Ahoj terkasp, nemáš nějaký blok z minulosti? Třeba se bojíš zklamání?

Terkasp napsal(a):

Je to možné. Kdysi jsem chodila s jedním, který mi tvrdil, že mě miluje a nakonec jsem zjistila, že mě celou dobu podváděl a to ne jen s jednou...

To nebude z partnerského vztahu, to půjde dál, až ke vztahu k rodičům...
Promluv si s přítelem, že je to v pořádku, a to že brečíš neznamená, že Ti ubližuje... ale že si prostě potřebuješ pobrečet a dostat to ze sebe. Ať se neleká, jenom ať Tě obejme a je s Tebou. Prostě to nech proběhnout.

A pokud s tím chceš dělat něco víc, bylo by dobré podívat se tam, kde to začalo... zřejmě v dětství...

Možné je všechno. Když o tom tak přemýšlím, tak se začátek tohoto období kryje s dobou, kdy pracoval v Praze. Jednou jsem tam za ním byla, omylem zůstal přihlášen na jeden svůj profil a tam měl nově udělané páry na seznámení se ženami z Prahy... To mě docela srazilo na kolena. Ale jsme stále spolu a k Vánocům jsem od něj dostala zásnubní prsten...Mám mu věřit, že to se mnou myslí vážně? Nebo to udělal jen proto, aby mě potěšil....???

Terkasp napsal(a):

Možné je všechno. Když o tom tak přemýšlím, tak se začátek tohoto období kryje s dobou, kdy pracoval v Praze. Jednou jsem tam za ním byla, omylem zůstal přihlášen na jeden svůj profil a tam měl nově udělané páry na seznámení se ženami z Prahy... To mě docela srazilo na kolena. Ale jsme stále spolu a k Vánocům jsem od něj dostala zásnubní prsten...Mám mu věřit, že to se mnou myslí vážně? Nebo to udělal jen proto, aby mě potěšil....???

A Ty se jej bojíš zeptat na to, jestli ty dvě ženy na seznámení byly myšleny vážně? Jestli nehledá někoho jiného? Možná proto jsi přecitlivělá, bojíš se, co by Ti odpověděl...

já bych se na ty ostatní připravovaný vztahy na netu zeptala, ať mi k tomu řekne svou verzi.
jinak, já sem někdy taky taková cíťa, třeba v duchu si něco připravuju, jak to hezky řeknu a když dojde na věc, tak to stejně řeknu nějak úplně jinak, zmatečně a stačí když se přítel na mě jen nějak jinak podívá než bych si představovala a už taky cejtím jak se mi hrnou slzy do očí. jak už tady je napsaný, nejspíš to bude blok ve mně, třeba expříteli sem dokázala říct že ho miluju za strašně dlouhou dobu, jasně že sem to tak cítila už mnohem dřív, ale když sem to měla říct, tak to zkrátka nějak nešlo. plno věcí chce jednoduše čas. já sem od přírody ne moc velkej introvert, ale ani nevydržím někde v koutě, spíš jak kdy, nejsem na moc velký slova a proslovy a trvá mi dlouho než si k sobě někoho pustím a než začnu cítit, že v jeho přítomnosti se můžu úplně uvolnit a bejt svá.
třeba je pro tebe těch 5 měsíců ještě krátká doba, až se víc "zžijete" tak by to mohlo pomoct

A Ty se jej bojíš zeptat na to, jestli ty dvě ženy na seznámení byly myšleny vážně? Jestli nehledá někoho jiného? Možná proto jsi přecitlivělá, bojíš se, co by Ti odpověděl...

Tak tohle mi připomíná mě, to se mě až bolestně dotklo, jak moc mi to sebe připomělo Když jsme měli s přítelem pauzu a pak rozchod, tak jsem nechtěla radši vědět vůbec nic,abych se náhodou něco nedozvěděla. Pak mi to v hlavě šrotovalo jako blázen, samá doměnka a katastrofický scénáře. Ale nezeptala jsem se přímo, protože tohle pro mě bylo asi lepší než vědět pravdu. Nechápu,proč se teď divím, že jsem se od něho nic nedozvěděla - přece proto, že jsem nic vědět nechtěla. No snad to není moc co teď píšu, ale já se tady v některých větách úplně nacházím.
Ještě jsem si vzpoměla, že kdysi dávno, když jsem měla to svoje naprosto neuvěřitelný přecitlivělý období, tak jsem si třeba chtěla s přítelem promluvit a šli jsme na pivo. Sedli jsme si a já jsem začala mluvit, do toho natahovat, brečet a tak jsme tam tak seděli, koukali na sebe a já jsem si pěkně brečela. On to pak nevydržel, zaplatil, šli jsme domů, tam si pustil fotbal a já jsem brečela, že místo toho aby se se mnou bavil, tak kouká na fotbal. Se divím, že mě tenkrát něco neudělal Naštěstí to období netrvalo dlouho, ale doteď je mi záhadou co to mělo znamenat.