To jestli bolí ego nebo něco jiného je v téhle fázi asi celkem jedno. Prostě to strašně bolí a je třeba to nějak přečkat.

KALIK napsal(a):

V podstatě bolí to, že jsme odejiti, že s náma už není počítáno, že už nejsem jediní, ti správní, ti úžasní, ti dokonalí.

Jo, jo... ... přesně !

Hele, dnes v noci nad ránem (kolem třetí) nás vzbudila hádka dole pod okny :

Mužský hulákal na ženu (přítelkyně?, manželka?) - ať se ztratí, ať táhne, ať už konečně zmizí z jeho života... !
Snažil se nasednout za volant svého tmavého vozu a odjet - holka mu ale lezla pořád neodbytně dovnitř... sedala si na místo spolujezdce...
On furt obíhal auto a tahal ji ven z vozu, ona se zas mermomocí cpala zpět....
Pořád dokola se ho úpěnlivě ptala - "PROČ to pořád děláš?" - "PROČ to děláš?" - "PROČ to pořád děláš?" .....
Nakonec se mu podařilo do auta zavřít, nastartoval - holka se postavila těsně za vůz...
On začal couvat (jak byl zaparkovaný mezi auty a chtěl vyjet z uličky)  - mysleli jsme v tu chvíli, že ji přejede ?!!!
Naštěstí tak trochu naskočila na zadní kapotu a on s ní pár metrů couval ... uf... zastavil.
Ona se pustila a opět stála na svých...
On zařadil jedničku a vyrazil vpřed!
.... ještě se (marně) snažila vůz zabrzdit ...... chytila se auta, za zadní spojler...
... asi metr ji táhnul... ona šoupala podrážkama po silnici...
... pak se pustila...
Sledovala, jak vůz mizí za rohem...
Nervozně pak chvíli pobíhala v uprázdněné mezeře mezi zaparkovanými auty...
Pak dala ruce v bok........  a vydala se pryč ... po chodníku... kolem protějšího domu... pryč...
Na ulici opět zavládl klid...

Napadá mě - když se naposledy jedna holka se mnou rozcházela - přišla mi oznámit se slzami v očích... že se vrací k tomu předchozímu muži...
že jí se mnou bylo moc fajn, ale že o tom moc přemýšlela a pro spoustu důvodů (dvě dospívající děti) že bude lepší, když ode mne odejde a k němu se vrátí...
Bylo mi hrozně... ale jsem rád, že jsem se jejího auta nedržel a nechtěl ji zadržet...
Bolelo to, ale nakonec jsem dokázal přát jí, aby svého rozhodnutí nelitovala, aby udělala správně - pro sebe i pro své děti...
Ne hned, ale za hodnou chvíli...  jak jsem tak stál opět sám ve svém bytě a čučel z okna...


A pak, po čase další rozchod, s holkou, o které jsem si myslel, že už by to mohlo být ONO...
A mě v té chvíli napadlo - že to asi tak má být - že jsem se ještě jako mladý nenaučil rozcházet.
A odpustil jsem ji mnohem snáze - opět i s tím přáním (v duchu), aby nalezla toho pravého...

Asi měsic jsem si dal pohov s jakýmkoli sháněním známostí.
A pak, z ničeho nic ...
Už jsme spolu skoro 6 roků.

Upravil(a) Slavek17 (22. 1. 2009 13:42)

Myslím, že jestli Kalik chtěl vyvolat diskuzi, tak se mu to určitě povedlo. Prezentuje tu tak trochu chlapský postoj, snažit se být nad věci....  ale myslím, že je to jen póza... že ve velké většině případů, kdy se rozcházejí lidí, jejichž vztah byl dlouhodobější, určitě nejde především o ego...  to je schováno v té chvíli tam někde vzadu

mashanka to myslím popsala dost trefně...

macík* napsal(a):

Jj. Ale já to myslela spíš takhle: Mě kdyby někdo čerstvě po rozchodu řekl, že to co mě bolí je moje ego, tak by mi to asi v tu chvíli moc nepomohlo, tu bolest by to nezmírnilo.

Ba naopak, viď?
Přesto je to ale tak a každý k tomu stejně časem dojde, ta bolest ho donutí.

Nicolas napsal(a):

KALIK napsal(a):

A není to, co bolí, jen zraněné ego?

Proč ne. To zní rozumně.
V tom případě sem hoď malou stať o tom, jak to zraněné ego léčit.

Léčit Ego?
To snad radši ani ne, protože to bys ho musel přikrmovat.... dalším Strachem. A to je přece pitomost, no ni?

Klarka.S napsal(a):

Slávku, to, co jsi napsal, je hrozně silné.... proč si ale představuju spíš, jak muselo být strašně těžko tomu muži?

To nevím... asi že na něm tak visela?

Víš - my měli spíš strach, zda ji nezabije... on jí chvílemi dal facku... i v tom voze se dost hodně šťouchali...
Nebylo nám moc dobře - já s rukou na mobilu... už jsem vážně chtěl volat policii...
Oddechli jsme si, když odjel a ona to přežila... snad jen s úrazem na duši... možná nějakou tou modřinou na paži...

mashanka napsal(a):

Někdo to tady hezky formuloval - .....................pak se můj milý zalekl svých vlastních plánů

Svých VLASTNÍCH plánů se zalekne skutečně málokdo.

Jessika napsal(a):

Klarka.S napsal(a):

Slávku, to, co jsi napsal, je hrozně silné.... proč si ale představuju spíš, jak muselo být strašně těžko tomu muži?

jestli mu bylo těžko, tak je to pěknej blbounek... stačilo nastoupit do auta a zamknout se zevnitř... nemusel nikoho tahat ven
...sry

Ale kde... nebyl jen dost rychlý.... než si sedl za volant, už seděla taky (vedle něho)...

Zkrátka - rozcházet se, je velké umění - umět odpustit, naučit se přát tomu druhýmu to nejlepší...
Ale kdybychom to uměli, kdybychom si to dostatečně natrénovali, nebylo by tolik porozvodových tahanic a zbytečného nenávidění.....

Jak stojí v chytrých knížkách: Pokud někoho opravdu milujeme, měli bychom mu přát jen to OPRAVDU nejlepší, ne?

Třeba taková: Mars a Venuše se rozcházejí ... (nebo tak nějak se to jmenuje) ... ta mi MOC pomohla !!!!
(anebo to bylo: Mars a Venuše začínají znovu? ... už nevím)

Upravil(a) Slavek17 (22. 1. 2009 14:03)

Ano, řekl bych, že ego je jen maska strachu. Ego je převlečený strach. Bolí nás strach.

Upravil(a) KALIK (22. 1. 2009 14:00)

KALIK napsal(a):

Ano, řekl bych, že ego je jen maska strachu. Ego je převlečený strach. Bolí nás strach.

Když ona je na to, zůstat sám - jen se sebou, potřeba velká dávka odvahy a mít zatraceně zdravé sebevědomí...

KALIK napsal(a):

Ano, řekl bych, že ego je jen maska strachu. Ego je převlečený strach. Bolí nás strach.

Jistě - bojíme se zůstat sami, bojíme se, že naše ego dostalo na frak... ! ... vadí nám to!!! ... vztekáme se a hned zas litujeme...