to nezapomeneš, to si buď jistá. Dodnes toho lituju.
Já jsem měla potrat spontánní, nechtěný a také na to nezapomenu celý život.  Myslím na to často a je mi v tu chvíli opravdu hrozně.
Pěkně to napsala La-cherri - že ji narození syna změnilo, a to k lepšímu.
A u tebe to bude také tak, i když teď si to možná nemyslíš.

Ahojky. To je rána!!!!! To snad ani není možný, co budu dělat, já přeci ještě mámou nechci být...tak tohle jsem si říkala taky! Měla jsem trošku zamotanější situaci, že jsem se o těhu dověděla až ve 3měsíci. Potrat nepřipadal v úvahu, to jsem měla rozhodování lehčí. Biologický tatínek...rozešli jsme se spolu, já si našla nového....nejdříve to byl kamarád...a teď je to tatínek našeho 10,měsíčního synáčka Fanouška. To, že jsem mámou, mi pořád ještě nedochází, byla jsem zvyklá cestovat, začala jsem novou skvělou práci, po rozvodu jsem se začala osamostatňovat...chtěla jsem si koupit nový byt, baráček.....a teď se vše točí kolem mimi....Je fakt, že nynější tatínek už začíná maličko vychovávat a starat se o synátora, ale těch cca 8.měsíců je to především na nás, maminách....je to dřina, ale když už pak vidíš, jak se z toho maličkatýho zázraku přírody stává nový človíček, už by jsi neměnila. Je to těžší, když musíš být na někom závislá (jenom nájem v paneláku ti schramstne 7000,--, a kolik že je mateřšká??? 7.600!!!), musíš mít někoho, kdo ti s tím pomůže....tvůj partner tě musí podržet a to musíte vědět oba, že tě nenechá s dětskem samotnou....i když, dá se taky tak žít...jenom ty maminky jsou pak moc smutné...Taky nevíš, jaké bude tvoje miminko-to naše je oplakané, jejda! První půl roku to bude dřina, ale pak se to už jenom zlepšuje...tak neváhej a skoč do toho po hlavě...neboj...Držím ti palce, ať dostuduješ, ať je přítel dobrým tatínkem a jste hlavně zdraví....pak je to v poho...čus. Káča

Je to jen tvoje rozhodnutí. Pokud dítě nechceš, jdi klidně na potrat, ale nejdřív si to pořádně promysli, co vlastně chceš. Dítě tě nesmí brzdit v tvých plánech a nesmíš mít pocit, že je na obtíž. Dítě znamená šichtu od rána do večera, nikam se dlouho nepodíváš, o kultuře ani nemluvě. Ale na druhou stranu je to velká radost, když se usměje, když ho máš v náručí. Dítě musíš chtít a těšit se na něj. Hlavně neudělej nic, čeho bys později litovala .