Nico, nedávno jsem psala, jak mi někdy vadí podobný přístup k životu u přítele.
Sice si nestěžuje, že za všechno můžou ostatní, ale všechno je špatně a stojí za h...

Když ho to popadne, donekonečna recituju, co je dobré... Když jsem ve formě, tak ho prostě přebiju svým "nechutně optimistickým" přístupem.
Ne, že by získal lepší náladu, ale prostě to uzná a zklidní se (... možná taky pomáhá, když má chuť na sexík, ale tohle asi u kamaráda praktikovat nebudeš )
Ale někdy na něj prostě tu "imunitu" nemám, pak se prostě pohádáme. A když to trvá dýl, tak už píšu na Babi
Tak asi tak

no, jednou jsem se tak seštěkala s kamarádem po icq, že  jsem si myslela, že už se mi nikdy neozve...a druhý den sotva jsem se logla mi HNED napsal : " Už je ti líp? "... a jeho slova jsou, že o kamarády se nedá přijít tak snadno, pokud kamarády skutečně jsou

...pak mi to připomnělo kámošku, co si také pořád jen stěžovala a nakonec jsem to vyřešila větou : Nic mi o tom neříkej, budto to vyřeš nebo si nestěžuj, když ti to vlastně vyhovuje... o ostatních věcech jsme se bavili normálně a ted po x letech to konečně začala řešit

takže jo, energii vkládej tam, kde je k užitku

Nico, také mám takovou kamarádku. Když s ní mluvím, úplně na mne padá depka. Všechno je na ho.no, všichni jí ubližují (rodiče, BM ......). Kdykoli jsem řekla něco pozitivního, tak mi to pohaněla ..... Např., když jsem si našla novou práci a s radostí jsem jí psala, že jsem vyhrála konkurs a ona na to, že by tam v životě nedělala, že je tam blbá pracovní doba a bla, bla, bla.  No a tak je to u ní se vším.

Také jsem se jí snažila pozitivně naladit, ale marně. Skoro všechno, co jsem řekla bylo špatně.
V poslední době se nevídáme, nemám na to sil. A ona mne taky nijak nevyhledává, nejspíš ji můj optimismus obtěžuje. Myslím, že se v tom svém na černo natřeném světě pěkně rochňá.

Tak přesně takovou jsem měla kolegyni v kanceláři. Sama nejsem moc optimistický člověk, ale co je moc ,toho je příliš! Ona jen ráno otevřela dveře od kanclu, hned začala nadávat, jak je všechno a celý její život strašný, jak jí všichni ubližují, jak se na ni valí samé neštěstí .... bylo to příšerné.A v podstatě se jí vůbec nic zlého nedělo. Bylo to jen v její hlavě. Nejdřív jsem po jejich výlevech měla chuť hodit si mašli, furt jsem ji utěšovala, že to není tak zlé, ale nedala se o ničem přesvědčit, furt si mlela to svoje. Nakonec jsem rezignovala a přestala jsem ji vnímat. Prostě jesem jen slyšela, že něco povídá, ale nevnímala jsem co.
Myslím, že těmto lidem nelze pomoci, protože oni sami si nechtějí pomoci. Chtějí si jen stěžovat. Komu není rady....

Taky bych uvítala radu jak s takovým člověkem. Mám takovou mamku, když jedu domů (naštěstí jen cca 2x ročně) tak jen slyším řeči typu jak jí taťka zkazil život a co jí zase provedl/provádí. Nevím co s tím mám dělat, je to hlavní důvod, proč mě to domů netáhne, obvykle trvá tak tři dny, než se tohle téma vyčerpá a je celkem klid. Ale pro mě je tohle poslouchat celkem vysilující a v podstatě nevím jak to ukončit. Když řeknu, že mě to nezajímá, tak skončí, jenže jen do příštího "kolečka" a začne to celé odznova. Otázky a náměty typu "tak s tím něco udělej" vycházejí vniveč, protože to z různých důvodů nešlo a stále nejde (dřív jsme s bráchou byli malí na to aby odešla (samotné matky to měly těžké), teď nedostatek financí při odchodu z manželství, prostě důvody proč to nejde stále jsou. Zajímavé je, že se mamka vnímá jako velice pozitivní člověk, duchovně zaměřený. Nevím, přijde mi, že nemám co mámě radit, už jen ze své role dcery mi to nepřísluší. Hledání řešení nemá smysl, viz výš, v podstatě asi co se po mě chce je kývat na to jaký je můj taťka... a na to nemám žaludek já, je mi to silně proti srsti. Hovory na toto téma už byly (že mi to ubližuje a nemám zájem to poslouchat), jednou to málem skončilo tím, že jsem mohla mít zákaz domů jezdit ("kllidně si dom za tátou jezdi, ale až tu nebudu" (..přítomna)). Nevím, mamka nikam dlouhodobě nejezdí... to je jedno. Prostě nevím co s tím. Zatím to řeším, že jezdím k našim málo...

Taková je moje dobrá kamarádka. Všechno je u ní špatně, pořád si jen stěžuje. Rodiče, přítel, sourozenci, práce, bydlení......všechno je na hov**. Když mi vypráví o svém životě tak to vypadá, že všichni v jejím okolí nemají nic jinýho na práci než jí dělat ze života peklo. Po tom co jsem jí neuspěšně nabízela společné výlety, akce, kina....atd., snažila se jí rozveselit, nechat jí vypovídat, promlouvat jí do duše, "vynadat jí" a já nevím co všechno  jsem zjistila, že jí nepomůže nic, protože si ve svý hnusně pesimistický náladě libuje a přenáší jí na ostatní. Vyřešila jsem to, že jsem s ní omezila kontakt, a když se s ní vídám, tak pouze na omezenou dobu (např. mám čas jen na jedno kafe, spěchám domů). Jiný řešení jsem nevymyslela a úplně o ní přijít nechci.

No, vidím, Nicolasi, že se potýkáme se stejným problém. Já v tom jedu docela dlouho se střídavými úspěchy a neúspěchy a podle toho se mění i moje postoje... od vstřícnosti a tolerance se za chvíli propadnu do absolutní nechuti se stýkat  dál. Jedná se o mou velmi blízkou dlouholetou kamarádku, u níž se spolu se změnou životních podmínek, změnil i pohled na svět. Paradoxně se teď nachází v materiálně utěšeném období, ale mezilidské vztahy má tak rozesr***.. že s ní není řeč. Padají z ní už víc než tři roky JEN a JEN negativa a neprojevuje ani nejmenší snahu se nějak duševně a duchovně posunout. Zpočátku jsem se moc snažila všemožnými způsoby být nápomocná, ale výsledky jsou nulové s častými jejími depresivními  propady.
Nejde o mou trpělivost s ní, ale o to, že mi to velmi zasahuje do osobního života, nehledě na to, že  se chová přesně jak píšeš ty ... pořád tvrdí, že nemá čas na nikoho a na nic, hlavně na žádné aktivity, které by přinesly nějaké společné pozitivní zážitky. Přesto se mě pořád snaží k sobě poutat občasnými lítostivými scénami tapu:  "já tě tak miluju... musíš mě chápat..." ale CO!! mám chápat, to mi není jasné dodnes ...
Mrzí mě, že jsem tohle téma nedali, když jsme se viděli osobně... asi by to bylo zajímavé, protože na papír (sklo )asi nelze vypsat všechny podrobnosti.
Myslím, že se nadále  budu řídit JEN a jen svými momentálními emocemi... nechám věci volně plynout a nebudu jí sama vyhledávat. Pokud ona bude kontaktovat mě, zvážím, jestli na to ten den mám náladu nebo NE. Budu upřímná především k sobě, budu jí říkat jen to co skutečně cítím, bez ohledu na to, co si myslí ,říká a chce ona sama, nenechám se manipulovat, v případě, že se octnu v její přítomnosti a nebude mi to vyhovat, odcházím jinam... ihned... To je myslím vše , co mohu udělat pro sebe neboť přijímám, že lidé se mění a i ti nejbližší tu s námi nemusí být na věky věků, pokud to tak necítí.

Upravil(a) Somaia (13. 1. 2009 15:51)

Víte, pokud je to někdo z rodiny, s tím se těžko pracuje, ale pokud je to "kamarád"? Ty si přece můžeš vybrat. Pokud někdo chce žít v negaci, tak ho v ní nechejme. Zkoušet pomoci mu můžeš, ale když to nikam nevede a jen to otravuje život? Většina z nás nejsme odborníci na psychoproblémy, nejsme profesionálové, od toho jsou psychologové a psychoterapeuti. Takovým lidem, když se motají pořád dokola a stejně nic nehodlají změnit, doporučuji návštěvu odborníka. Víc pro ně dělat nechci a nebudu. Nemá to smysl.

Macíku, a ona byla vždycky taková?

Znáte někdo Červeného trpaslíka ? Nepřipomínám vám tohle Rimmera ?

Klarka.S napsal(a):

Macíku, a ona byla vždycky taková?

Právě že nebyla vždycky taková. Sice byla vždycky hodně náladová a citlivá, ale byla to veselá holka co většinou nezkazila žádnou legraci. Jenže už delší dobu ( já nevím třeba 3 roky) u ní pozoruju to, co jsem popsala a je to čím dál tím horší. Přijde mi, že z ní za chvíli bude zapšklá bába Kdybych věděla, že potřebuje OPRAVDU pomoc, že má prostě jen horší období, tak bych to vydržela, klidně bych s ní probděla mnoho nocí a řešila a řešila. Jenže ona nepotřebuje pomoc, ona se potřebuje jen vrtat v tom, jak jsou všichni hrozný a jakej je ona chudák. Tolikrát jsem se jí snažila navrhnout nějaký řešení situace, ale všechno marný, na všechno má jen výmluvu proč to nejde. Nevím proč je teď taková a co se jí stalo. Mám jí moc ráda, tak jí nechci ztratit. Ale mám ráda i sama sebe, tak jsem to vyřešila dočasným (doufám, že jen dočasným) omezením styku s ní. Věřím, že se srovná.

Tiina napsal(a):

Znáte někdo Červeného trpaslíka ? Nepřipomínám vám tohle Rimmera ?

Nemyslím. Rimmer skutečně neschopný byl.